Lidové noviny: Školní vysvědčení má podle názoru psychologa pro život nulovou vypovídací hodnotu

Publikujeme text Radky Kvačkové, který se před blížícím se vysvědčením věnuje známkování a tomu, do jaké míry vypovídá tato forma hodnocení o výsledcích školního vzdělávání. Text vyšel 19. 6. pod názvem Jedničky úspěch nezaručí v příloze Akademie Lidových novin.

Mohl využívat výhod vzdělání, ale neustále trápil svého otce nevalnými studijními výsledky. „Nezajímáš se o nic, jen o střelbu a psy. Budeš ostudou svou i celé své rodiny,“ psal ten rozhněvaný tatínek nezdárnému synovi do internátní školy. Proč ho citujeme? Protože syn, který nezazářil ani na univerzitě, utekl z medicíny i z práv a na teologickou fakultu přešel jen proto, že byla nejlehčí, se jmenoval Charles Darwin a všichni ho známe jako jednu z klíčových postav světové vědy.

Výsledky školní práce, které se v těchto dnech začínají psát do jednotlivých kolonek vysvědčení ve formě známek, nejsou jediným, a dokonce ani nejdůležitějším projevem nadání, i když určitou vypovídací hodnotu samozřejmě mají. Přinejmenším mohou svědčit o tom, že žák má jistý talent a vůli k učení.

Jedno je ale jisté. Známka nereflektuje jenom žáka. „Zejména u mladších dětí dostávají vysvědčení spíš učitelé a rodiče“, říká psycholog Václav Mertin. Podle něj má dokument v tradiční podobě víceméně nulovou hodnotu a mělo by se pracovat na jeho změně.

Měl jsem šest čtyřek

Také matematik, zakladatel několika soukromých škol a průkopník testování v Česku Ondřej Šteffl bere známky s rezervou: „V polovině gymnázia jsem měl na vysvědčení šest čtyřek. Ale ani mé čtyřky, ani jedničky u maturity za celých 44 let nikoho, ale vůbec nikoho, nezajímaly,“ napsal do jednoho ze svých sloupků a pokračoval: „Většina rodičů nějak tuší, že ve známkách to není, přesto se pořád ptají – tak co, jaké jsi dnes dostal/a známky? Je to pochopitelné, vždyť přece chceme, aby naše děti byly co nejlépe připraveny do života, aby jej prožily smysluplně, spokojeně, šťastně. Jenže to jedničky nezaručí.“

Na téma známkování bylo napsáno nemálo pojednání a diplomových prací, které se zabývají hlavně tím, co všechno školní úspěch či neúspěch ovlivňuje. Není toho málo.

Začít lze porodem, který může při malém zadrhnutí přivodit nejeden handicap. Následují genetické dispozice (jež může ale nepovedený porod dost upozadit nebo naopak zdůraznit), roli samozřejmě hraje zdravotní stav žáka, vývojové poruchy (třeba nevýrazné), dále schopnost soustředění, dokonce výživa, ale i temperament a zralost, tedy to, jestli dítě nastoupilo ke školní docházce přesně v šesti nebo až v sedmi letech či ještě později.

Roli hrají i peníze

Vedle tak zvaných kognitivních schopností žáka, které zahrnují například paměť nebo rychlost myšlení, jsou, jak už řečeno, důležité i pedagogické schopnosti učitele. A mimořádnou roli, na tom se shodují všichni, opravdu hraje rodinné prostředí, přesněji péče a někdy i peníze rodičů. Kupříkladu na doučování.

Z toho je jasné, že velebit dítě za dobré známky nebo je naopak zatracovat za špatné nebo jen horší, je nesmysl. Jenže co naplat, když existuje tak velká poptávka po srovnávání. Po srovnávání žáků, tříd, škol, uchazečů. Že není klasifikace objektivní, protože co jeden učitel ocení jedničkou nebo dvojkou, jinému stačí sotva na trojku, ne-li čtyřku? Pak tu máme ještě standardizované testy. Testování vzdělávacích výsledků je vynález posledních desítek let a dlužno říct, že v mnoha případech poměrně vypovídající. Může ověřit studijní schopnosti i efektivitu výuky, jenže zahrnuje jedno nebezpečí: Že se stane samoúčelným. Děti se neučí rozumět světu, ale uspět v testech.

Daniel Koretz, odborník na hodnocení a testování z Harvardovy univerzity, se v článku pro American Educator zabývá právě takovým nebezpečím. Jak konstatuje, školy ve Spojených státech, jež jsou hodnoceny podle žákovského skóre v závěrečných testech, se nacházejí pod velkým tlakem. Přizpůsobují mu proto obsah i metody výuky, hodnocení a i odměňování žáků.

