Lidové noviny: Navzdory snaze o progres se společnost neumí dohodnout, co je dobré vzdělávání

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 13. 1. v Lidových novinách. Připomíná závěry Auditu vzdělávacího systému, který najdete ke stažení ZDE.

Už potřetí jsme se na konci roku v EDUin pokusili stav vzdělávání a jeho kondici popsat v Auditu vzdělávacího systému v ČR. Jelikož je u některých témat a událostí poněkud náročné jednoznačně určit jejich význam a dopad, nechali jsme opět naše závěry oponovat zhruba desítkou expertů z oblasti akademické, institucionální i z praxe.

Existuje mnoho ohledů a český vzdělávací systém nevychází zle v žádném z nich. Jak v případě institucí, které zajišťují veřejné vzdělávání, tak těch, které zajišťují vzdělávání a přípravu pedagogů, lze mluvit o velmi široké síti a tedy možném potenciálu, který tato síť představuje. Kupříkladu fakt, že školy jsou v malých obcích, je z hlediska udržitelnosti jejich dalšího rozvoje významné plus. Fakt, že v téměř každém kraji je instituce připravující učitele, tento rozvojový potenciál podporuje. Do okamžiku, než se podíváme na to, do jaké míry slouží tento aparát svému smyslu. Pak už jde o pohled mnohem kritičtější.

Nelze konstatovat, že by v českém vzdělávacím systému nebyla patrná snaha o progres, zlepšení, upgrade. Problém spočívá v tom, že i ten sebenevinnější, krystalicky čistý nápad je možné ve fázi realizace zprznit do nežádoucí podoby. Vezměme tzv. pamlskovou vyhlášku. Na začátku byl nápad, že prodávat přeslazené či jinak závadné potraviny a nápoje přímo ve školách je proti smyslu vzdělávání a výchovy. Na konci je vyhláška ministerstva zdravotnictví, která podle ředitelů škol znemožňuje prodávat ve školách takřka cokoliv, včetně jogurtu.

Podobné problémy provázejí většinu systémových změn. Podpora společného vzdělávání jde ruku v ruce s naplňováním ústavních práv a vytváření současné i budoucí soudržnosti společnosti. Pro udržení liberální demokracie je klíčové snižovat segregaci ve vzdělávání na minimum. Samotná novela zákona, která podporuje začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol a která nabyla účinnosti v tomto školním roce, jde dobrým směrem. Problém je, že špatně zaplacení a nepřipravení učitelé mají jen malou motivaci k tomu, aby reformu uskutečnili ve svých třídách. Jenže bez učitelů žádná systémová reforma neproběhne, jakkoliv se bude ministerstvo školství tvářit, že všechno běží podle plánu. Hrozba na první pohled inkluzivního systému, v němž ale existují odpadové (elitní) školy či odpadové (elitní) třídy v rámci jedné školy, je velmi vážná.

Sebevědomé děti sebevědomých učitelů

Stejně tak kariérní systém pro učitele. Čeští učitelé nemají žádný jasně daný plán, podle nějž by se mohli profilovat během své kariéry. Jakmile se v ČR někdo stane učitelem, jeho profesní kvalita se nadále posuzuje více méně podle věku, neboť ani ředitelé nemají dostatečné prostředky k tomu, aby v rámci svých škol odstupňovali kvalitu učitelů prostřednictvím nenárokových odměn. Před lety se konečně ministerstvo školství rozhoupalo k tomu, aby kariérní řád připravilo. Za peníze z EU takový návrh vznikl. Nebyl bez vady, ale prošel poměrně širokým konsenzem profesních asociací. Jistě s ním bylo možné dále pracovat. Nicméně současné vedení ministerstva školství usoudilo, že bude lepší začít od nuly. Během několika málo měsíců vznikl v uzavřené skupině přímo najmenovaných lidí návrh, který je velmi vágní a pro řadu odborníků a učitelů stejně kontroverzní. Vzhledem k tomu, že prozíravé ministerstvo nechalo uzákonit jeho spuštění až na rok po volbách, vyhnulo se problému s odpovědností. Kdo ví, co přijde s novou vládou.

Podobně je to u většiny ostatních důležitých událostí: klady jsou doprovázeny zápornými aspekty. V auditu jsem se dopočítal, že negativa převažují nad pozitivy stejně jako v předchozích letech. To není dobrá zpráva. V jejím pozadí stojí fakt, že se neumíme dohodnout, co je to dobré vzdělávání, jakým směrem ho rozvíjet a dělat to dlouhodobě. Dá se proto předpokládat, že příští rok to bude stejné. Zoufale chybí politická shoda na klíčových požadavcích, které by prosazovala jakákoliv příští vláda.

Nejde primárně o kritiku učitelů, ale systému, v němž se pohybují. V dílčích případech, jichž se kritika učitelů týká, nelze než spoléhat na jejich sebevědomí a dovednost se s kritikou vyrovnat. I to patří mimochodem k nejistotám, jež se do kvality českého vzdělávání promítají. Sebevědomí – v pravém slova smyslu, tedy uvědomování si sebe sama na základě ochoty k introspekci–mohou v dětech pěstovat jen sebevědomí dospělí. Přejme si do nového roku, aby takových lidí bylo mezi učiteli co nejvíce.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Ennio Kocourek
Ennio Kocourek
3 years ago

Že se společnost neumí dohodnout, co je dobré vzdělávání? A že chybí politická shoda na klíčových požadavcích, které by prosazovala jakákoliv příští vláda? IMO jsou to hodně silné důvody, aby „společnost“, stejně jako strana a vláda, NESTRKALY rypák do věcí, do kterých jim nic není. //// „Podpora společného vzdělávání jde ruku v ruce s naplňováním ústavních práv a vytváření současné i budoucí soudržnosti společnosti.“ — Tím ústavním právem si nejsem jistý. Pokud má žák A ústavní právo požadovat, aby byl vzděláván SPOLEČNĚ s žákem B, pak má žák B ústavní právo požadovat, aby NEBYL vzděláván SPOLEČNĚ s žákem A. ////… Více »

Pěnice Skalicová
Pěnice Skalicová
3 years ago

Ústavní právo rozhodně nehovoří o společném vzdělání. Hovoří pouze o nároku na vzdělání. A zákon k tomu dodává, že prvních devět let je povinných (nyní tedy deset , s tou školkou). Inkluzivní vzdělávání je právem, není povinností.