Stanislav Štech odpovídá na tři otázky ke státní maturitě

Tomáš Feřtek v blogu Tři otázky pro zastánce povinné matematiky vyzval její zastánce, aby popsali, jak podle nich povinná matematika u maturity pozitivně ovlivní vztah k matematice a znalosti žáků. Kromě diskutujících (k nahlédnutí ZDE) poslal Respektu svou reakci první náměstek ministryně školství Stanislav Štech. Pokud budou chtít odpovědět i další diskutující, jejich texty rádi zveřejníme.

T. Feřtek vyzval zastánce (znovu)zavedení povinné státní maturitní zkoušky z matematiky k zodpovězení tří otázek. Pochybnosti má o třech „dopadech“ tohoto kroku: zda a hlavně jak povinná matematika zlepší vztah žáků k matematice, jak zlepší matematické znalosti absolventů středních škol a konečně jak se vyrovnáme s faktem, že na některých školách (údajně) neodmaturuje nikdo. Otázky jsou to legitimní, byť v různých variacích kladené již zhruba 150 let. Nejen diskuse a spory kolem nich jsou součástí výuky dějin pedagogiky na učitelských fakultách – ale také odpovědi, které se zas tolik neliší (viz Skalková v Pedagogice r. 2000 Maturita – dlouhodobý problém a aktuální výzva nebo v současnosti Janiš ml.v Pedagogické orientaci v r. 2016 Státní maturita jako „mlátička“ a jak se k ní dostat). Pokusím se na této malé ploše nutně zkratkovitě odpovědět.

Za prvé, zlepšování vztahu žáků k matematice není vůbec funkcí (nejen maturitní) zkoušky. Vychází se z nedoloženého předpokladu, že co nemáte v oblibě, v tom nemůžete dosáhnout dobrých výsledků. Asi jako bychom tvrdili, že dítě, které si má pořádně uklidit pokoj, toho nedosáhne, dokud si tuto činnost neoblíbí. Na tvrdších datech: v šetření PISA 2012 má nejvyšší index vnitřní motivace žáků Mexiko a jeden z nejhorších Japonsko a Korea. Naprosto excelentní výsledky mají přitom žáci z těchto dvou zemí, kde k matematice mají odpor, a slabých výsledků žáci ze země s její vysokou oblibou. Není to náhodou tak, že výborné výsledky předpokládají úsilí, ano i dril, doučování apod., které vedou k malé oblibě takového předmětu, ale současně k dobrým výsledkům? Nechávám stranou rozdíl mezi odpověďmi českých žáků, když reagují na obecnou otázku po oblibě matematiky, a když se mají vyjádřit k oblibě či preferenci jednotlivých typů matematických aktivit. Některé z nich jsou u nich evidentně ve vysoké oblibě a jiné nesnášejí. To by zasloužilo detailnější analýzu místo paušálního lamentování nad odporem k matematice. Tedy: matematika (ale i jiné předměty) nemá být primárně zábavná, což samozřejmě neznamená, že má být nudná a odrazující.

Za druhé, povinná maturita (stejně jako jakékoli jiné high stake zkoušky, tedy ty, na nichž závisí něco významného v další dráze žáka) určitě donutí studenty, aby se tomu, co je trochu náročnější, nevyhýbali. Když se vyhnout nemohou, pak se prostě chtě nechtě začnou intenzivněji připravovat (celé generace znají šprtání Bělouna před přijímačkami na střední školu a nezdá se, že by to nějak uškodilo jejich vzdělanosti nebo mělo negativní dopad na jejich osobnost, spíše naopak). Onoho „teaching to test“ (vyučovat to, co se testuje) se není třeba děsit. Kromě karikované cimrmanovské verze (učí se jen to, co se bude zkoušet – a to je špatně), má i svou pozitivní verzi: učit se, co bude v testech, přece nikdy neznamená vyučovat nebo si osvojit čistě bezesmyslnou dílčí operaci. Závažnou otázkou je samozřejmě obsah zkoušky, tedy vyvážený mix uzavřených otázek a výpočtů, dovedností doložit porozumění matematickým pojmům a dovednosti řešit problémové úlohy. Nepopírám, že s přípravou těch „aplikačních“ či „transferových“ úloh to není jednoduché, ale to ještě neznamená, že z testů vyřadíme onu „gramatiku“ matematického jazyka a myšlení, kterou jsou třeba základní vzorečky jako předpoklady zvládnutí úloh vyššího řádu.