Situaci autor ilustruje případem kalifornské střední školy, která žákům vydávala barevně odlišené průkazky podle úspěšnosti v posledním testování, přičemž žáci s nejlepšími výsledky mohli stát například kratší frontu na oběd. „Výsledky testování jsou poznamenány inflací a bývají mnohem lepší než reálné výsledky vzdělávání,“ píše Koretz. Podle něj je třeba věnovat pozornost i tak zvaným měkkým dovednostem, které standardizované testy neobsahují, ačkoliv právě ony jsou zásadní pro úspěšnost žáků v dalším životě.

O měkkých dovednostech mluví v poslední době hlavně personalisté, kteří shánějí pracovníky do firem. Mají jimi na mysli schopnost komunikovat, rozpoznávat vztahy a využívat jich při řešení problémů. Seznam měkkých dovedností by byl ale delší. Patří mezi ně totiž třeba také empatie, podnikavost, ba i umění přiměřeně riskovat.

To důležité se neznámkuje

Pravda, tyhle věci se těžko známkují. Co a jak má známkovat český učitel, říká školský zákon, přesněji z něj vyplývající vyhláška z roku 2005. Stojí v ní, že výsledky vzdělávání mají být hodnoceny tak, „aby byla zřejmá úroveň vzdělání žáka, které dosáhl zejména ve vztahu k očekávaným výstupům jednotlivých předmětů školního vzdělávacího programu, ke svým vzdělávacím a osobnostním předpokladům a věku.“ Píše se tam také, že klasifikace má zahrnovat ohodnocení přístupu žáka ke vzdělávání i v souvislostech, které ovlivňují jeho výkon. Potíž je, že většina učitelů hodnotí hlavně to, jestli žák umí rozeznat vedlejší větu příslovečnou důvodovou od věty vedlejší příslovečné účelové.

Podle České školní inspekce výzkumy taky opakovaně ukazují na skutečnost, že ve škole mívají lepší známky dívky než chlapci, a to i v případě, kdy jsou jejich jednotně měřené znalosti stejné. S využitím statistického modelování bylo zjištěno, že dívky ve čtvrté třídě mají při stejných výsledcích ve standardizovaných testech 1,3 krát větší šanci získat jedničku z matematiky než chlapci. V případě českého jazyka je šance na jedničku pro dívky při stejných výsledcích testů dokonce skoro dvakrát vyšší (přesně 1,9 krát). Jedna věc je jistá. Jen málokdy začne dítě lépe prospívat na základě špatných známek. A někde to vědí, proto žáky povzbuzují spíše pochvalami.

Proč zůstáváme v Kataru

Na internetu najdete dnes dost příspěvků od rodičů, kteří zažili (nejčastěji někde v cizině) školu s takovým přístupem. Jako například Jarošovi, kteří momentálně žijí v Kataru a o svých zkušenostech blogují na www.jarosovi.cz. „Tahle škola je jedním z důvodů, proč tu ještě pořád zůstáváme,“ píše otec dvou dětí. „Každé, opakuju každé dítě opakovaně prožívá pocity úspěchu. Nesrovnáváš se s ostatními, ale s tím, co jsi ty sám uměl před měsícem – řeší se jen pokrok, který děláš ty sám vůči sobě, svým tempem. Známky nejsou žádné, ale jakmile se ti něco povede, dostaneš certifikát nebo jiné uznání. Pochval je fůra, každý týden se udělí dvě nebo tři, takže se dostane na každého. Učitel přitom neoceňuje ani tak to, že je Mani v matematice o dva tři ročníky napřed, ale že nezištně chodí po třídě k pomalejším skupinkám a pomáhá jim.“

Nelze než s panem Jarošem souhlasit, že je důležité, když se člověk cítí úspěšný a nejde do života předem determinován jako loser.

Jako loser se přitom může občas cítit i dítě nadané. „Náš dvanáctiletý syn se už od pěti let mimořádně zajímá o historii – zejména druhé světové války. Z dějepisných testů zaměřených na starý Egypt a Řecko ale nosí trojky, protože tohle období se hemží termíny, jež mu v jeho věku nic neříkají, a přitom se zkouší hrozně podrobně,“ konstatuje matka šesťáka Natálie K. Školní dějepis si prý kluk kvůli známkám oškliví, což matku mrzí.

Na něco takového má ale recept Ondřej Šteffl: „Neptejte se dětí na známky,“ říká. „Místo toho se ptejte – co ses dnes ve škole naučil/a? Jak bys to mohl/a v životě použít? Ale taky – co ti dnes ve škole udělalo radost? A komu jsi radost udělal/a ty?“

Protože nadání a dovedností je ve skutečnosti víc než známkovaných školních předmětů a k nejdůležitějším patří dovednost radovat se ze života.