Lidové noviny: Pro spoustu dětí je škola muzeem

(c) KL

Publikujeme rozhovor Michaely Těšínské a Martina Rychlíka s Miroslavem Hřebeckým o stavu současného školství, dopadech inkluze a rizicích, kterým budeme v následujícím období čelit. Text vyšel 1. 9. v Lidových novinách.

Čemu čelí ředitelé základních a středních škol na prahu školního roku? 

Na letošní rok připadlo výročí zavedeného šestiletého funkčního období ředitelů škol, takže mnohde před prázdninami proběhly konkurzy. Novým či potvrzeným ředitelům ve funkci leckde po komunálních volbách nastoupí i jiní zřizovatelé, tak jen doufejme, že to „bárky na moři“ příliš nerozkolísá. Na letošní start nového školního roku však nepřipadají žádné větší změny legislativy, tudíž se ředitelé budou potýkat toliko s dosavadními zátěžemi; i tak je jich dost. Hrubě podfinancované školství neumožňuje potřebný rozvoj a inovaci škol a způsobu výuky. A zásadně se školám nedostává kvalifikovaných pracovních sil.

Potýkají se školy skutečně s tak velkým nedostatkem učitelů? 

Situaci si dovolím označit takřka za havarijní. Máme v ČR obecně nedostatek lidí na trhu práce. Platy jsou ve školách tabulkově zastropované a každá komerční firma v personální nouzi vás jednoduše přeplatí. Navíc české sborovny stále stárnou. Během deseti patnácti let odejde do důchodu silná „kohorta“ pedagogů, kteří dnes výuku táhnou. Náhrada z pedagogických fakult za ně ovšem nepřichází, až šedesát procent jejich absolventů do školství vůbec nenastupuje a mnoho dalších mladých po roce dvou rovněž odchází. Vydrží jen ti nejmotivovanější.

Některé školy záplatují učitelský sbor i nepedagogickými lektory… 

Co mají také ředitelé dělat jiného; děti musí někdo učit. Mohou mít vyvěšeno tisíc inzerátů, když je ale rybník kvalifikovaných vylovený, musí to látat všelijak. Na vině je mimo jiné velmi nešťastné zpřísnění zákona o pedagogických pracovnících z před pár let.

Zúžil výběr příliš? 

Učitelem může být jen vysokoškolák s pedagogickým vzděláním. Tím jsme, dle mého neadekvátně k personální situaci ve školství, vyhnali mnoho vysokoškoláků nepedagogů, zato odborníků ve vyučovaných oborech, kteří učitelské dovednosti získali praxí a již měli zkušenosti. Formální kvalifikace tak dnes převažují nad skutečnou dovedností či osobností učitele. Přitom se žádné psychotesty u přijímaček na učitelské obory nedělají, rozhoduje formální vzdělání. Zákon zná pouze pedagogickou kvalifikaci, předmětové aprobace nerozlišuje. Kvalifikovaný pedagog „hudebkář“ tak je z pohledu zákona na výuku fyziky „lepší“ nežli vystudovaný jaderný fyzik, který chce jít děti učit! Ředitel tomu prvnímu musí dát přednost, druhého může zaměstnat na výjimku a třást se, kdy na něj přijde inspekce…

Absurdní. Jaké změny letos učitelé v regionálním školství pocítí? 

Pedagogové mají slíbeno další zvýšení platů. Jsem ale skeptický; při podfinancování školství to – při sotva průměrné mzdě učitelů – skoro nic nezpůsobí a lidi to nepřitáhne. Navyšují všichni, celá ekonomika. Když vláda loni přidala učitelům patnáct procent tarifů, přidala šmahem deset procent i státní správě. V praxi dostali úředníci nominálně víc než učitelé. Přitom stres před tabulí je v porovnání s klidem kanceláří dosti jiný, o čemž mne v rozhovorech ujišťuje mnoho mých přátel, kteří ze školství zběhli, a žádné dva měsíce prázdnin jako bonus na jejich rozhodnutí nemohou nic zvrátit.

Zvyšuje se vzhledem k demografické křivce počet dětí ve školách? Jak se to odráží na kvalitě výuky? 

To je dost různé, záleží na regionech i konkrétních školách. Samozřejmě: obecně v éře „Husákových dětí“ jde demografie školou povinných nahoru, mnohde to vítají jako spásu, jež zachrání leckterou venkovskou školu. Problém je především v prstenci kolem Prahy, případně ostatních velkých měst. Tam to ovšem nezpůsobuje demografie, ale především urbanizace. Kvalita výuky souvisí s počtem žáků maximálně nepřímo. Jde spíše o kvalitu pedagoga – dobrý učitel s inovativními metodami uskuteční lepší výuku klidně i s více dětmi ve třídě.

