Vzdělávání mimo školství

Ondřej Šteffl začal vydávat na svém blogu na Aktualne.cz (ZDE) seriál o tom, jak se vzdělává ve školách i mimo ně. Přinášíme druhý díl z osmi: Černé labutě vzdělávání.

Díl 0: Úvod

Školství je jako loď, kterou musíme přestavět během plavby.

Systém veřejného školství je v krizi, která se prohlubuje. A to nejen u nás. Prvotní příčiny krize ale nejsou v závadách uvnitř systému. Jsou důsledkem prudkého vývoje, ke kterému dochází mimo školství. Něco se změnilo – ve světě, ve společnosti. Chceme-li řešit nebo alespoň hledat příčiny problémů školství a vzdělávání, je třeba se především podívat na změny v okolním světě a posoudit jejich dopady na školství. A právě tomu je věnován tento text. 

Rychle se zvyšuje dostupnost vzdělávacích příležitostí mimo školství

Všichni už dnes vidí, jak do vzdělávání zasáhla dostupnost informací, která během posledních dvaceti let narostla k nepoznání. Dopad rozvoje komunikačních technologií, internetu, mobilních telefonů, digitálních fotoaparátů, médií, televize, počítačových her, zábavy, ale třeba i reklamy na vzdělávání je však mnohem hlubší. 

Nejde už jen o dostupnost informací, stále rychleji se objevují další skutečné vzdělávací zdroje, vzdělávací služby a poskytovatelé vzdělávání. Mnohé z nich stojí mimo tradiční školství některé částečně, jiné úplně a některé dokonce proti němu. 

Google a Wikipedii zná každý. Rychle se šíří například MOOC, masové on-line otevřené kurzy (už mají heslo i na české Wikipedii). Více se o nich začalo mluvit v roce 2011 a v roce 2012 v nich už bylo zapsáno kolem dvou milionů a v době, kdy píšu tento text, už jsme na 10 milionech studentů. Do nabídky kurzů se zapojila řada špičkových univerzit Harvard, MIT, University of California, NYU, Tufts, Berkeley, další univerzity kanadské, britské, izraelské a rychle přibývají další. Australská studie 15 let života pro staré vysoké školy předpokládá, že převažující, současný model univerzity bude ve většině případů v příštích 10 až 15 letech neudržitelný.

Výuková videa na Khan Academy, webu, kde se každé dítě od první třídy až po maturitu může učit matematiku a dnes i další předměty, má už (v září roku 2012) skoro půl miliardy zhlédnutí a jazykové mutace po celém světě, včetně úžasně se rozvíjející a skvělé české Khanovy školy. 

Miliony lidí se vzdělávají třeba na TED.com, na serveru BBC-Learning a stovkách dalších serverů, které přinášejí poučení – vzdělání v takových oblastech a takovou formou, že u nich mladí i staří tráví svůj volný čas – vzdělávají se. Podrobnější přehled a mnoho dalších příkladů najdete u nás v projektu MimoSkolu.cz.

Počítačové hry (samozřejmě jen některé) nejen že vzdělávají a často lépe než škola, ale staly si formou osvědčování kvalit, a to dokonce i pro pracovní trh. Hewlet-Packard a Yahoo začali cíleně oslovovat gildmastery (leadery skupin) ve hře World of Warcrfat (WoW) jako kandidáty na vedoucí manažerské pozice. Na Harvardu začali tento způsob výběru pracovníků vědecky analyzovat. Projekt Badges tuto myšlenku dále zobecňuje a snaží využít síťového propojení lidí a institucí k osvědčování kvalit jednotlivce – vlastně tedy k vydávání neformálních diplomů – prakticky kýmkoliv, kdo k tomu má informace. Vznikla už i česká varianta Veriod.

Vzniká řada projektů na principu P2PE (Peer to Peer Education): sociální sítě, internetové propojení lidí zde slouží k tomu, aby žák našel svého učitele, učitel své žáky. Učit může každý, kdo něco umí, a učit se lze cokoliv, co někoho zajímá: od akupresury, partnerské bondage, přes kurz argumentace a vzdušnou akrobacii až po drhání či brazilskou portugalštinu, to vše a další stovku kurzů nabízí i český portál Naučmese.cz. Kam až sahá nabídka třeba p2pu.org, o tom se může každý přesvědčit sám. V listopadu 2013 spustil Google projekt Helpouts.

