Juliana Gardošová: Doufala jsem v podporu od města, ta ale nepřišla

zdroj: MŠ Beruška

Bývalá ředitelka MŠ Beruška Juliana Gardošová popisuje své zkušenosti s budováním mateřské školy podle programu Začít spolu. O školce, kterou ve Frýdku Místku vybudovala, si můžete přečíst ZDE. V současné době se věnuje především lektorování seminářů pro učitele zaměřených na rozvíjení spolupráce mezi školou a rodinou.

„Změna začíná u zaměstnanců – jejich osobní změnou, pochopením, proč se to děje, co to přináší samotným zaměstnancům, co to přinese dětem a jejich rodičům. Byla to dlouhodobá práce na osobním rozvoji v podobě vzdělávacích seminářů, letních škol, samostatného studia, sdílení. Kolegyně se musely vypořádat s osobními problémy, které přicházely s častými vzdělávacími aktivitami ve volném čase, sobotách a nedělích, o prázdninách. Teprve když byl nastaven a ujednocen tým, mohlo se jít na další krok – rodiče a děti,“ popisuje Juliana Gardošová cestu, kterou se ve školce vydali. Na konci bylo prostředí, které bylo vstřícné pro všechny, kteří ho navštěvovali, děti, rodiče i zaměstnance školky. I přes velký zájem rodičů, který dlouhodobě převyšoval kapacity školky, nenašla ale se svou iniciativou příliš pochopení u svého zřizovatele. 

Ještě nedávno jste byla ředitelkou vyhlášené školky na severní Moravě. Proč jste skončila a čemu se věnujete teď?

Juliana Gardošová
Juliana Gardošová

Svůj pracovní poměr jsem ukončila 31.srpna.2014 a důvodů bylo několik. Kromě zdravotních důvodů na mě najednou začala doléhat jakási beznaděj, že nejsem schopná ovlivnit, ztotožnit se a přijmout názory a postoje lidí, kteří v našem městě mají kompetenci rozhodovat a zasahovat do oblasti vzdělávání. Řídím se heslem: Když nemůžeš změnit situaci, změň svůj postoj k situaci. Změnila jsem tedy svůj postoj, jak jinak šířit program Začít spolu, jak nabízet lidem jiné pohledy na dítě, jeho vývoj, na sebe sama. Své zkušenosti a poznatky předávám dál těm, kteří o to mají zájem, v seminářích napříč naší republikou.

Ve školce jste poměrně důsledně uplatňovali pravidla programu Začít spolu. Jak těžké bylo vybudovat prostředí vycházející vstříc jak dětem, tak rodičů?

Měla jsem svou vizi, o tom jak by měla mateřská škola po roce 1998 vypadat a setkání s programem Začít spolu mi tuto vizi ještě více  ujasnilo. Věděla jsem, že práce se může podařit jen s dobrým pracovním týmem, s pedagogy, kteří chtějí tuto vizi společně sdílet a podílet se na její naplňování. Nebyla to jednoduchá cesta. Musela jsem přistoupit i k nepopulárním a někdy i tvrdým opatřením (výměna zaměstnanců, nastavení jasných pravidel, vyjasnění si kompetencí na všech pracovních úsecích). Každý dostal šanci, která ale byla časově limitovaná – děti opravdu nemohou za to, že paní učitelka, kuchařka či uklízečka nechce měnit své zažité stereotypy, odmítá na sobě pracovat. Změna programu začíná u zaměstnanců – jejich osobní změnou, pochopením, proč se to děje, co to přináší samotným zaměstnancům, co to přinese dětem a jejich rodičům. Byla to dlouhodobá práce na osobním rozvoji v podobě vzdělávacích seminářů, letních škol, samostatného studia, sdílení. Kolegyně se musely vypořádat s osobními problémy, které přicházely s častými vzdělávacími aktivitami ve volném čase, sobotách a nedělích o prázdninách. Teprve když byl nastaven a ujednocen tým, mohlo se jít na další krok – rodiče a děti. Hledání cest, strategií, jak vytvořit dobré podnětné prostředí, proč zrovna tak a ne jinak, čím to vše podložit v argumentech pro rodiče, hygienu. Nejlépe tuto změnu přijímaly děti a také se s ní ztotožňovaly. Jejich pohled na věci je ještě čistý, nezatížený předsudky, strachy, limity. Děti přijímají to, co jim nabídnete, když to pro ně má smysl a neohrožuje je to. Jsou vděčné za kus svobody, samostatnosti při rozhodování, za psychicky bezpečné prostředí, kde si mohou zažít prožitek, radost  při všem, co dělají, bez zbytečného  hodnocení, vzájemného porovnávání, kritizování a donucování. Jsou spokojené, protože si vyberou to, co chtějí dělat, a to pak dělají se zájmem. Spokojené děti znamená spokojení rodiče. Získat jejich důvěru není jednoduché, ovšem když už ji získáte, pak je to nádherná práce.

