Proč jsem pro přijímací zkoušky

Publikujeme text Ivy Hermannové, učitelky matematiky na základní škole Za Nádražím v Českém Krumlově, která vysvětluje, proč souhlasí s povinnými přijímacími zkouškami na střední školy a jakou podobu by podle ní měly mít.

Jsem učitelka základní školy a učím matematiku na škole v Českém Krumlově. Prošla jsem různými školeními, snažila jsem se během své praxe výuku matematiky různými metodami a přístupy oživit, abych žáky nějak získala pro tento předmět. Myslím, že o to se snaží na naší škole většina pedagogů ve všech předmětech. Na prvním stupni u nás běží Matematika podle prof. Hejného, běžně používáme interaktivní tabule. Přesto se řada mých žáků s matematikou trápí a nebaví je.

I já jsem pro povinné přijímací zkoušky, byť si nemyslím, že musí být jednotné. Jaká vidím pozitiva? Především zvýšení motivace k učení pro žáky devátých tříd. V pubertě je s některými dětmi těžká domluva, ptají se na důvod, proč se učit, jaký to má smysl. Přijímací zkoušky na střední školu pro ně jsou srozumitelný důvod. Jsou zároveň ve věku, kdy se velmi intenzivně může rozvíjet jejich logické a abstraktní myšlení. Propást část této doby je pro děti velká škoda.

Stejně důležité pro mě je, že učitelé na základních školách nebudou tak jako doposud v pozici, že oni svou klasifikací rozhodovat, zda bude dítě přijato na nějakou školu či ne. Mně osobně to vždy velmi vadilo. Vedlo to mnohde ke snižování nároků a přilepšování známek, aby se žáci dostali tam, kam se hlásili. To samozřejmě snižuje kvalitu vzdělávání.

Pokud budou zavedeny přijímací testy, žáci nebudou posuzováni podle známek na vysvědčení (i v rámci jedné školy je někdy klasifikace dvou vyučujících rozdílná, natož pak z různých škol). Na školy se tak někdy dostali slabší žáci s lepšími známkami a ti zdatnější kvůli horším známkám z náročnější školy zůstali pod čarou. Navíc studenti víceletých gymnázií, kteří se v devátém ročníku rozhodli k přechodu na jinou SŠ, byli téměř bez šance se někam dostat, přestože měli mnohdy větší vědomosti než žáci ze základní školy.

Za přínos považuji i to, že slabí žáci se opravdu nebudou čtyři roky trápit na škole, která jim nejde a tím pádem je ani nebaví. O tom často mluví pan ministr Chládek. Řada žáků prochází maturitním oborem s mnoha čtyřkami. A když se jim náhodou povede maturitu složit, s daným oborem již nechtějí mít nic společného a hledají si práci raději někde jinde. Znám naopak dost žáků, kteří se k maturitě dopracovali až po vyučení přes nástavbu, byli spokojenější, protože tempo výuky pro ně bylo přijatelnější a nakonec měli výuční list i maturitu a tím pádem větší šanci na trhu práce.

Často se mluví o tom, že by matematika měla rozvíjet logické myšlení, ale ve škole se děti učí jen vzorečky. Učím matematiku proto, že mě jako dítě vždy bavila právě pro svou logiku. Nikdy mě nebavilo dokola počítat stejné příklady a naopak nejlepší byly slovní úlohy. S tím, že právě toto budu chtít předat a naučit své žáky, jsem šla studovat pedagogickou fakultu. Bohužel po prvním roce praxe jsem pochopila, že to bude tvrdý a v některých případech nerozlousknutelný oříšek. Jsou prostě děti, které nelze navést a ani jim nelze vysvětlit některé logické úvahy (a to jakýmkoli způsobem). Protože člověk chce těmto dětem dát alespoň nějakou šanci na úspěch, vezme zavděk i naučeným vzorečkem. Myslím, že neznám matematika, který by chtěl učit matematiku nelogicky, tedy jen mechanicky bez porozumění logiky postupu. To jen na omluvu pedagogů a vysvětlení, proč někdy je popisována výuka matematiky tak zjednodušeně.

Přes všechny možné metody a způsoby zatraktivnění výuky matematiky jsem po letech praxe nabyla dojmu, že má-li děti matematika bavit, musí jí rozumět, neztratit nit a být stále v obraze.  Od první třídy v každém ročníku postupně přibývá žáků, kteří ztrácí nit, přestože se jim učitel snaží v rámci svých omezených možností věnovat individuálně (stejně jako těm nadaným). A tak se stane, že v deváté třídě má řada žáků velké mezery a nedostatky z předchozích let a tím pádem není schopná chápat novou látku, což je samozřejmě jeden z hlavních důvodů, proč je matematika nebaví. Málokterý žák, který má z matematiky jedničky či dvojky, řekne, že ho matematika nebaví. Když něco někomu jde, většinou ho to i baví. Ale matematika se opravdu musí cvičit jako kterákoli jiná dovednost. Bohužel od zavedení RVP a následně jednotlivých ŠVP došlo ke změnám povinné dotace jednotlivých předmětů. Matematika, která měla dříve dotaci 5 hodin týdně, má nyní 4 hodiny a uvolněná hodina je věnována jinému předmětu, často nově vzniklému. Pokud (pro jednoduchost) vezmu, že školní rok má 40 týdnů, je to za celý druhý stupeň 160 výukových hodin matematiky. Pokud se bavíme o propadu žáků v matematické gramotnosti, možná je třeba vzít v úvahu i tento fakt. Myslím, že by bylo moudré (i vzhledem k plánované maturitě z matematiky) zvýšit povinnou dotaci už na základní škole, kde se staví základy matematické gramotnosti. Škola si sice v rámci disponibilních hodin může dotaci pro matematiku zvýšit, ale pokud to bude jen někde, nepřinese to výsledky všude. Navíc někteří rodiče preferují z jejich pohledu nějaký atraktivnější předmět, který škola nabízí z důvodu „boje“ o žáky.