Akvárium: Jak soukromé, rodičovské a další neveřejné ZŠ mění vzdělávací systém

Status školy nezaručuje její kvalitu. Příklady dobré praxe se v podstatě nešíří, dobré školy, ať už veřejné, nebo nově vznikající soukromé, se stále udržují v relativně malém počtu. Byť počet „jiných“ škol kvantitatvně narůstá, je otázka, zda lze mluvit o trendu. Stále tvoří zhruba jen jedno procento všech ZŠ. Pozitivum můžeme vidět v tom, že prošlapávají nové cesty, problém je ale v jejich aplikaci dál. A problém je také v tom, že mohou působit jako faktor zvyšování selekce ve společnosti a nabourávání homogenity komunit. Tolik hlavní závěry z obnoveného Akvária.

Jindřich Kitzberger, bývalý náměstek na MŠMT, profesně ředitel školy a v současnosti ředitel sítě škol Duhovka, působící také na PedF UK v Praze, klade otázku, zda jde v případě vzniku neveřejných škol o trend. Srovnáme-li situaci za posledních deset let, skutečně došlo k nárůstu počtu žáků v těchto školách o asi 70 %, nicméně v rejstříku je 105 ZŠ tohoto charakteru, které vzdělávají méně než 1 % dětí, jde tedy o velmi marginální jev. Dominik Dvořák (PedF UK Praha) si také všímá faktu, že vznik neveřejných škol je mediálně zajímavější než ten majoritní a relativně (z mediálního hlediska) stabilní prvek. Dvořák dále argumentuje, že v určitém ohledu tento jev do školského systému zasahuje, a to tím, že se zajímá zejména o talentovanější žáky a také tím, že se daří přetahovat kvalitnější učitele.

Zazněl také argument, že do škol nastupuje silnější populační vlna a tedy výběr škol se zmenšuje, což vyvolává poptávku. Podle dalšího názoru nově vznikající, nestátní školy také přijímají zejména ty žáky, které hlavní proud neumí vzdělávat, a to aniž by spadali mezi žáky se speciálními potřebami.

Z hlediska systému je otázka, jak dlouhodobou mohou mít tyto projekty perspektivu. Kitzberger vidí možný problém v tom, že populační vlna i počáteční zájem mohou poklesnout. Eva Sanigová, zakladatelka soukromé ZŠ Livingston, také přiznává, že perspektiva je nejasná a že i z jejího pohledu jde o jistou míru rizika.

Silva Pýchová (EDUin) položila otázku, zda tyto nové projekty nepřispívají k selekci. Podle Kitzbergera tomu tak být může, a to při zvýšení počtu takových škol. Připomíná i fakt, že v české společnosti už selekce na úrovni sociální probíhá, což se přenáší i do vzdělávání. Jím řízená škola reguluje počet dětí se zvýšenými vzdělávacími potřebami tak, aby odpovídal přirozenému stavu v populaci.

Dvořák problematizuje fakt, že rozhodování o tom, jaké žáky přijmou, je na škole samotné. Říká, že stát by měl plnit roli regulátora a poukazuje na zahraniční příklady (Švédsko), kdy i soukromé školy musí přijímat žáky ze sociálně slabšího prostředí, resp. žáky s odlišnými potřebami, a to za plné podpory státu. Eva Sanigová souhlasí s tím, že toto je správná cesta a že by se jí takový model, s nímž se seznámila v Holandsku, líbil více než to, jak je možné funkčně realizovat soukromou ZŠ v ČR.

Tomáš Feřtek namítá, že rodiče, kteří mají zájem o soukromé školy, respektive školy vzdělávající odlišným způsobem než školy veřejné, jsou tzv. „z jednoho těsta“, což vede k jakési přirozené selektivitě. Dvořák dodává, že většina rodičů si naopak nepřipouští potřebu hledat pro své dítě skutečně dobrou školu, což přispívá k dvoukolejnosti. Rodiče, kteří si podobnou potřebu připouštějí, jdou svou vlastní cestou a tím pádem nevyvíjejí tlak na veřejné školství.

