Jaký stát, takový žák aneb opravdu chce mít stát vzdělaného občana?

Publikujeme druhý text Romana Krále, učitele a ředitele základní školy. Zabývá se v něm tím, jaká by měla být pozice ministerstva školství při řízení vzdělávacího systému. MŠMT by podle něj mělo zavádět jen ty kroky, které dovede metodicky a finančně podpořit, a stát by měl vést s odbornou i laickou veřejností o vzdělávání otevřenou diskusi. Jeho první text, který se věnoval tomu, jaké vytváříme pro děti ve školách prostředí, najdete ZDE.

Všichni víme, jak svítí oči malému dítěti, a také, jak s věkem hasnou. Z jeho hry a učení je cítit radost. Životnost této radosti, dychtění, které je motorem v procesu poznávání, je přímo závislá na respektu k dítěti, na důvěře v to, že využije svobodu, která je mu dána, ve prospěch poznávání. Dítě, které se těší z poznávání, hledá svou cestou, svým tempem, samo si situaci vyhodnotí, a když potřebuje, tak se zeptá. Většinová škola mu toto vše bere.

Pokud navrátíme vzdělávání do jeho přirozeného prostředí, stane se opět celoživotním pro většinu lidí, a to i ve své formální podobě. Stane se opět hodnotou. Dnes si již nemálo lidí toto uvědomuje a rádi by do vzdělávání svých dětí investovali. Zakládají soukromé školky a školy, nabízejí jiné přístupy. Balancují na hraně zákona a zažívají při pohledu do budoucna vysokou míru právní nejistoty. Stát se zde chová velmi macešsky a bere svým občanům v této věci svobodu. Uniká mu výjimečná příležitost s touto energií a zájmem lidí pracovat a zahrnout ji jako proaktivní sílu do procesu myšlenkových změn. Umožnit těmto občanům, pro které je výchova a vzdělávání vysokou hodnotou, aby respektovali stávající systém v rámci koexistence se svým pohledem na věc a svými prioritami. Umožnit jim zaplatit doplňkové služby nebo jít vlastní, se systémem slučitelnou cestou. Takovýto krok státu by získal respekt občana a víru ve stát samotný. Současný přístup, deklarovaný bohužel i ve Strategii 2020, je nepochopením této příležitosti a má opačný efekt. Je energeticky marnivý, protože staví síly vládní moci a občanů proti sobě.

Reálným řešením je vymezení služeb, které může ještě stát v oblasti vzdělávání garantovat svými nástroji, a to formou stanovení minimálních standardů. MŠMT by se mělo poučit např. z procesu zavádění ŠVP, který zůstal někde v půli cesty (vzhledem k potenciálu, který v sobě skrýval) a zavádět jen ty kroky, které umí finančně (příp. metodicky) podepřít. Minimální standard žáka je definován rámcovým vzdělávacím programem. Schází pojmenovat minimální standard pro učitele a také pro ředitele. Standard pro učitele by měl řešit tolik slibovaný kariérní řád, v kterém musí být stanovena minimální úroveň dovedností.

Stát by měl tedy jasně vymezit svou roli ve vzdělávání. Neměl bych chtít svými nástroji postihnout každou situaci, každou malou vísku, každý individuální příběh. Ve společnosti je dost vitální síly, která si umí poradit, jen by tyto síly měly dostat důvěru. Jako se musí role učitele a vychovatele upozadit (učitel kráčí za poznáním žáka vedle něj, nebo spíše za ním, nevláčí jej), měl by i stát jasně vymezit území, na kterém je s to garantovat úroveň vzdělávání každého jedince a na kterém se může dále ústrojně dařit rozvíjet další potřeby a možnosti všech účastníků vzdělávání podle jejich volby a priorit.

Stát, resp. MŠMT svou pozici posílí, pokud bude dále vést otevřený dialog s NNO, občanskými iniciativami a celou společností. Pokud bude své kroky vysvětlovat a do svého reformního úsilí zahrne i energii občanské společnosti, stane se důvěryhodnějším, a tento fakt se zpětně promítne i do názoru voličů.

Prvním předpokladem je okolí důvěřovat. Brát učitele, ředitele, odbornou i laickou veřejnost vážně a jako východisko připustit, že odborník je ve své oblasti kompetentní (a dokonce na svůj „rajón“ lépe dohlédne a lépe mu rozumí) a že v zainteresovaném laikovi třímá nemalá energie, kterou je záhodno využít, ne s ní bojovat.

Angažovaní rodiče a firmy sice nejsou kompetentní (dostatečně vzdělaní) v některých oblastech, ale nabízej energii nebo investice k tomu, aby dopřály svým dětem (příp. zaměstnancům) jiné cesty, jiné přístupy nebo nadstandardní podmínky, protože vzdělání pro ně představuje větší hodnotu, než pro většinu populace. Není rozumné jim toto odpírat.

Mnoho zajíců, stratégova smrt (celý komentář Romana Krále ke Strategii 2020) ke stažení ZDE