Minimální středoškolská laťka

Návrhy ministerstva školství se správně vracejí na začátek
 
Chceme být zemí vysvědčení a diplomů, nebo zemí vzdělaných lidí? Změny, které ministerstvo školství pro příští dva roky státní maturity navrhuje, jsou nepochybně krokem zpět. Tedy krokem správným směrem. Vyrazili jsme totiž plnou parou směrem špatným. Jsem si zcela jist, že loňská i letošní státní maturita vzdělávání uškodila. A navíc pohltila téměř zcela naše uvažování o vzdělávání.
Mnozí zastánci minulého modelu státní maturity, a není jich málo, věří, že nejdůležitější je mít co nejnáročnější maturitu. Jsou i tací, kteří chtějí, aby propadlo hodně žáků. Jsme asi jedna z mála zemí na světě, kde se veřejně debatuje o tom, že omezíme přístup ke vzdělávání.
Na úrovni, kterou CERMAT nastavil pro státní maturitu (čert ví jak a čert ví proč), maturitu loni získalo asi 61 procent populačního ročníku. Lze ale odhadnout, že na téhle úrovni bude ve Finsku zhruba 85 procent populačního ročníku, v Kanadě jen o trochu míň, v Šanghaji dokonce víc, ale to je jiná kultura. Jsme od narození hloupější než Finové či Kanaďané? Od narození asi ne, ale od školství. Kam se nám každý rok ztratí těch skoro dvacet tisíc mladých lidí, kteří by to ve Finsku či v Kanadě dotáhli na úroveň maturity?
Měli bychom přemýšlet hlavně o tom, jak zajistit, aby všichni (všichni!) uměli co nejvíc. Žákům pomáhat, podporovat je. Místo toho řešíme, koho a jak od dalšího vzdělávání oddělit nebo dokonce odradit. Selektovat ty, kteří nesplňují naše, jak se ukazuje někdy dost podivná, kritéria. Co se stalo s loňskými patnácti tisíci neúspěšných maturantů? Co dělají? Jsou nezaměstnaní? Pomohli jsme jim k dalšímu vzdělávání? Motivovali jsme je? Vždyť přece víme, že v moderním světě se všichni budou muset vzdělávat celý život. Co budou dělat oni?
Výstupní kontrola nestačí 
Někteří zastánci přísné státní maturity ovšem stále věří, že stačí nastavit výstupní kontrolu a všechno už se zlepší nějak samo. Nezlepší! Samozřejmě že správně nastavené cíle, jejich sledování a kontrola jsou důležitými kroky ke zvyšování kvality. Ale samy o sobě zdaleka nestačí. O výsledcích vzdělávání se přece rozhoduje ve třídě, při výuce, v hlavách žáků, ne v CERMATu a až na konci při maturitě. Důležité je, co se děje celé čtyři roky. A s tím jsme za léta, co řešíme státní maturitu, udělali pramálo. Zahraniční zkušenosti jasně ukazují, že přílišný důraz na kontrolu vede do pekel podvodů, vylučování slabších žáků ze vzdělávání a omezení výuky jen na to, co se kontroluje. A hlavně, že to vůbec nepomáhá vyšší kvalitě vzdělání.

Název je důležitý 
Myšlenka státní maturity vznikla, když se asi před patnácti lety ukázalo, že někteří maturanti neumějí nic. Nic! A to je problém, který se měl řešit. Dosavadní podoba maturity si k tomu ovšem přibrala další úkoly: srovnávat střední školy, být přijímací zkouškou na vysoké školy atd. A dopadlo to špatně. Návrhy ministerstva pro příští dva roky se správně vracejí na začátek, státem garantovaná, jednotná zkouška má plnit jen to původní: být minimální laťkou.
Hlavní nevyřešený problém je podle mého soudu název. Václav Havel dobře věděl, jak jsou slova důležitá. Proč takové zkoušce stále chceme říkat maturita? To vyvolává dojem, že ona je cílem středoškolského vzdělávání. Že jde o diplom, který získám splněním těchto minimálních požadavků. Ale to přece nechceme. Čekáme, že maturant na gymnáziu bude umět v českém i v cizím jazyce i v matematice mnohem víc, od maturantů na odborných školách zase chceme, aby uměli i svou odbornost. Už loni se zdála úroveň státní „maturity“ mnohým gymnazistům směšná. Proto by třeba název minimální středoškolská zkouška byl mnohem vhodnější. Začali bychom zkoušku důsledně koncipovat jako ověření toho, co musí umět každý maturant, a hledali shodu na tom, co je. Nechme si slovo maturita pro skutečný cíl a vrchol středoškolského vzdělávání a umožněme školám, aby si Maturitu s velkým M koncipovaly podle svých cílů.

Otevřít prostor
Představa, že ještě za deset let bude maturita sestávat z dílčích individuálních prací – testů, slohových prací, případně patnácti minut na potítku, vše bez možnosti využívat různé zdroje informací, analyzovat, syntetizovat a spolupracovat –, je asi stejná, jako kdyby zkouška jízdy na řidičák dnes spočívala v řízení koňského spřežení. Vždyť ve skutečném světě už je to dávno jinak. Má-li maturita v budoucnu ověřovat, jak je maturant připraven do skutečného života a k dalšímu studiu, bude se muset změnit mnohem víc než jen přejít ze dvou úrovní na jednu. Takovou změnu ovšem nemůže zajistit stát nějakým jednotným systémem. Dejme větší prostor školám a pobídněme je, aby přemýšlely, jak zajistit, aby jejich maturanti byli dobře připraveni pro svět ve dvacátém prvním století, a přišly s rozmanitými variantami maturity, která bude vrcholem takové přípravy. Bude jen dobře, když budou různé.

O autor je ředitel společnosti Scio
Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

145 komentářů k "Minimální středoškolská laťka"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz