Mladá fronta Dnes: Chcete umět psát? Pište blog

ilustrační foto. by Pedro Ribeiro Simões (flickr.com) (CC BY 2.0)

Publikujeme komentář Tomáše Feřteka ke způsobu, jakým se v našich školách vyučuje sloh a jak jej hodnotit v rámci maturitní zkoušky. Text vyšel 24.4. pod názvem Chcete umět psát? Pište blog v Mladé frontě Dnes. Na text reagoval Josef Soukal, předseda Asociace středoškolských češtinářů (ZDE).

České školství je ve výuce školních slohů neúspěšné. Potvrdí to každý, kdo zavzpomíná, jak nerad psával práce o exkurzích a dalších povinných a katastrofálně nezáživných tématech. 

Čeká nás další kolo debat o tom, jestli mají být maturitní slohy z češtiny hodnoceny ve školách, nebo raději přímo v CERMAT, jak to navrhuje ministr Marcel Chládek. Už jsme to jednou zkoušeli, na jaře 2012. V cizích jazycích se centrální hodnocení víceméně osvědčilo a běží dodnes. 

V češtině bylo však natolik nepřipravené, že tehdy nově nastupující ministr Petr Fiala ho ještě téhož roku zrušil a na hodinu odvolal ředitele CERMAT. Než začneme snášet argumenty pro a proti, možná by stálo za to bavit se o tom, jak se u nás vůbec psaní učí a jaké to má důsledky. Problém totiž není v maturitě. Potíže s centrálním hodnocením jsou jen odrazem neefektivního způsobu, jakým se na středních školách už desetiletí učíme psát. 

Stylistický středoškolský úhor 

Omluva patří předem všem, kteří učí psaní kreativněji, ale pro pochopení problému je nutná jistá míra zevšeobecnění. Na našich školách vychází výuka psaní z teorie takzvaných funkčních stylů. Tedy z představy, že každý text má přesné zařazení, podobně jako motýlek či květinka v atlasu je přesně popsatelný a určitelný. 
Takže každý stylistický útvar – popis, líčení, reportáž, fejeton, úvaha – má přesná pravidla, specifický slovník, je přesně určené, jaký stylistický postup v něm můžete nebo nesmíte použít. 

A je tedy snadné určit, jestli student tato pravidla dodržel, a podle toho je mu udělena známka. 
Střední školy na to reagují dvojím způsobem. Ty spíše technické obvykle rezignují, protože pravidel je příliš mnoho a žáci z devítiletky nepřicházejí zrovna s chutí psát cokoli. Takže na takové škole se student setká s autorským psaním delšího textu spíš výjimečně, někdy i jen jednou dvakrát za školní rok. 

Na konci studia tedy neumí psát vůbec a u maturity si vybere ten nejjednodušší slohový útvar, jako byl onen slavný maturitní recept na palačinky. A protože učitelé jsou si dobře vědomi, že tuto část výuky zanedbali, při opravování maturitních slohů svým žákům často nepokrytě nadržují. Na gymnáziích se píše častěji, ale protože slohových útvarů je třeba probrat mnoho, tak si každý student obvykle zkusí napsat jednu reportáž, jeden fejeton, jedno líčení… Jen úvah bývá o něco víc. 

Protože jde o žáky obvykle zdatnější, na konci studia část z nich umí dovedně předstírat, že umí napsat třeba reportáž, ale neznamená to, že by o něčem opravdu reportovali. Prostě píšou školní sloh s vnějšími znaky reportáže, jak je znají z učebnice. Není to motýl, ale udělali tomu barevná křidélka a přimalovali cosi jako sosák a tykadla. Sice nelétá, ale skoro jako motýl vypadá. 

Dostanou výbornou, panem učitelem jsou pochváleni, byť v reálném životě a v médiích už dávno nic takového jako reportáž, fejeton či líčení podle učebnicových představ neexistuje. Ze školy tihle lidé odcházejí s pocitem, že správně psát je složité a lze v tom snadno udělat chybu. Výsledek obou přístupů je nakonec stejný. Střední školy nejčastěji vypěstují ve studentech úzkostnou obavu z psaní, dokonce nechuť často hraničící s traumatem. 

Zapomeňte na pravidla 

Samozřejmě se nabízí otázka, jak to, že se tolik lidí, co prošli běžnou střední školou, nakonec psát naučí. Stačí zapnout počítač a vyvalí se na vás tisíce blogů, často napsaných velmi slušně. Kde se tedy vzalo tolik dobrých autorů, když tvrdíme, že výuka psaní je u nás špatná a neinspirující? Odpověď se skrývá přímo v těch textech. 
Stačí jich pár přečíst, aby bylo jasné, v čem a jak moc se liší od školních slohů. Ti lidé píší často. O tom, co je zajímá a o čem si něco myslí. A zcela ignorují formální stylistická pravidla. Výsledek je rozhodně o několik řádů zajímavější než vzorové úlohy „na jedničku“, které najdete v maturitní příručce „správných slohů“. 

