Publikujeme reakci středoškolské učitelky Ireny Vlkové na komentář Boba Kartouse Učitelé se bojí známek od žáků, který vyšel 22. 10. v MF Dnes (ZDE). Irena Vlková zásadně nesouhlasí s tím, že by žáci měli hodnotit učitele a vysvětluje proč si to myslí. Text vyšel 27. 10. v Mladé frontě Dnes.
Musím reagovat na komentář Bohumila Kartouse Učitelé se bojí známek od žáků. Učím už téměř 25 let na gymnáziu, přesto stále hledám nové cesty ke studentům, mimo jiné i přes – pro mne bezproblémové – zvládání špičkové techniky a neotřelé metody výuky. Svých studentů si vážím, v žádném případě nemám dle vašich slov „proklatě nízké sebevědomí“ a váš model „já určuju, ty plníš“ je mi bytostně cizí. To na úvod.
S vámi prosazovaným hodnocením učitelů jejich studenty zásadně nesouhlasím.
Proč? Na rozdíl od vás se pravidelně setkávám s běžnými středoškoláky, nikoliv jen v podstatě s elitou aktivních studentů z České středoškolské unie (které mimochodem fandím). Mé studenty nespojuje jen společná škola, ale především společný věk. Věk dospívajících, puberta, věk nekritického vymezování se proti autoritám. Jde o lidi, jejichž motto většinou zní: „Dobrý učitel nebo rodič je ten, který od nás nic nechce, zkrátka neopruzuje.“
Kdo myslíte, že by dostal od svých pubertálních ratolestí lepší známku? Rodič, který kompenzuje svůj nezájem o výchovu potomka penězi a svobodou bez mantinelů, nebo ten, který potomka otravuje zájmem o školní práci, vyžadováním pomoci v domácnosti a stanovováním pravidel? Ten první by byl adeptem na jedničku, ten druhý by pravděpodobně schytal pětku. A tak by dopadli i učitelé. Navíc, kromě toho, že učitelovo známkování je profesionální, zatímco to studentské jen laické, by tady byl ještě jeden podstatný rozdíl: student by oproti učitelům známkoval jistě anonymně a jeho hodnocení by nebylo pod neustálou kontrolou rodičů a spolužáků, jako to mají učitelé. Ze všech výše uvedených důvodů postrádá jakési známkování učitelů veškerý smysl.
Autorce článku (reakce) Vlkové je možná model „já určuji, ty plníš“ bytostně cizí, ale óóóóbrovskému množství učitelů je tento model krédem jejich pedagogického působení. Zdaleka ne všechny děti prožívají dospívání tak, jak paní Vlková uvádí. I pubertální děti mají mít právo vyjádřit se o kvalitě lidí, kterým svěřují své vzdělání. Ohánět se hormonální nerovnováhou studentů, která by se mohla odrážet v hodnocení učitelek, má asi stejnou logiku, jako říkat, že učitelka nemůže objektivně hodnotit své žáky, protože má návaly v době klimakteria nebo že mladší pedagožka není s to objektivně posoudit výkony svých svěřenců proto, protože má právě premenstruační tenzi.… Více »