Publikujeme komentář Boba Kartouse pro Lidové noviny ke jmenování Eduarda Zemana školským ombudsmanem. Text zpochybňuje, že by takový krok skutečně mohl vést ke zlepšení často konfliktních vztahů na školách. Výběr školského ombudsmana kritizovali také středoškoláci z České středoškolské unie, více ZDE.
Ministr Marcel Chládek oznámil, že i české školství bude mít svého vlastního ombudsmana. Podle informací z médií by měl řešit problémy všech aktérů školského vzdělávání, žáků, rodičů i učitelů. Bude jím Eduard Zeman a bude to dělat na poloviční úvazek. Samotný nápad není špatný.
Vztahy ve školách často připomínají otevřenou válku, jejíž nejčastější obětí nejsou v tomto případě civilisté, ale děti. Je vcelku jedno, jestli je na vině rodič, učitel nebo někdo třetí, smutným principem jakéhokoliv sporu je, že se projevuje na vztahu k žákům, z nichž vytváří bezbranná rukojmí. Děti se takovému zneužívání neumí přirozeně bránit a druhotným důsledkem většinou je, že si školu spojují s původcem jejich problémů. A většinou, což je ještě smutnější, mají pravdu.
Ověřit si, že vztahy ve školách jsou naprosto běžným neuralgickým bodem v životě rodin, lze velmi jednoduše. Stačí občas věnovat pozornost hovorům lidí ve věku mezi 30 a 50 lety, kteří většinou mají děti ve škole. S železnou pravidelností se hovory stáčejí právě na toto téma (ostatně, co je pro lidi v tomto věku důležitější?) a na pozadí detailů je velmi často patrný konflikt.
Konflikty mezi žáky, rodiči a učiteli často končí patovou situací, ze které ani jedna strana neumí najít cestu ven. V tomto okamžiku by bylo vždy ku prospěchu věci mít po ruce někoho, komu bychom spíše než ombudsman mohli říkat prostředník. Tedy ne člověk, který bude rozhodovat jako král Šalamoun, ale člověk schopný zúčastněné přimět k tomu, aby konflikt vyřešili sami. Představa, že často velmi choulostivé, z hlediska vývoje spletité a nejednoznačné spory bude řešit úředník v Praze, zaměstnaný na zkrácený úvazek, je méně než úsměvná. Na tom skutečně není nic k smíchu…
Ve školách přitom funguje instituce tzv. výchovného poradce, často i školního psychologa. To jsou lidé, kteří by funkci prostředníka, facilitátora mohli plnit, jenže buď to neumějí, nebo nejsou schopni svou roli pochopit a z čistě pragmatických důvodů straní „těm svým“. Je skutečně k ničemu, když škola zaměstnává psychologa, který ze všeho nejvíce zohledňuje zájmy instituce, která ho platí. Pořád je to ale osoba s mnohem větším puvoárem strkat nos do věcí mezi žáky, rodiči a učiteli než osoba usazená od 9 do 13 na ministerstvu školství.
České školství nepotřebuje ombudsmana. Potřebuje dosáhnout toho, aby jednotliví aktéři vzdělávání chápali lépe svoji roli a aby, pokud dojde ke konfliktu, měli možnost ho vyřešit ku prospěchu dětí. Pokud je skutečně úmyslem Marcela Chládka posunout v tomto směru české školství dál, měl by vzít jako fakt, že instalace ombudsmana k ničemu podstatnému nepovede. Je to ale pochopitelně mnohem jednodušší než se zasadit, aby vztahy ve školách bylo možné řešit v reálném čase a v reálném prostředí za přítomnosti někoho, kdo umí a chce pomoci. Pokud to nejsou schopni dělat učitelé a školní psychologové, může to být někdo třetí. Nutně to ale musí být někdo, kdo je dostatečně zasvěcen a přítomen. Ani při nejlepším mínění o Eduardu Zemanovi si nedokážu představit, že by byl schopen takovou roli na tisících českých škol zvládat. Leda by měli na MŠMT dobře utajené zásoby kryptonitu…
No a to pane Kartousi vůbec nepíšete o vztahu ředitel a učitel, kde v době propouštění učitelů a slučování škol dochází někde k natolik barbarským a právním krokům na hraně (za hranou) zákona využívajíc strachu učitelů ze ztráty práce. Propouštění na Uřad práce na červenec a srpen, kdy škola ušetří pár korun a stát zaplatí v součtu proplacená dovolená a podpora v nezaměstnanosti více, nehledě k frustraci a ponížení učitele, nositele vzdělání (a snad i etiky, morálky,…). Formy nátlaku u propouštění či zkracování úvazku jsou taky zajímavé, učitel je na tom leckde stejně jako pověstné prodavačky v supermaketech. Odbory na… Více »