Hospodářské noviny: Školský systém vyrábí třetinu společnosti, která je zcela demotivovaná, říká Hruda z Education Republic

(c) Kateřina Lánská

Publikujeme rozhovor Kristiny Kadlas Blümelové s Tomášem Hrudou, spoluzakladatelem projektu Education Republic, který vysvětluje, že současné školství nedokáže pomoci dětem, které nejsou tak nadané jako ostatní, a vysvětluje, na co bychom se měli zaměřit. Rozhovor vyšel 11. listopadu v Hospodářských novinách.

České školství stojí nad propastí neefektivity, a pokud se nemá zřítit do hlubin, bude muset zásadně změnit přístup k dítěti i systému výuky. Alespoň si to myslí Tomáš Hruda, spoluzakladatel projektu Education Republic, který studentům i dospělým ukazuje, jak se lze učit efektivně.

V čem konkrétně se vám stávající systém vzdělávání zdá neefektivní?

Vezměte si, kolik času tráví děti ve škole, a pak si to číslo porovnejte s tím, kolik dětí školní docházkou opravdu něco získalo, vytvořilo si správné návyky a kolik z nich se chce i nadále aktivně vzdělávat. Výsledek je naprosto tristní. Stávající systém funguje jenom na selektivním principu. Ze všech dětí vybere ty chytré, které pošle na vyšší stupně vzdělávání, ale už se vůbec neumí postarat o ty, kteří jsou zranitelní, protože nemají nadání, intelekt, dobré rodinné zázemí či jsou prostě jen chudí. A to je vlastně obrovské mrhání lidským potenciálem z pohledu celé společnosti. Přijde mi, že systém programově vyrábí třetinu společnosti, která je naprosto demotivovaná a frustrovaná, a není schopen jí pomoci. Kdyby školství fungovalo a mělo dobře nastavené cíle, tak by i tito lidé měli šanci na spokojený život. Ta obrovská neefektivita je právě v dosahování i těch deklarovaných cílů.

Tvrdíte, že školský systém vyrábí „ztracenou“ část populace. Jak by tedy měl mít nastavené cíle, aby se to nedělo?

Myslím, že cílem by mělo být to, aby děti byly připraveny na reálný život. Zároveň by však měly v maximální možné míře rozvíjet svůj potenciál, který bychom my dospělí neměli soudit, protože v tomhle život není spravedlivý. Každý máme nadělené určité schopnosti, někdo jich má více, jiný méně. Můžeme to však vyvážit spravedlností v přístupu. Položím řečnickou otázku. Jak školství pomáhá žákovi, který není třeba tak nadaný, když pravidelně nosí špatné známky, nerozumí tomu, co se ve škole učí, a všichni na něj kašlou, protože ho označí za beznadějný případ?

Povězte.

Takové dítě si vytvoří absolutní blok, bude demotivované, frustrované. Přitom můžeme výuku diferencovat tak, abychom i takovému dítěti nabídli možnost jet v zóně jeho nejbližšího vývoje, to znamená na hranici jeho možností. Výsledkem bude, že sice nezvládne pochopit sto padesát jevů ve fyzice, nýbrž jen osm či dvacet, ale všechny pochopí do hloubky a naučí se, že poznávání a učení má smysl kdykoliv. Vzdělávání je nástroj k tomu, aby se každý naučil dělat věci, které jsou pro něho užitečné a podstatné, a ty se naučil dělat dobře. Zásadní je, aby si děti ze školy odnesly sebevědomí a důvěru ve svoji schopnost učit se nové věci. Toho sérií špatných známek opravdu nedocílíte.

Nemyslíte si, že takový systém v současnosti nabízejí speciální školy?

Samozřejmě že pokud má dítě nějaké objektivně závažné postižení, bude mu ve speciální škole lépe, a navíc se mu tam budou věnovat speciální pedagogové. Ale my teď hovoříme o třetině populace a ta rozhodně nepatří do zvláštních a speciálních škol. Takže není řešením vytvářet další a další typy škol podle toho, jak máme děti kategorizované, ale jednu kvalitní školu, která umí výuku diferencovat a každému dítěti pomoci tak, aby se drželo po většinu času na hraně svých možností.

Lze vůbec systém diferenciace výuky vytvořit v běžné škole, kde bývá v jedné třídě i 25 dětí a jen jeden pedagog?

Právě jste se dotkla podstaty problému. Dobrý učitel je i dobrý manažer. A systém diferencované výuky má výhodu v tom, že zvládne i větší počty dětí ve třídě, protože když má kantor na starosti více dětí, musí vytvářet aktivity, jež nejsou pasivní. Takže může vytvořit více situací, kdy se děti potkají se svou zónou. A je pravděpodobné, že ve větší třídě jsou minimálně tři děti v určitý okamžik v situaci, že se mohou učit společně, protože mají podobnou zónu. Diferenciace neznamená, že každé dítě dostane minutu a půl pozornosti a zbytek času kouká z okna, ale naopak, že děti pracují z principu samy, samy se učí a učitel jim pomáhá různou měrou tak, jak které dítě potřebuje. Děti jsou v ten moment nositeli svého vlastního učení a jsou aktivní. Naučí se nejen danou látku, ale i sociální dovednosti. V diferencovaných třídách je ideální pracovat i s tandemovou výukou, kdy jsou dětem k dispozici dva učitelé, kteří si takto mohou pomáhat i při rozvíjení vlastních kompetencí. Ideální je zejména v nižších ročnících, kde je třeba dětem vytvořit elementární návyky pro samostatnou práci.

