Co může pro krizovou připravenost dělat pedagog?
Všímat si signálů a sledovat, jestli se opakují. U radikalizace jeden signál sám nic neznamená. Rozhodující je, jestli se jich objeví více najednou či zda se děti v čase mění. U šikany jde například o změny chování, podrážděnost a vzteklost, potíže se spánkem a jídlem, záškoláctví a také bolesti hlavy či břicha bez zjevné zdravotní příčiny.
Předávat si informace dál. Pedagogové často vidí potenciálně nebezpečné situace, ale nechají si je pro sebe, třeba i z důvodu, že je tak nevyhodnotí, ale někdo jiný, například metodik prevence, by mohl.
Znát interní postup krizové komunikace školy a svou roli v něm, včetně zásad citlivé komunikace s médii, rodiči a veřejností. Pokud takový postup připraven není, vznést požadavek na jeho vytvoření vedením školy.
Vysvětlit žákům, že oznámit starost o kamaráda není udávání, ale péče o něj. Děti ale musí vědět, komu to říct, a dospělí, kteří sdělení přijímají, jej musí brát vážně. Je potřeba si dát pozor na sliby, které nelze splnit – jako například slib mlčenlivosti –, to snižuje důvěru dítěte.
Když žák „vybuchne“, nevyvracet a nebagatelizovat, protože věty typu „neztrapňuj se před spolužáky“ většinou situaci zhorší. V emočním přetížení netlačit na vysvětlení. Pomoct může chvíle odstupu, krátké vyslechnutí a kontakt se školním psychologem. V případě možného ohrožení zdraví má přednost bezpečnost a ochrana ostatních žáků a pedagogů.
Rozhovor