Že jste o většině těchto věcí nikdy neslyšeli? Nejste sami. Na většině škol od mateřských po vysoké o nich taky nevědí. To ale neznamená, že neexistují. A nebudeme to my, dospělí, kdo se o nich bude dozvídat nejrychleji, budou to naše děti, žáci a studenti. A že se vám to nelíbí? Inu ani mně to není všechno zcela po chuti. Ale jak říká klasik, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat.

Důsledky

Ještě před dvěma dekádami bylo školství tím, kdo určoval, co to je vzdělávání a vzdělanost. Cíle vzdělávání byly určeny prostě tím, co se učilo ve škole. Co se ve školách neučilo, bylo mnohem obtížněji dostupné, a tudíž to znalo a umělo jen málo lidí, většina z nás prostě nevěděla, co všechno je možné umět a kde se to naučit. 

Obsah výuky, např. učebnice, donedávna vytvářeli převážně jen lidé v odpovídajícím postavení v hierarchii školství. Oni byli tou respektovanou autoritou pro stanovení obsahu i metod vzdělávání. Dnes může vytvářet obsah kdokoliv, laici, třeba i studenti, spolužáci. A jsou často velmi úspěšní.

Donedávna málokdo pohyboval, že škola přesně ví, jak danou věc své žáky či studenty správně naučit. Fenomény jako je P2PE, KhanAcademy či vzdělávací hry ovšem ukazují, že existují i jiné cesty, ba i zcela jiné cesty a formy učení, které mnohdy a mnohým, i když ne každému a ne vždy, vyhovují lépe než výuka ve škole. 

Školství ztratilo nejen monopol na proces vzdělávání, na výuku, ale i na určování obsahu, metod i cílů vzdělávání, a postupně jej ztrácí i jinde. Drolí se dokonce i pilíř, který udržuje zájem o školy i v době tržního triumfalismu, totiž vydávání oficiálních titulů.. V roce 2012 nemělo 200 z 500 vedoucích pracovníků (CEO) nejvýznamnějších firem (podle časopisu Fortune) magisterské vzdělání a 35 z nich dokonce nemělo ani bakalářský titul, o dva roky dřív bylo takových jen 19 a o deset let dřív jen tři. Přibývá rodičů i studujících, kteří se rozhodly převzít do svých rukou i řízení celého procesu vzdělávání. A změny dál pokračují a to dokonce stále větší rychlostí.

Rychlost šíření mimoškolních vzdělávacích zdrojů je tak vysoká, že naprostá většina lidí, a to včetně těch, kteří se vzděláváním zabývají, o nich neví a možné důsledky podceňují. Obecný omyl spočívá v tom, že internet a další technologie jen usnadnily přístup k informacím, ale že jejich výběr a předávání pořád musí zajistit škola. Příklady jako MOOC, KhanAcademy, P2PE ovšem ukazují, že už nejde jen o pouhé informační zdroje, ale o skutečnou nabídku vzdělávání, která škole, jak ji známe, efektivně konkuruje. Takové vzdělávání je většinou zdarma, a zpravidla je dostupné kdykoliv a kdekoliv. Oproti škole navíc ovšem nabízí možnost individuální volby obsahu i metod učení, někde zas špičkovou kvalitu. Např. Khanova akademie je úspěšná především proto, že Salman Khan je „mistr světa“ ve výkladu počtů a matematiky, běžný učitel mu může konkurovat asi stejně jako hráč okresního přeboru Ronaldovi. Kurzy MOOC nabízejí zejména univerzity z první padesátky, kdo pak bude chtít slyšet přednášku ze školy z třetí stovky? 

Druhý omyl spočívá v tom, že školy mají stále monopol na výuku „face to face“, která je v mnoha oblastech nezbytná, a že nové zdroje vzdělávaní se omezují na odosobněné setkávání studenta s chladnou binární virtualitou vzdělávacích zdrojů. Třeba projekt Minerva Stanfordovy univerzity sice využívá zdrojů MOOC, ale studenti pohromadě s několika lektory cestují po světě. Výuka v rámci P2PE probíhá někdy on-line, ale většinou prezenčně. Rozdíly mezi osobním setkáním a Skypem jsou důležité pro nás starší, mladí s nimi žijí od narození…

Vznikly i fenomény, které pokládají školu za zbytečnou, ba nežádoucí: Unschooling či Edupunk. Stipendium v rámci projektu Uncollege můžete získat jedině, když během jeho čerpání nebudete chodit do školy. I v Česku vyšla pěkná kniha Vzdělávejte se po svém (Hacking Your Education).

Něco se změnilo!