A jak zasáhla diskutovaná a medializovaná inkluze do chodu tříd? 

Je několikrát konstatovaným faktem, který odborníci ve školství znají, že žádné velké přesuny se nekonaly a nekonají. Mnohde začleňování běželo již řadu let předtím. Inkluze je bublina nafouknutá především bulvárními médii a hysterií na sociálních sítích. Problémy způsobují především děti s tzv. poruchami chování; ty ale byly ve školách hlavního proudu od pradávna, těch se speciální školy vesměs netýkaly. Jejich počty narůstají, což je pro školy skutečná výzva… Zásadním faktorem v Praze je trvale rostoucí počet cizinců ve školách. Ve většině z nich je jich již mezi deseti a patnácti procenty, výjimečně i dvacet procent! V tomto ohledu je Praha kosmopolitní skoro jako New York. A nutno podotknout, že bez větších problémů ve vztazích mezi dětmi. Roste nám generace, která je v tomto směru v nejlepším slova smyslu „barvoslepá“. To mne naplňuje do budoucna velkým optimismem.

Už jste to naťukl: může navýšení mezd nalákat mladé učitele do škol? 

Představte si: Vystudovali jste právě vysokou školu, svět vám leží u nohou. Řekněte mi teď po pravdě, co vám mám slíbit, abyste šli do profese, která je spojena se značnou psychickou zátěží, syndromem vyhoření, s obrovskou zodpovědností za bezpečnost dětí, kde dostanete nástupní plat o zhruba šest tisíc nižší, než je průměr nástupní mzdy vysokoškolských absolventů. Lákavá vidina, což?

Po pravdě, moc ne. V odměňování učitelů patří Česko a Slovensko ze zemí OECD stále k nejhorším. Vy jste byl ředitelem gymnázia i základní školy. Přidával byste učitelům spíše v netarifní složce platu, aby se jednotliví kantoři také více snažili? 

Především bychom měli rapidně navýšit prostředky do školství obecně, nejde zdaleka jen o platy. Je to opravdu otázka budoucnosti celé společnosti, bez toho jsou jakékoliv vize takzvaně znalostní ekonomiky jen slohovým cvičením na sáček od svačiny. Ale když se ptáte, kam konkrétně přidávat v odměňování, odpovídám: do obou složek. Nejprve je potřeba navýšit tarify na konkurenceschopnou úroveň s jinými profesemi, aby lidé neutíkali a ještě to přilákalo nové. A pak samozřejmě navyšovat i nadtarifní složku, protože potřebujete lidi ve školách motivovat ke kvalitnímu výkonu a musíte mezi nimi vzájemně rozlišovat.

Jak hodnotíte úroveň zdejších pedagogických fakult? Jaké učitele vlastně vychovávají a v čem mají dle vás české „peďáky“ rezervy? Za vědu a výzkum bývají kritizovány. 

Dlouhodobě se většina odborníků shoduje, že je to asi nejslabší článek celého řetězce. Některé konkrétní fakulty považuji ve stávajícím modelu za nereformovatelné; zbourat a postavit jinde na zelené louce včetně nového ansámblu. Když už se v rozhovoru bavíme o odměňování, tak odborný asistent na pedagogické fakultě má nižší plat než středoškolský učitel. Kdysi mi byl nabízen na fakultě post: za poloviční plat, než jsem měl předtím jako ředitel soukromého gymnázia. Jaký div, že jsem se po „dlouhém“ váhání rozhodl takovou nabídku nepřijmout.

Ministr školství Robert Plaga (ANO) nám nedávno říkal, že české vzdělávání jde takříkajíc ode zdi ke zdi. Víme koncepčně, co vlastně od vzdělávání v Česku chceme? 

To je velice důležitá otázka. Nevíme. Respektive přesněji nepanuje na tom ve společnosti shoda a ještě horší je, že o tom ani moc neběží diskuse. Společnost se rapidně proměnila a dále mění; školství se snaží v mezích možností improvizovat, ale stále víc mu ujíždí vlak. V době prudkých změn, inovací a digitálních technologií zkrátka nevystačíte s tím, že učíte dvacet let staré věci třicet let starými pedagogickými metodami! Pro mnoho dětí je škola muzeem, které otevírá v osm a zavírá v půl druhé, a reálný život začíná až odpoledne. Ono bájné Finsko, které je tak chváleno, na tom bylo v sedmdesátých letech ještě hůře než my nyní. Zásadní rozdíl byl v tom, že se jako společnost dokázali shodnout na cílech a směru reformy a byla pro celý stát natolik prioritní, že ji mohutně zainvestovali. Máme relativně kvalitní Strategii rozvoje vzdělávání do roku 2020, problémem je, že zůstala z větší části pouze na papíře.

