Respekt: Stejně důležité jako mít další peníze na české školství je rozumně je investovat

Publikujeme text Zuzany Šmídové, který vyšel pod názvem Otázka za 40 miliard (ZDE) ve 47. čísle časopisu Respekt.  Ekonomka Šmídová v něm analyzuje, jak vzdělanost souvisí s hospodářským rozvojem a kam by se mělo investovat 1 procento HDP, kdyby se náhodou našlo v rozpočtu a mohlo být použito v oblasti vzdělávání.

V souvislosti se slabým evropským i českým růstem vyzývá Ondřej Schneider ve svém minulém příspěvku v této rubrice k investicím do vzdělání. S takovým návrhem se dá jen těžko nesouhlasit. Představme si tedy na chvíli, že ministr financí nějakým zázrakem najde dalších 40 miliard korun (jedno procento HDP), aby Česko lépe srovnalo krok se státy OECD, jež vydávají na školství v průměru 5,8 procenta, zatímco u nás je to jen okolo 4,2 procenta HDP. Kam by měly tyto dodatečné peníze jít? 

Ačkoli se kvalita školství napříč zeměmi těžko porovnává, výsledky dovedností a znalostí patnáctiletých (tzv. testy PISA), které OECD pravidelně provádí, určité srovnání poskytují: čeští školáci dosáhli v roce 2012 lehce nadprůměrných výsledků v matematické, přírodovědné a finanční gramotnosti a podprůměrných výsledků v gramotnosti čtenářské. Jejich výsledky v testech PISA se od roku 2000 zhoršují a podíl těch, kteří dosáhli nízkého skóre, roste. 

Hodnocení kvality vyšších stupňů školství a vzdělávacího systému je trochu složitější. U středních škol všeobecného zaměření, jejichž smyslem je v podstatě připravit mladé lidi na studium na vysoké školy, bychom se mohli podívat na úspěšnost jejich absolventů. U odborných středních škol by zase mohla sloužit statistika uplatnění jejich absolventů na trhu práce. To jsou však ukazatele, do kterých vstupuje řada dalších vlivů, jako například aktuální situace na trhu práce v zemi či regionu, velikost věkových kohort, kapacita univerzit a jiné. U vysokých škol se dá posuzovat kvalita podle výsledků vědecké činnosti (ale ne všechny univerzity musí vychovávat vědce) nebo podle úspěšnosti absolventů, umístění v mezinárodních žebříčcích apod. 

Při širším úhlu pohledu na vzdělanost si stojíme relativně dobře: více než 90 procent populace v pracovním věku má minimálně středoškolské vzdělání, což je jeden z nejvyšších podílů v OECD. Dokončit školu a mít z ní nějaký užitek však není nezbytně totéž. Podívejme se opět do mezinárodního výzkumu vědomostí a dovedností, tentokrát dospělých (tzv. PIAAC). Ten zjišťuje, jak dospělá populace získané znalosti a dovednosti dále rozvíjí, používá a jaký z nich má užitek. Česká dospělá populace dosáhla nadprůměrného výsledku v numerické gramotnosti a průměrného výsledku ve čtenářské gramotnosti a v řešení problémů v oblasti informačních technologií (podrobnější výsledky v češtině www.piaac.cz). 

Na první pohled tedy máme s podprůměrnými výdaji průměrné či nadprůměrné výsledky jak u žáků, tak mezi dospělou populací. Při druhém pohledu však odhalíme i jisté slabiny. Jednou z nich je významný vliv takzvaného socioekonomického postavení, patrný jak ve výsledcích testů žáků, tak dospělých. Socioekonomické postavení (chcete-li sociální původ) se měří dosaženým vzděláním rodičů, jejich profesí a vybavením domácnosti (samostatný stůl ke studiu, knihy atd.). Závislost úrovně gramotnosti na socioekonomickém statusu je navíc silnější v mladší věkové kohortě než u starších občanů (Straková, Veselý /eds./, 2013). Další slabinou je značný rozdíl mezi schopnostmi absolventů odborných maturitních a nematuritních oborů. Ten u nás hraje větší roli, jelikož podíl absolventů těchto oborů je v české populaci větší než v průměru OECD. 

Školky, či univerzity? 

Kam by se tedy mělo to pomyslné jedno procento HDP investovat? Ideálně tam, kde bude mít nejvyšší výnos. Některé studie ukazují, že kvalitní předškolní vzdělání má vyšší „výnos“ než investice do pozdějšího vzdělávání. Poskytuje totiž základ pro budoucí schopnost učit se a ovlivňuje tak výdělečnou schopnost daňových poplatníků. Předškolní vzdělávání pomáhá těm s méně příznivým zázemím, neboť jejich schopnosti bývají při zahájení povinné školní docházky méně rozvinuté, což je pak ovlivní na celý život. To by mohlo pomoci alespoň částečně řešit i jeden z českých problémů, zmíněný velký vliv socioekonomického prostředí. 

Po letech přešlapování se vláda konečně rozhoupala k podpoře předškolní péče. Zatím formou nepřímou – poskytnutím daňových úlev a zjednodušením podmínek pro založení takzvaných dětských skupin. Otázkou však zůstává kvalita, která mě vede k návrhu investovat do rozšíření kapacit stávajících předškolních zařízení, platů personálu a tím pádem také ke zvyšování kvality péče. 

Anebo bychom měli investovat do vědy a výzkumu – inovace jsou přece základem růstu! S výdaji na úrovni 1,9 procenta HDP už Česká republika sice nezaostává za průměrem EU, ale nedosahuje objemu těch opravdu inovativních ekonomik typu USA. Zabrouzdá-li však člověk do blogových příspěvků Daniela Münicha o hodnocení a financování české vědy (tzv. kafemlejnkem), nejsem si jistá, zda by to byly efektivně vynaložené prostředky. Stejně neradostné je pak i čtení o systému financování vysokých škol, který nadále upřednostňuje financovat školy podle počtu studentů než podle kvality. A jak ukázaly skandály s různými postgraduálními obory, diskuse o kvalitě absolventů mnohých škol je namístě. Uvedené mezinárodní výzkumy ukazují, že kvalita a přístup ke vzdělání jsou důležité už od školky. Obávám se ale, že na to pak jedno procento HDP nemusí stačit.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments