Tomáš Feřtek: Spásu rozumu od škol a kritického myšlení nečekejme

6. 12. 2021
Tomáš Feřtek
DSC_218

V informačním chaosu rozhoduje hlavně míra důvěry ve stát

Pokud v médiích někdo debatuje na téma, proč tolik lidí věří dezinformacím okolo covidu a očkování a co by se s tím mělo dělat, téměř jistě padne připomínka, že je třeba ve školách více vychovávat ke kritickému myšlení. Je to odpověď tak automatická, samozřejmá a obvykle nerozporovaná, že stojí za to se u ní zastavit. Protože je téměř jisté, že tudy cesta k záchraně nevede.

Za prvé, pokud se podíváme za hranice, zjistíme, že míra nesmyslů o Gatesově spiknutí, čipování, či přímo neexistenci covidu se významně neliší napříč planetou. Včetně zemí, jejichž vzdělávací systémy se kritickému posuzování faktů věnují dlouho a důsledně. Existuje tu naopak cosi jako kritický paradox, kdy právě konspirátoři jsou přesvědčeni, že jen oni jsou ti, kdo přemýšlejí opravdu kriticky, tedy se „nenechají zmanipulovat oficiální propagandou“, informace si dohledávají, posuzují a kriticky vybírají.

Můžeme samozřejmě namítnout, že pokud se někdo začne „kriticky“ přehrabovat v internetovém informačním kompostu, k ničemu rozumnému nemůže dojít, ale i to je pochybné tvrzení, protože jde o prostředí, kde se vedle sebe vyskytují informace relevantní i zcela zbloudilé.

Ano – a každý z nás sám za sebe by měl být schopen rozlišit, která je která. Ale po dvou letech, kdy posloucháme debaty odborníků, kteří – opatřeni příslušným lékařským titulem a často i odpovídající specializací – dokážou vyrobit celé spektrum zcela protikladných názorů, není divu, že se kritické myšlení nejeví jako všespásný nástroj. Těmhle lidem vzdělání v oboru a schopnost kritického posuzování jistě neupřeme, ale jedním z tísnivých sdělení posledních let je právě nazření, jak obtížné je i pro informované dojít aspoň k náznaku odborného konsensu. Lékaře, kteří v různých fázích pandemie covid banalizovali, bychom mohli stohovat.

Existuje tu jistě skupina méně vzdělaných a obvykle chudších obyvatel, pro něž okolní svět připomíná neprůhlednou mlhu, a jsou proto náchylnější věřit, že jim chtějí „ti nahoře“ záměrně ublížit. Ale mezi zastánce bloudivých myšlenek patří lidé všech sociálních statusů a inteligence včetně bývalého prezidenta, který je hrdý na roušku shrnutou pod nosem. Tohle není problém inteligence a vzdělání.

Mnohem více rozhoduje respekt ke společenské smlouvě a důvěra ve stát. Jestliže severské země trpí menšími konflikty okolo covidu, lockdownů a dalších opatření, není to ani tak proto, že kladou důraz na kritické myšlení v školách, ale že tamtéž trpělivě budují důvěru k učitelům, státu, politikům, samosprávě.

Pokud se rozhoduji, zda se nechám, nebo nenechám očkovat, ve skutečnosti mám jen krajně omezené možnosti ověřit si důvěryhodnost vakcíny. Takže nakonec rozhodne míra mé důvěry ve smlouvu, kterou jsme jako občané této země společně uzavřeli a každodenně ji svým jednáním potvrzujeme, či rozporujeme. Jestliže věřím, že stát se mnou hraje alespoň v rámci možností rovnou hru, jsem ochoten podstoupit i riziko, kterému ne zcela rozumím.

V našich školách existuje přes dvacet let program Čtením a psaním ke kritickému myšlení a vykonal opravdu obří kus práce mezi pedagogy a žáky. Ale lituji: pokud se chceme v budoucnosti vyhnout tak rozdělené společnosti, v jaké teď žijeme, je třeba hledat i jiné nástroje. Tady nám kritické myšlení mnoho nepomůže. A budování důvěry ve společnost nelze nechat jen na školách.

DSC_218
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články