Psát jako Angličané? 

Vlastně stejně se učí psaní ve většině zemí na západ od nás. Asi nejznámější je anglosaská tradice školních esejů, čímž se myslí text na zadané téma, kde student vyjadřuje svůj názor, aniž je příliš omezován nějakými formálními náležitostmi. 

Podstatná je myšlenka, sdělení, forma je druhotná. 

Takové eseje se píšou leckdy každý týden, rozhodně jich je několik do měsíce. Výsledkem je, že „umět psát“ je naprosto běžná výbava středoškoláka či vysokoškoláka. Psaní se moc neliší od shybů nebo dřepů. Je to především věc motivace a tréninku. 

Takže než zkřížíme meče v souboji, jak opravovat maturitní slohy, možná by stálo za to uvědomit si, že problém je opravdu jinde a hádka o podobu hodnocení u maturity jen oddaluje a zamlžuje řešení. To spočívá v radikální změně výuky. 

Ten nejprimitivnější recept zní: Vykašlete se na funkční styly a pište se studenty blog o tom, co je doopravdy zajímá.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

6 komentářů k "Mladá fronta Dnes: Chcete umět psát? Pište blog"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Jiri Janecek
Jiri Janecek
1 year 3 months ago

No, rad bych videl eseje od 60 % obyvatel Anglie ve veku 19 let… Obavam se, ze z valne vetsiny bych nejen ze na zadek neopadnul (coz je vlastne drep), ale ani bych tam nebyl schopen objevit nejakou tu myslenku.

vittta
vittta
1 year 3 months ago

„České školství je ve výuce školních slohů neúspěšné. Potvrdí to každý, kdo zavzpomíná, jak nerad psával práce o exkurzích a dalších povinných a katastrofálně nezáživných tématech. “

Pěkný kec.
Exkurze a jiné zábavy, které byly místo učení, byly mimořádně zábavné.
Pravda, psát o tom už tak zábavné nebylo.
Ten text, také žádná sláva, skoro jsem u toho usnul.
Jiné mě alespoň „nahodí“ jako silné kafe, ale tohle…třeba jsem si už na EDUinu na nudu, spočívají v kritice úplně všeho kromě EDUinu zvykl.

Perun
Perun
1 year 3 months ago
Odborník na výuku slohu, pan Feřtek, se nám opět krásně rozepsal. Velkou část jeho „fundovaných názorů“ skvěle analyzoval kolega Soukal. Já bych poukázal na tuto pasáž: „Na našich školách vychází výuka psaní z teorie takzvaných funkčních stylů. Tedy z představy, že každý text má přesné zařazení, podobně jako motýlek či květinka v atlasu je přesně popsatelný a určitelný. Takže každý stylistický útvar – popis, líčení, reportáž, fejeton, úvaha – má přesná pravidla, specifický slovník, je přesně určené, jaký stylistický postup v něm můžete nebo nesmíte použít.“ – z níž doslova čiší, jak málo o funkční stylistice a její aplikaci ve… Více »
Josef Soukal
Josef Soukal
1 year 3 months ago

Kupodivu ani mladí publicisté nekašlou na to, co funguje. Jeden příklad zde: http://www.novinky.cz/kultura/salon/368114-s-hemingwayem-v-africe-reportaz-mladeho-bileho-muze-ze-soucasne-keni.html. Tato reportáž se objeví i na webu ASČ.

vittta
vittta
1 year 3 months ago

Ano….text Pana Soukala je úplně jiná liga.
Je to češtinář, a je to vidět. To vnímám jako určitý rozdíl, pan Soukal je češtinář a zná svůj obor, pan Feřtek je EDUin a nezná žádný obor, ale staví se, že zná všechny obory.
Rozdíl patrný i pro laika.
Samozřejmě, ani já neznám žádný obor, co se učitelování týká, nutno ale říci, že si na to ani nehraju.
V diskuzi bych dokázal být velice efektivní, žel…moji oponenti se mnou diskutovat nechtějí, třeba ale mají dojem, že toho nejsem hoden.
Škoda, že to nenapíší, raději dělají, že jako nic, že neexistuji….

vittta
vittta
1 year 3 months ago
Přitom když budu konkrétní,měl bych se EDUinům a jmenovitě panu Feřtekovi vysloveně líbit. Tady píše, že „A zcela ignorují formální stylistická pravidla. Výsledek je rozhodně o několik řádů zajímavější než vzorové úlohy „na jedničku“, které najdete v maturitní příručce „správných slohů“. “ Můj případ, formální stylistická pravidla zcela ignoruji, píšu dle nálady, či dle toho, čeho chci svým textem docílit. Pro pana Feřteka by mohlo být zajímavé, že stylistická pravidla ignoruji, protože je jednoduše neznám. Možná, kdybych je znal, byly by mé texty daleko čtivější a ke konkrétním tématům celkově vhodnější z hlediska jazykového. Tedy – má smysl se je… Více »
wpDiscuz