Jak to ve školce, kterou jste vybudovala, vypadá dnes? Pokračují kolegyně ve vaší práci? Jste s nimi v kontaktu?

Mateřská škola pokračuje dále v programu Začít spolu. Pracovní tým bylo to, z čeho jsem měla a mám radost. Jsou to lidé, kteří pracují proto, že je to baví, vím, že nepotřebují nad sebou direkci, aby pracovali odpovědně, s nadšením a láskou. Všichni – od uklízečky, kuchařky, učitelky, asistentky i hospodářské pracovníky – jsou zodpovědní, jejich přístup k práci i ve vzájemných vztazích je respektující, spolupracující. Za dětmi a spolupracovníky mi bude smutno. Mohu je tam ale kdykoliv navštívit, pořádám tam i nějaké vzdělávací akce. Program Začít spolu jede dál. Při mém ohlédnutí mám dobrý pocit.

Konzultovala jste své záměry i se zřizovatelem, pomohl vám v něčem?

V začátcích jsem se snažila informovat zřizovatele o záměru vytvořit ve městě MŠ s programem, na jaké jsme se jezdili dívat do zahraničí. Potřebovala jsem podporu jak finanční, tak psychickou. Tehdy jsem se setkala s nepochopením a s vysvětlením, že všechny školky ve městě mají nějaký svůj program a to by pak chtěly podporu všechny. Tehdy jsem se domnívala, že je to moje nezkušenost a neschopnost argumentace a komunikace. V té době nám výrazně s programem Začít spolu pomohla organizace Step by Step a to jak v oblasti finanční, tak metodické. Mateřská škola tak získala více jak milion korun na zařízení a pomůcky. Domnívala jsem se, že je to docela pádný argument pro zřizovatele, aby přehodnotil svůj postoj a také se angažoval. Neangažoval. Přišla jsem s další iniciativou – rozšířit program Začít spolu, pro nadměrný zájem rodičů, a obohatit město o další alternativní program: MŠ Montessori. Velký zájem měli rodiče také o návaznost na ZŠ – pokus o malotřídku neuspěl. (Škol je ve městě dost, tak nač zřizovat další – vše je to o penězích). Ani tento můj návrh neprošel a já jsem začala mít nepříjemný pocit, že obtěžuji. Vydala jsem se tedy cestou – „sama na svém písečku“. Zřizovatel mi nemohl zakázat realizovat program Začít spolu, když byl rodiči tolik žádán a já jsem si jako ředitelka vše kolem toho – včetně financí, sponzorování, vzdělávání – zařídila. Nemohu bohužel říct, že jsem měla u zřizovatele podporu.

Probíhalo na úrovni města nějaké sdílení dobré praxe i mezi ostatními školkami? Pokud ne, uvítala byste to? 
Na úrovni města probíhaly porady ředitelek. Naše mateřská škola jako jediná se otevřela návštěvám a vzdělávání pro kolegyně. V prvních letech programu Začít spolu to dopadlo spíše negativně. Byla to doba kapacitně nenaplněných mateřských škol – bylo málo dětí a tak i konkurenční praktiky tomu odpovídaly. Naše mateřská škola měla vždy více dětí přihlášených, než mohla přijmout. Zájem rodičů i bez reklamy byl z roku na rok větší.

Jakou máte zkušenost se vzdělávací politikou a vytvářením nějaké dlouhodobější vize vzdělávání na regionální úrovni?

Na tohle odpovím vyjádřením jednoho místostarosty, kterého jsem si tehdy pozvala do MŠ, abych mu ukázala, jak funguje program Začít spolu a jak bych přála rodičům mateřskou školu s Montessori pedagogikou. „Jakápak svoboda, volnost, novoty, já byl bitý jak žito a jaký pořádný člověk ze mě vyrostl“.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

1 komentář k "Juliana Gardošová: Doufala jsem v podporu od města, ta ale nepřišla"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
vittta
vittta
1 year 1 month ago
Jako inkluzivní přispěvatel opět konstatuji, že článku vůbec nerozumím. Absence vzdělání si asi vybírá svou daň. Článek pojednává o jakési školce, která úspěšně pracovala na bázi programu „Začít spolu“. Nějak z toho má vyplynout, že program „začít spolu“ je super, ale co konkrétně se tam dělá, není napsáno. Z odkazu o konkrétní školce je zřejmé, že se jedná o projekt multikulturní a otevřený rodičům, ale nechápu, co je tak zvláštního na romských či vietnamských dětech ve školce…,nebo dokonce postižených, s postižením, které navštěvování školky bez potíží umožňuje. V článku se píše, že „…děti opravdu nemohou za to, že paní učitelka,… Více »
wpDiscuz