Pane ministře, opravdu chcete zaříznout soukromé školy?

V médiích se v poslední době, a to se vzrůstající tendencí, objevují články kritizující současný stav českého státního školství, jehož systém se jeví jako neudržitelný.  Hlavním bodem nesouhlasu je to, že škola nejde s vývojem společnosti 21. století, že se stále soustřeďuje na předávání znalostí (které je možné získat okamžitě prostřednictvím internetu) místo rozvíjení kompetencí. Mezi další výtky patří fakt, že se ve státních školách málo rozvíjí kreativita a flexibilita žáků, že žáci nejsou připravováni do reálného života, že škola nedostatečně rozvíjí individualitu žáků, jejich potenciál a osobnost.

Iniciativa je záležitostí jednotlivců

Je logické, že v takovém kontextu se začnou objevovat snahy stávající systém reformovat. Nechci líčit černobílý obrázek, uznávám, že existují státní školy, kde se změna děje, ale je jich stále poměrně málo. Paradoxně snahy o změnu vycházejí z vlastní iniciativy a nasazení jednotlivých ředitelů a učitelů (o to chvályhodnější je jejich počínání). Proč? Protože neexistuje žádný systém, který by motivoval školy a učitele k progresivnímu zvyšování kvality výuky, dokonce není ani definován pojem kvalitní učitel, což je bod, z kterého by se mělo vycházet.

Ministr Chládek se zatím tak důležitými aspekty jako je motivace učitelů, manažerské řízení škol, rozdělení rolí a zodpovědností, vedoucími jednoznačně k zvyšování kvality výuky nezabýval, jde na to spíš teoreticky, byrokraticky, tj. bez znalosti reálného prostředí, a oklikou. Oklikou znamená, že sice vykazuje činnost (a umí ji před médii „prodat“), tato činnost však k reálnému zlepšení nevede (např. státní maturity aj.) Na mnoha školách jsme tedy stále svědky zastaralého a tíživého systému, který plíživě ubije jakýkoli zájem a tvořivost jak v žácích, tak v původně inovativních učitelích (obecně panuje spíš pocit bezmoci a rezignace).

Při bližším pohledu také zjistíme, že kabinet pracuje stylem „jedna ruka neví, co dělá druhá“. Konkrétně to znamená naprosto zásadní nesrovnalosti, vedoucí až k určité schizofrenii. Uveďme si aspoň jeden příklad. V rámcovém vzdělávacím programu se uvádí nutnost rozvíjet kompetence žáků, zavádět inovativní metody výuky, přičemž frontální výuka má být zařazena jen v míře nezbytně nutné, je třeba zavádět činnosti podporující rozvoj osobnosti žáků atd. Při takovém zadání je jasné, kdo má být pedagogem v takovém programu – člověk flexibilní, kreativní, který pracuje na svém osobnostním rozvoji, hledá nové metody a cesty. To je ta jedna ruka. A ta druhá? Ministerstvo svými předpisy, které mnohdy nezapadají do jednolité koncepce a vzájemně si protiřečí, zatěžuje pedagogy stále větší byrokracií a administrativou a dělá z nich úředníky. Je však úředník schopen předat žákům to, co se uvádí v RVP? Zlepšování kvality výuky a její modernizace je tedy v nedohlednu.

Když to nejde ve státní, jde to v alternativní škole

To už pochopili ti, kteří se rozhodli jít cestou určitých alternativ, ať už to jsou waldorfské či Montessori školy, lesní školky či jiné soukromé školy základní i střední. Zvlášť v poslední době se objevuje trend, kdy si rodiče, kteří nechtějí – z výše uvedených důvodů – dát své děti do státních škol, zakládají základní školy soukromé. Takové školy často ve své pedagogické vycházejí práci z různých pedagogických směrů, z každého se inspirují tím, co vede ke komplexnímu, holistickému rozvoji žáků, k rozvoji znalostí, kompetencí, sociální zralosti, k poznání sebe sama apod. U mnoha z takových škol vidíme, že žáci se do školy opravdu těší, což obecně neplatí o žácích státních škol (viz výzkumy). Učí se zajímavými moderními metodami, ať už je to projektové vyučování, zážitkové, činnostní učení, kooperativní či intuitivní pedagogika, rozvíjí svůj intelekt, ale i zručnost, pohybové dovednosti či umělecké cítění (např. eurytmie), být sebou i s druhými. Zkrátka „to funguje“. A radost z úspěšného projektu zastíní to, že soukromé školy jsou pod větším dozorem inspekce než státní (přesto, že vše hladce a přirozeně funguje) a státních orgánů.

Proč je nápad ministra Chládka nedomyšlený

Rodiče jsou ochotni platit školné, vynaložit na založení školy velké úsilí, protože chtějí udělat něco dobrého pro rozvoj a štěstí svého dítěte. Stát na žáka v takové soukromé škole přispívá ročně částkou, která je asi o 37 % nižší, než je částka na jednoho žáka za stejné období ve škole státní. A to nekomentujeme paradox, že rodiče dětí ze soukromých škol přispívají do státní pokladny stejně jako rodiče žáků státních škol, přestože stát pak jejich dětem platí méně. Takže tady máme kvalitní a moderní soukromé školy, které navíc stát stojí méně než často zastaralé a nepružné školy státní – a přesto si toho pan ministr neváží – a přichází s návrhem snížit těmto školám příspěvky na provozní náklady. Prý chce ušetřit 400 milionů Kč.

Nejenže si toho neváží, to asi po ministrech vlády nemůžeme chtít, on tomu ani nerozumí. Bude-li toto rozhodnutí totiž pro tyto školy likvidační, žáci těchto škol přejdou do škol státních (opravdu nezmizí, není to kolonka v tabulce s výdaji, jsou to skuteční lidé!), kde na ně stát bude muset platit mnohem víc. Takže kde je logika celého úsporného opatření? Celý návrh nemá žádné opodstatnění a kriticky smýšlejícím občanům to ukazuje jen jedno: místo toho, aby se vláda snažila činit kroky ke skutečnému a rychlému (čekáme na to už roky) zvyšování kvality výuky na státních školách, raději bude rušit každou alternativu (domácí vzdělávání na 2. stupni ZŠ), kvalitní soukromé školy či školky (ZŠ Purkrabka ve Škvorci, lesní školky aj.), aby starý a zatuchlý systém státních škol neměl konkurenci. Je možné, že si pan ministr Chládek tyto souvislosti neuvědomuje. Je nejvyšší čas, aby to napravil a své úsporné opatření domyslel do důsledků.