Debata se následně stočila k velikosti škol a tříd. Zajímavou poznámku přinesl Dvořák, který zpochybnil, že by velikost třídy rozhodovala o výsledcích vzdělávání po stránce kognitivní, zejména u starších žáků. Potvrzuje závěry z výzkumu Erica Hanusheka, že dobrý učitel je mnohem efektivnějším opatřením než zmenšování tříd. Výjimkou jsou podle něj děti ze socioekonomicky slabého prostředí, které menší třídy potřebují. Sanigová s tím ne zcela souhlasí, její škola chce pracovat právě s menším počtem dětí ve třídě, což umožní více individualizovat výuku. Právě počet dětí ve třídě je často podáván jako konkurenční výhoda nově vznikajících škol. Dvořák nicméně uznává, že po stránce psychosociální je možné v malých školách vytvořit bezpečnější prostředí.

Vliv nových škol na vzdělávací systém je podle Kitzbergera ten, že se školy sobě navzájem vzdalují. Podle Dvořáka to dokládají i data z PISA a TIMSS. Na druhou stranu, poukazuje Sanigová, školy často pouze deklarují odlišnost, ale v jádru vzdělávají velmi podobně jako školy průměrné. Podobnost je podle Dvořáka v marketingových prohlášeních, kdy si většina současných škol zvykla zdůrazňovat rozvoj jazyků a digitalizaci výuky. Podle Dvořáka je u veřejných škol problém v tom, že trvá tradice „učiteli se do práce nemluví“, což vede i nové vzdělávací projekty k tomu zavádět praxi jinou, klást větší důraz na vyrovnanost učitelů a jejich komunikaci s rodiči. Diskutující se shodli na tom, že samotný fakt, že škola sama sebe deklaruje jako „odlišnou“ (soukromou, inovativní atp.) zdaleka nemusí znamenat, že bude vzdělávat dobře.

Diskuse pokračovala nad otázkou, jak zavádět nové principy vzdělávání do systému. Linda Jandejsková, organizátorka workshopů paní Cyril Mooney v ČR, řádové sestry, která vybudovala velmi úspěšný vzdělávací systém otevřený všem v indické Kalkatě, poukázala na fakt, že lze vzdělávání reformovat zespodu a že lze takové modely úspěšně aplikovat jinde. Tomáš Feřtek, moderátor diskuse, poznamenal, že reformy nejlépe dopadly ve školách, které se snažily měnit vzdělávání pozvolna, byť žádná z nich neprošla tak radikální proměnou, jakou realizovala sestra Cyril. Jandejsková poznamenala, že i Cyril Mooney svůj model budovala 50 let.

Na přetřes přišla i míra zasahování státu do vzdělávání. Kitzberger vidí jako životaschopné, kdyby stát získal know how od 1 % nejkvalitnějších škol a snažil se aplikovat funkční prvky na zbytku. Sanigová se vrátila k příkladu z Holandska, kde škola, kterou navštívila, formálně porušovala řadu různých pravidel daných pro fungování škol, to vše za souhlasu rodičů, kteří právě proto své děti do této školy umisťují. Místo sankcí ji však navštíví ministr školství a budou spolu hledat kompromis.

Tomáš Feřtek znovu otevřel otázku, jak udržet aktivní rodiče ve veřejném prostoru, když si rodiče zakládají svoje vlastní školy, jelikož je tím narušována celistvost komunit. Podle názoru z publika to problém není, protože se podaří dobrou praxi, kterou progradují nové vzdělávací projekty, postupem času přenést i do veřejného sektoru. Kitzberger však zpochybnil, že by se tento trend, trend šíření dobré praxe, za posledních 25 let ujal a souhlasí s ním i Dvořák. Podle Sanigové je cesta systémové změny v přípravě učitelů na pedagogických fakultách. Kitzberger navázal tím, že počet kvalitních lidí ve vzdělávání je v současném systému limitující.

Zdeněk Slejška z EDUinu za závěr připomněl závěry z kampaně Česko mluví o vzdělávání, z nichž vyplývá, že rodiče jsou z velké většiny spokojení se systémem, tak jak je. Vyjádřil ale přesvědčení, že by mohli mít zájem o změnu tehdy, pokud by se ze vzdělávání stalo téma, které by je přimělo hlouběji uvažovat o možných změnách. Dvořák zdůraznil, že bychom se měli vážně zabývat i tím, že je třeba dobře hodnotit, jaké změny aplikovat a nepodléhat tlaku tzv. „reformního průmyslu“, který lobbuje za změny za každou cenu.