Po volbách se bude žít, aneb lejno místo vzdělávání

Moc se těším, až bude po volbách do obecních zastupitelstev. Vážně, aspoň v Praze se bude žít nepochybně skvěle. O psí lejno už člověk nezakopne, doma bude každý den díky „naspeedované“ veřejné dopravě o poznání dřív než před volbami a v zastupitelstvech budou lidé, kteří se nebudou bát říznout. Samé parky, žádné mrakodrapy. Asi tak by se dala lapidárně shrnout prognóza změn akcentovaná dosavadní kampaní.

Je pozoruhodné, čemu je na předvolebních billboardech věnován prostor. Buď se hraje na „osobnosti“, nebo se hraje na hesla, z jejichž kombinace vychází výše uvedený popis povolebního edenu. Vůbec nepodceňuju volební štáby a jejich marketingové poradce, že by se neuměli strefit do toho, co rezonuje veřejným prostorem. Žel to vypadá, že veřejným prostorem daleko více rezonuje lejno na ulici, než třeba to, co míní povolební zastupitelstva udělat pro lepší vzdělávání v mateřských a základních školách. Pro tento stupeň školského systému jsou totiž obecní zastupitelstva a místní školské odbory klíčovým partnerem, jelikož zřizovatelem. Hm, že by to volič nevěděl? Pravděpodobně to neví, protože jinak by to přece muselo být na billboardech. Těžko si představit, že by mu něco takového bylo ukradené.

Jen považte. Spousta míst v Praze a okolí má problém s kapacitami mateřských škol. Nejen z hlediska zájmu rodičů, ale i z hlediska integrity společnosti je tzv. předškolní vzdělávání zcela zásadním prvkem. Ministerstvo otevřeně koketuje s povinným posledním rokem mateřské školy. Proč na to kampaň nějak nereaguje? Základní školy se často potýkají s  existenčními potížemi, způsobenými redukcí jejich rozpočtů. Podle nedávné zprávy OECD Education at the Glance přitom ČR tvrdí, že se za posledních 14 let zvýšily investice ze 4 na 5 % HDP, přičemž všem stupňům škol bylo „přisypáno“. Buď tedy někdo někde na trase penězovodu přehodil výhybku, nebo ta statistika nemluví pravdu. Je to vcelku jedno, důležité je, jak budou nadále podporovány základní školy, jak chtějí obce pomoci školám k dobrým ředitelům a učitelům, co míní školám dopřát navíc v podobě investic do jejich materiálního rozvoje. Tohle pravděpodobně zajímá nezanedbatelnou část voličů, jen asi nevědí, že obce v tomto směru hodně mohou a politická kampaň jim to prozradit nechce. Malé, každodenní radosti Pražana jsou asi politicky přitažlivější než téma, o němž by na přímý dotaz nikdo netvrdil, že znamená méně než lejno. Dle kampaně se to tak ale nejeví.

Dost mě to udivuje, při váze, kterou vzdělávání v politických programech všeobecně má. Aby ne, je to pravděpodobně nejjistější možná investice do budoucnosti obcí samých. Obce mohou to „své“ školství ovlivnit skutečně mnohem lépe než kdokoliv jiný. Je otázka, zda to neví jen voliči. Třeba to neví ani lidé kandidující do zastupitelstev, protože ve své předchozí kariéře buď pracovali na jiných, v kampani častěji traktovaných „politických“ tématech, nebo se jako nováčci regionální politiky zatím nestačili seznámit s kompetencemi, které obecní správa věcí veřejných nese.

Navrhuju kompromis. Lidé budou tolerovat sem tam nějaký ten exkrement, pár minut ve veřejné dopravě navíc využijí třeba četbou nebo hraním her na svých mobilech a tabletech, nicméně budou mít jistotu, že se ředitelky a ředitelé základek a mateřinek se nebudou rekrutovat z řad nevzdělanců, politických důchodců či „spřízněných duší“ a že na odborech školství usednou lidé, kteří pochopili alespoň základy současného vzdělávání a jeho směřování nebudou brzdit nápady typu „škola má vypadat tak, jako když jsem tam chodil/a já“.

Co kdyby první úvahy o investicích do komunálního blaha budou začínat otázkou: „Co bychom mohli udělat pro vzdělávání?“.