Třeba státní maturity se léta a za stamiliony připravovaly, ale nyní opět řešíme, zda mají vůbec smysl. 

Připomenu, že státní maturity máme od ministra Josefa Dobeše. Jestli někdo lítal „ode zdi ke zdi“, byl to právě on. Spustilo se něco, co se jakoby ladí odzadu. Nevyjasnili jsme si jejich smysl, co od nich požadujeme, k čemu mají sloužit. Ve fabrice se narůstající zmetky řeší změnou dodavatele materiálu či lepším soustruhem, ale my se staráme takřka výhradně o podobu výstupní kontroly… Neproměnili jsme mnohde vzdělávací obsah ani vyučovací metody, ale chystáme se zavést povinnou maturitu z matematiky – v situaci, kdy ji jako nepovinnou neudělá čtvrtina z těch, kdo si ji dobrovolně vybrali. Vskutku neotřelá strategie!

Co byste vyzdvihl z vašeho auditu vzdělávacího systému 2017? Jaká vidíte hlavní rizika? 

Podfinancovanost resortu jako nejzásadnější problém jsem už uvedl. Nepracujeme tu skoro vůbec s daty. Když už nějaká máme, cíleně je neanalyzujeme, natož abychom se díky nim snažili předvídat budoucnost a postavit na tom solidní koncepci, kterou budeme důsledně naplňovat. Spíše to zkoušíme řídit nahodilými paradesantními výsadky – ty ale nezbytnou stabilitu a kontinuitu nepřinesou. O chybějící celospolečenské shodě na cílech a podobě vzdělávání jsme již také mluvili. Nevíme si rady s víceletými gymnázii. V době jejich zavádění v devadesátých letech nás experti i OECD od toho zrazovali; argument státu ale byl, že to bude pro pět procent nejtalentovanějších. Nyní je žáků víceletých gymnázií kolem deseti dvanácti procent, a v Praze dokonce přes dvacet! Snažíme se o inkluzi a na druhé straně děláme tvrdou exkluzi do víceletých gymnázií, kde následně děti vzděláváme dle týchž učebnic jako na druhém stupni základek, aby poté skládali stejnou maturitu jako jejich soukmenovci ze čtyřletých cyklů. To je typický český dort, dort upatlaný pejskem s kočičkou.

Bojíte se obzvláště něčeho? 

Z našeho auditu bych vypíchl ještě jeden znepokojující fakt: rostoucí regionální rozdíly ve vzdělávání. České školství nefunguje jako kompenzátor sociálních nerovností, výsledky jsou u nás závislé od rodiny a jasně se rýsují kraje, kde jde úroveň výsledků vzdělávání oproti průměru dolů. Trend se zrychluje. Naměřená data za Ústecký a Karlovarský kraj jsou alarmující. Ještě je čas s tím něco dělat, ale pokud nic nepodnikneme, je to časovaná bomba.

Jste mimo jiné pořadatelem ceny Eduína, kde už několik let oceňujete inovace ve vzdělávání. Podařilo se některé z nich zavést i systémově? 

Eduína si za těch pět let existence vydobyla jisté renomé, veřejnost oceňuje, že EDUin přináší i konkrétní příklady dobré praxe. Po každém vyhlašování za mnou chodí lidé a děkují, že jsme jim dali naději, že to v českém školství ještě má smysl a že existují iniciativní ostrůvky „pozitivní deviace“, které to nevzdávají. Pokud se ptáte, co se podařilo prosadit v širší míře, nejlépe dopadají projekty, za nimiž stojí etablované neziskovky, které si zajistí dostatečné zdroje k šíření projektu. Ať už je to Člověk v tísni s programem Jeden svět, nadace Proměny s rekonstrukcemi školních zahrad, Post Bellum a projekty zaměřené na moderní historii, či Sdružení Tereza s Učíme se venku. To jenom namátkou. Stavět lze, myslím, na větším propojování formálního a neformálního vzdělávání. Škola už dávno nemá monopol na informace a vzdělávání se přesouvá čím dál více do volnočasových aktivit. Pro mnoho dětí jsou zážitky z různých oddílů pro další kariéru i osobní život cennější než škola.

Přidat komentář

avatar
  Odebírat komentáře  
Upozorňovat mě na