Jak si představujete ideální výuku v praxi?

Základem je podle mě bezpečné prostředí bez stresu ze známek. Když je dítě pod negativním stresem, nenaučí se nic. A pak je třeba učit relevantní věci, které jsou potřeba pro 21. století, a učit je efektivně. To znamená držet děti co největší procento času v soustředění, aby se hluboce věnovaly tomu, čemu by se věnovat měly. Pokud se toto učiteli podaří, děti si odnesou ze školy nesrovnatelně víc, než když jen pasivně sedí a poslouchají. Taková efektivní výuka má ještě jedno pozitivum. Děti se pak nemusí učit doma a čas, který by běžně trávily unavené nad domácím procvičováním, mohou trávit třeba hrou s kamarády, odpočinkem či sportem.

Předpokládám, že efektivní výuka jde ruku v ruce s vnitřní motivací.

Přesně tak. Důležité je pracovat s postoji, aby děti opravdu věděly, proč se co učí. Pokud toto nechápou, nemá smysl do nich nic dalšího sypat. Individuální přístup je důležitý proto, aby učitel v dětech dokázal nastartovat schopnost se efektivně učit. Takže dobrá škola nejdříve zjistí, jak na tom dítě je, volí takové metody výuky, aby ho co nejdéle držela v zóně nejbližšího vývoje, a dává mu kvalitní zpětnou vazbu. A zároveň používá kurikulum, jež je v životě k něčemu dobré. Učí podstatné věci a zejména věci, které jsou přenositelné, typicky třeba klíčové kompetence, protože ty v budoucnu všichni využijí, ať už budou dělat cokoliv. Domnívám se, že u dětí, kterým je třeba osm let, nemají přílišné specializace smysl. Cestu vidím spíše v univerzální přípravě na věci, které přináší dnešní doba a které se mohou stát v budoucnu. Aktuální rozvoj emoční inteligence a měkkých dovedností bude pro většinu dětí za deset let rozhodně užitečnější, než když je na prvním stupni budeme učit, jak od sebe odlišit šišku borovou a smrkovou. To si může jednoduše zjistit, až to bude potřebovat.

Tento koncept ale téměř převrací všechny zažité pořádky a boří představy o univerzálním všeobecném přehledu.

Do jisté míry ano. Informací je dnes tolik, že se je nemůžeme naučit nikdy do hloubky všechny, i kdybychom se snažili sebevíc. Proto je třeba udělat nějaký výběr a pro tento výběr by mělo být důležité to, jak často se s určitými jevy člověk vlastně potkává. Další věc, která je pro ideální kurikulum klíčová, je míra zobecnění, již můžeme aplikovat. Čili je třeba vybrat modelové příklady, na nichž se dá ukázat princip fungování dalších jevů. Třeba na příkladu trepky velké dítě pochopí, jak funguje buňka a každý živý organismus. Není ale třeba, aby se učilo nazpaměť 15 typů buněk v něm. V momentě, kdy jednou skutečně danou látku pochopí, pochopí mnoho dalších věcí, které se mu tímto poznáním otevřou. A to je další podstatný aspekt – hloubka pochopení určitého jevu. V momentě, kdy jej dítě pochopí do určité hloubky, už nikdy ho nemůže zapomenout a své znalosti může aplikovat i na ostatní věci. A k této úrovni poznání může dojít skutečně každý.

I ta vámi zmíněná „ztracená“ třetina populace?

Určitě, jen to takovým dětem potrvá déle. Každý má možnost pochopit cokoliv, jediné, v čem se to liší, je čas a jeho množství na to, aby k tomu došlo. A každý musí znát hranici, kdy je pro něj ještě učení některých věcí smysluplné. Proto jsem zastáncem toho, že i když je dítě pomalejší, nemá rezignovat na hluboké pochopení. Jen se mu ve škole zúží počet jevů, na kterých ho bude cvičit. To znamená, že ze základní školy odejde s tím, že sice probral jen třetinu jevů oproti ostatním dětem, ale každý se učil na té nejhlubší úrovni. Tyto znalosti pak může využít k tomu, aby pokračovalo životem dál bez pocitu zmaru.

1
Přidat komentář

avatar
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
  Odebírat komentáře  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozorňovat mě na
Janek Wagner

Primárním problémem českého školství je dlouhodobé podfinancování a z něj vyplývající vnitřní dluh vzdělávacího systému. České školství má přesto stále dobrý poměr cena/výkon. A pokud si vezmeme Hrudovo doporučení „V diferencovaných třídách je ideální pracovat i s tandemovou výukou, kdy jsou dětem k dispozici dva učitelé, kteří si takto mohou pomáhat i při rozvíjení vlastních kompetencí.“ není nic nového, ale naráží na předchozí finanční limity. Plošné nasazení tandemové výuky by znamenalo nárůst objemu platů v podstatě na dvojnásobek. A byly by potřeba desítky tisíc dalších učitelů… Takže je to jen knížecí rada. Například UK má 80 % tříd či učitelů… Více »