Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 1. 7. v Lidových novinách.
Známý Zenonův paradox zní, že Achilles želvu nikdy nedohoní. Proč? Protože želva je přece vždy o kousek dál od toho bodu, v němž ji Achilles dostihl. Zenonův paradox nepracuje s faktem, že Achilles mezitím překonal mnohem větší vzdálenost a že za ním želva zoufale zaostává. Ona má své vlastní tempo, v němž je nedostižná.
Podobně se dá na konci dalšího školního roku uvažovat o vývoji českého vzdělávacího systému. Ačkoliv Achilles, pod nímž si představme společenský a technologický vývoj, uhání vpřed stále se zvyšující rychlostí, želva českého vzdělávání se pohybuje vlastním tempem, někdy s dost nejasným směrem a úmyslem, aniž by se nechala jakkoliv znepokojovat propastným rozdílem rychlostí. Ať si běží, my přece víme.
Pokrok s inkluzí
Ne že by se v českém školství nic nedělo, děje se. Poslední rok byl přelomový minimálně na legislativní úrovni. Podařilo se uzákonit další podporu společného vzdělávání pro všechny, kteří mohou. Ze stavu, kdy se rovný přístup ke vzdělávání týkal pouze těch, kteří vědí, je to docela slušný pokrok. Řeč je o tzv. inkluzi, tedy snaze vytvářet – i prostřednictvím škol – prostředí, které zbytečně nerozděluje společnost. To je velmi jednoduchá a přitom velmi silná myšlenka, potřeba, která se tváří v tvář brexitu zdá potřebnější než kdy dříve. Míra rozpolcenosti společnosti ve Velké Británii je obrovská. Zajímavou informací pro nás může být, že podle srovnání OECD je míra závislosti stupně dosaženého vzdělání na socioekonomickém statusu rodiny vysoká právě ve Velké Británii. A v České republice.
Inkluze v Česku má nepochybně velká úskalí. Že se podařilo prosadit legislativu je jen dílčí krok. Z řady indicií se zdá, že pro ty, kdo systém řídí, je to zcela postačující. Fakt, že česká odborná i laická veřejnost jde řekněme želvím krokem a špatně snáší Achillův úprk, zjevně nikoho netrápí. Důsledkem toho může být hmatatelný rozdíl mezi tím, co se předpokládá a co se ve skutečnosti stane. Zcela konkrétně, pokud MŠMT nezačne daleko více dbát na obavy šířené veřejným prostorem, zažijeme místo inkluze prohloubení exkluze. Přitom se ukazuje, a brexit je toho důkazem, že posilování vnitřní společenské soudržnosti je obrana před nechtěnými důsledky.
Učitelé dostanou přidáno, pravděpodobně osm procent. Řekněme, že i zde český vzdělávací systém přísně dodržuje želví rychlost, kdežto Achilles mizí za horizontem. Podle empirických dat lze konstatovat, že učitelé jsou naprosto klíčovou a zdaleka nejdůležitější proměnnou ve vzdělávacím systému. Jejich vliv na vzdělávání je zcela dominantní a s jejich úrovní lze spojovat optimistické či skeptické scénáře vývoje. Osm procent zní skvěle, ve skutečnosti jde ale pouze o nutný posun směrem, kterým želva, tedy český vzdělávací systém, neúprosně postupuje. Je to pár dní, co ministr zdravotnictví ohlásil, že se významně snižují nároky na vzdělání zdravotních sester, aby bylo možné zvládnout reálný deficit v nemocnicích.
Totéž čeká české školy. Stát bude muset uvolnit nesmyslně striktní zákon o pedagogických pracovnících a přidat na platech, aby udržel pouhý počet učitelů. Pokud by trochu zrychlil, mohl by tak učinit už dnes a začít vytvářet rezervy učitelů do budoucna, mohl by je lépe vybírat a lépe vzdělávat. Želvím tempem ale směřujeme ke stavu, kdy bude třeba pouze udržet stav. Bude také potřeba změnit nároky a zvýšit motivaci, ale pouze s cílem nahradit jednotku jednotkou. To věru ke zlepšení českého vzdělávání nepovede.
Málo k pocitu uspokojení
Proběhly další státní maturity. Spousta Čechů nyní ví, že epizeuxis je opakování slov ve verši, ale k ničemu jim to není. Není to k ničemu ani maturantům, nicméně po nich kdosi chce, aby význam termínu epizeuxis znali nebo aby byli schopni identifikovat ve větě přísudek jmenný se sponou. Nikdo nedokáže srozumitelně vysvětlit, proč by maturant v roce 2016měl být vybaven takovou znalostí, jak taková znalost rozvíjí jeho osobnost, jak ho obohacuje pro další vzdělávání, činnost či kulturní a sociální existenci. Drtivá většina z nás se bez toho obejde, aniž bychom byli jakkoliv méněcenní, znevýhodnění nebo handicapovaní. Aniž bychom byli méně vzdělaní. Úporná obrana názoru, že znalost epizeuxe je důkazem vyššího vzdělání, je i na želví svět poněkud problematická. Tady už jde nikoliv o pomalý pohyb vpřed, ale o tvrdošíjnou snahu předstírat, že pohyb neexistuje.
Příkladů toho, jak české vzdělávání se zpožděním sleduje směr příliš rychlého vývoje, a někdy se dokonce snaží ho popírat, bychom mohli najít mnoho. Buďme určitě rádi za to, že se alespoň dílčím způsobem, jako třeba v legislativní podpoře inkluze nebo v odměňování učitelů, hneme ve vzdělávání vpřed. V celkovém bilancování by to ale nemělo ani zdaleka stačit k pocitu uspokojení. Želví tempo v Achillově době může vyvolávat dojem mnohem vyšší rychlosti, než jaká je reálně potřeba.
„míra závislosti stupně dosaženého vzdělání na socioekonomickém statusu rodiny vysoká právě ve Velké Británii. A v České republice“ Nevím jak v Británii, ale u nás tato závislost je podporována a trvá s existencí VG a zvyšuje se a bude zvyšovat s rostoucím počtem soukromých a „društevních“ škol. Navzdory opěvované inkluzívní legislativě, která v tomto punktu neřeší lautr nic. Zcela jistě (viz letošní počet žáků přihlášených na VG) „zažijeme místo inkluze prohloubení exkluze“. Jsem rád, že si toho konečně povšiml i autor komentáře.