Jana Nováčková: Mají děti prostor a čas si svobodně hrát?

10. 1. 2021
Jana Nováčková

Zdá se, že hraní dětem nikdo neupírá. Část rodičů bere hru dětí jako čas, kdy je od nich pokoj, část rodičů by ráda, aby si děti hrály „pořádně“, což znamená, aby hra nějak přispívala k rozvoji jejich rozumových schopností. Jinak je hra v jejich očích ztráta času. Část rodičů je dokonce ochotna si s dětmi hrát. Aktivně jim hru navrhují, řídí ji tak, aby hra děti někam vedla, něco je učila. Příruček pro takové hry se najde dost.

Kniha Svobodná hra (SmartPress, 2020) manželů Justiny a Petra Danišových je o úplně jiné hře. Je o svobodném, spontánním a nestrukturovaném hraní dětí a je zatím v české naučně populární literatuře jediná svého druhu. Je to kniha, která otevírá oči, protože ty nejroztodivnější hry, které si děti dovedou vymyslet samy od sebe, začne čtenář vidět v těch nejzákladnějších souvislostech: že svobodná hra má pro zdravý vývoj dítěte – fyzický, emoční, sociální i rozumový – klíčový význam. A jak čte dál a dál, začne mít nepříjemný pocit, že jsme možná dětem nechtěně ubližovali, když jsme jim místo dostatečného času a prostoru pro svobodnou hru stále prodlužovali čas, který musí trávit zavřené ve škole, když jsme je v dobré víře přihlašovali do kroužků, když jsme jim domlouvali, aby se „jen“ nehrály, ale dělaly něco užitečného.

Pokud strukturovaný čas řízený dospělými v životě dětí převažuje, není divu, že řada z nich si pak s eventuálním volným časem neumí poradit. Bez programu dospělých a zábavy z obrazovek neví, co mají dělat.

Naše děti – podobně jako už předtím děti v rozvinutých zemích na západ od nás – za poslední čtvrtstoletí přicházejí nejen o čas na svobodné hraní, ale také o prostor, kde by si mohly svobodně hrát ve věkově smíšených skupinách (ty mají pro vývoj dětí velký význam). Venkovní prostory jsou omezovány houstnoucí dopravou a také strachem rodičů pouštět děti samotné ven.

Co se děti v průběhu svobodné hry učí

Učí je tvořit, plánovat, rozhodovat se, dávat i brát, naslouchat, vyjednávat, kontrolovat své impulzy, překonávat překážky a spoustu dalších dovedností, které je obtížné získat jiným způsobem, píší autoři ve své knize. Dále se dá doplnit empatie, spolupráce, řešení problémů, respektování různosti, získávání sebedůvěry a pocitu kompetentnosti, umění upustit páru, dešifrování jemných komunikačních signálů, přičemž samozřejmě ani toto není konečný výčet. Jsou to nesmírně důležité dovednosti pro celý život.

Když někdo pozoruje i divočejší formy dětských her, sotva ho napadne, jaké pozitivní důsledky to může mít třeba pro silniční provoz. Svobodná hra umožní dětem osahat si riziko, poznat hranice mezi bezpečným rizikem a opravdovým nebezpečím v dětství, ne až v autě za volantem, uvádějí autoři.

A co způsobuje absence svobodné hry

Vyvstává otázka, co z toho má škola šanci děti učit, ačkoliv tam tráví tolik času. Ve škole i v kroužcích jde především o výkon, který nemá nic společného s aktuálními potřebami dětí. Jak známo, neuspokojování základních potřeb nezůstává bez následků, zejména, pokud se tak děje dlouhodobě. Hra naopak aktuální potřeby zúčastněných dětí plně uspokojuje. Jenže jí mají stále méně.

V knize jsou zmiňovány pokusy na potkanech a na opicích, které jasně dokazují, že pokud si mláďata nemohla hrát, vyvinuly se u nich různé poruchy chování. Jeden ze zajímavých pokusů ukázal, že když jedné skupině izolovaných mláďat potkanů byl umožněn občas kontakt s dospělými potkany a druhé skupině občas kontakt s vrstevníky, pak mláďata, která si mohla hrát s jinými mláďaty, byla na tom lépe.

I u lidských mláďat upozorňují výzkumy na zvýšenou agresivitu dětí, emoční a kázeňské problémy, nárůst ADHD a další psychopatologie včetně depresí. Odborníci vyslovují odůvodněné podezření, že to souvisí s nedostatkem svobodné hry. Autoři připomínají, že se začíná mluvit o moderní, sice jen částečné, ale skutečné herní deprivaci gigantických rozměrů. … Svobodná hra je jedním z mála míst, kde mohou mít děti skutečnou kontrolu nad svým životem. Možná právě proto má její nedostatek tak zhoubné následky.

Co všechno v knize najdete

Kniha má tři části. Po první obecné části Co potřebujeme vědět o hře: PŘÍBĚHY A SOUVISLOSTI, plné argumentů o nesmírné důležitosti svobodné hry pro vývoj dětí, je v knize velmi užitečná druhá část Co potřebuje svobodná hra: PRINCIPY. Ta ukazuje možnosti svobodné hry v našem prostředí v současném čase. Zejména je vhledem do role dospělého, jehož důležitým úkolem je příprava takového prostředí, které umožní dětem vytvářet si vlastní hru. V některých zemích dokonce existuje uznávaná profese herního průvodce. Jednou z dovedností dospělých je reagovat na „pozvánky“ dětí ke hře, ale rozhodně nevnášet do jejich svobodné hry dospělácká pravidla a omezení. Důležité je si také ujasnit, jak postupovat při konfliktech dětí během hry. Třetí část Co startuje hraní: INSPIRACE obsahuje vedle textu stovky fotografií, které názorně dokreslují, co to svobodná hra je, jak vypadá, jaké nejrůznější formy na sebe bere.

Pro mne osobně jako pro dětskou psycholožku byla nejvíc překvapujícím momentem v knize informace, jak obrovský potenciál má svobodná hra v heterogenní dětské skupině pro terapii těžkých deprivací. Po pádu Ceauscescova režimu se svět dozvěděl o příšerných podmínkách v rumunských sirotčincích. Nový ředitel jednoho z nich pozval herní průvodce z Anglie, aby děti naučili hrát si. Výsledky komentoval profesor Fraser Brown takto: I když každé z dětí udělalo pokrok, některé se hnaly kupředu takovým tempem, že jsem musel začít zpochybňovat svá zažitá přesvědčení o teorii citové vazby, o dlouhotrvajícím dopadu zanedbání dětí…

Co udělat pro návrat svobodné hry?

Napravovat cokoliv je vždy náročnější, zdlouhavější, nákladnější než investice do prevence. Kniha Svobodná hra ukazuje, co bychom mohli dělat, aby svobodná hra byla dětem dostupná časově i prostorově. Zřizování „dobrodružných hřišť“, vytvoření profese herních průvodců je ta nejlehčí část úkolu. Mnohem náročnější bude změna myšlení, které adoruje výsledky PISA, žádá více a více školní docházky, vymýšlí další a další aktivity řízené dospělými s přesvědčením, že to je cesta, jak učinit děti „konkurence schopnými“ (nikoliv šťastnými, o to přece ani moc nejde) v jejich dospělém životě.

Justino a Petře Danišovi – za všechny děti Vám velký dík.
Text byl převzat z blogu autorky na Aktuálně.cz.

Jana Nováčkova
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články