Za třetí, co s tím, že propadovost bude hrozivě vysoká. Již východisko tohoto tvrzení je chybné. Experti a média ignorují skutečnost, že zatím z volitelné matematiky nepropadala čtvrtina, ale něco mezi 10% – 14% studentů (tj. po druhém, opravném termínu). Čtvrtina jich vloni neuspěla v prvním termínu. Teprve rozdíl mezi oběma čísly stojí za rozbor: představuje těch deset i více procent maturantů, kteří nakonec uspěli, studenty, kteří to trochu vypustili (je ještě druhý termín), nebo se jen neumějí připravit na více předmětů současně, nebo to je dokonce součástí jejich vědomé strategie (rozložit si zátěž)? Nevíme. Určitě ale 85%-90% z nich na to má. Už teď.

Katastrofickou vizi („nikdo neodmaturuje“) považuji spíše za výraz autorovy scénáristické licence. Předpokládá, že se vůbec nic za čtyři roky neudělá, nezmění, nikdo na nic nezareaguje atd. Podobně nedoložené je tvrzení o desítkách tisíc „absolventů“ odborných škol bez maturity i výučního listu. Ach ta nesnesitelná lehkost neodpovědných tvrzení …

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
5 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Ennio Kocourek
Ennio Kocourek
3 years ago

Zlepší povinná matematika vztah žáků k matematice? Ne, a vrchnosti – ministeriálům a poslancům – je to srdečně lhostejné. Zlepší nejnovější povinná šílenost matematické znalosti absolventů? Ne, a proč by měla? A že někdo (případně nikdo) neodmaturuje? Proč by se tím vrchnost měla trápit? ////
Pokud by navzdory všem opatřením v době platnosti zákona přece jen někdo odmaturoval, logicky se nabízí další opatření ze stejného soudku: každý rok přidat jeden další povinný maturitní předmět. Jako první navrhuji politologii. Na rozdíl od matematiky sice není dobrá vůbec k ničemu, ale bude se z ní u maturit dobře vyhazovat. ////

lippmann
lippmann
3 years ago

Pokud nezačneme odzlišovat ve všech předmětech pozitivisticky pojatou odbornost od vzdělání, situace se bude jen zhoršovat. Dnes už opravdu nemůže být každý potenciálním odborníkem na všechno. Žáci se musí biflovat spoustu k rychlému zapomenutí odsouzených faktů a mechanických kauzalit, které fachidiotičtí odborníci pokládají za nezbytně potřebné. Člověk by měl být odborníkem na něco, v ostatních oborech by měl být vzdělán, tedy být schopen porozumět světu a životu v celku, v relativní úplnosti a podstatných vzájemných souvislostech. Nemusí např. umět řešit aktivně kvadratickou rovnici, měl by však vědět, co vypovídá o světě a co o něm vypovídá matematika vůbec. O tom… Více »

Jitka Pozarova
Jitka Pozarova
3 years ago

Téměř ve všem s panem Štechem souhlasím.Možná je problém v tom,že už přes 20 let se snažíme,aby žáky všechno zaujalo a bavilo.A výsledky jsou znát.Čímdál horší. Matematika mě nebavila,ani jsem ji nepotřebovala při dalším studiu,ale dala mi logické myšlení a v životě jsem často matematické vědomosti a dovednosti potřebovala. Logickému myšlení a matematickým dovednostem vás nenaučí tablet nebo chytrý mobil. Chce to jen jedno – nesvěřovat maturitu Cermatu,to je záruka neúspěchu.

Vladimir Kabele
Vladimir Kabele
3 years ago

1. Japonsko a Korea nejsou na chvostu indexu vnitřní motivace a na čele hodnocení PISA, patří jim také vysoké postavení v žebříčku dětské sebevražednosti. V ČR jsou dětské sebevraždy častější než ve většině Evropy. Netvrdím, že je zde přímá souvislost, nicméně v té Koreji a Japonsku provázanost se školou nezpochybňují. 2. Je dobře, že na MŠMT vědí, že učit jen to, co bude v testech je špatně. Proč tedy nepřijdou také s něčím, co by tento trend zvrátilo. Pokud jsou školy hodnoceny podle procenta úspěšných maturantů, pak je (zejména tam, kde jsou vyučující nuceni pracovat s horším „materiálem“) tento přístup… Více »

Josef Soukal
Josef Soukal
3 years ago
Reply to  Vladimir

Největší tragikomedií (vlastně spíš tragédií) pochopitelně je myslet si, že poručíme větru dešti a zařídíme nárůst vzdělanosti prostě tím, že otevřeme brány středních škol i těm, kteří nemají pro studium předpoklady. Pak se ovšem můžeme kroutit a vykrucovat, jak chceme, a stále budeme mít problém – ten, který jsme si svou nezodpovědností, a především nezodpovědností vůči žákům, vyrobili.