Připomeňte si film Tomáše Škrdlanta: Škola demokracie po sedmnácti letech

Tomáš Škrdlant. zdroj: tomasskrdlant.info

Nabízíme ke zhlédnutí film režiséra Tomáše Škrdlanta Škola demokracie?, který vzniknul před sedmnácti lety na objednávku České televize. Je zajímavý hned z několika důvodů. Za prvé přibližuje atmosféru tehdejších škol a názory učitelů, můžeme tedy posoudit, nakolik se od té doby naše školy změnily. A ukazuje učitele a odborníky, kteří už tehdy mluvili o nutné proměně metod vyučování i atmosféry škol (Jana Nováčková, Ivana Málková, Eva Vondráková, Jitka Kašová) a lze tedy sledovat, nakolik se jejich názory potvrdily i prosadily a jak se od té doby změnila témata veřejné debaty. Film doplňujeme rozhovorem s režisérem. Podrobnější informace o jeho práci najdete na www.tomasskrdlant.info.


Film Tomáše Škrdlanta: Škola demokracie?

Váš film Škola demokracie? má vročení 1997. Jak dlouho vznikal?

Tehdejší způsob natáčení s velkým štábem poskytoval takových 5-6 dnů, včetně lokálního omezení na Prahu a okolí. Předem jsme ovšem dlouho vybírali, aby školy byly pokud možno různé, od „tradičních“ až po „alternativní“.

Jak jste ty školy hledal?  Podle doporučení přátel, nebo nějak sofistikovaněji?

Doporučeními přátel to začalo, pak už to byla doporučení rodičů i pedagogů, které jsme potkávali.

Uměl byste z hlediska stavu vzdělávání a škol pojmenovat tu dobu?

To si netroufám. Když jsem tak letmo porovnával zážitky z natáčení se školou, kterou jsem poznal ve svém dětství (50. léta), a se školou, kterou zažily mé děti (80. léta), vycházel mi pozvolný, ale nezadržitelný pokrok i v těch školách takzvaně nejtradičnějších. A hlavně potěšení z vynořujících se alternativ.

Mě až zarazilo, jak mnoho těch škol působilo ponuře, nudně, nepřátelsky. Opravdu to tak tehdy bylo, nebo to může být trochu dáno jejich výběrem?

Možná nám v tom výběru šlo o vystihnutí obou pólů, tradičně přísného i alternativního. Vzpomínám si, že i v nabídce škol se tehdy vyskytovaly formulace „Tradiční, přísná výchova“. Mnoho rodičů na to slyšelo (a slyší i dnes) a nás lákalo zmapovat tyhle dva póly ve školství. Samozřejmě nevím, jaké asi procento škol bylo svou atmosférou někde uprostřed, jakož ani nevím, jestli ty mé školy jsou ty „nejkonzervativnější“. Obávám se, že zdaleka ne, už vzhledem k netypické atmosféře v Praze jako takové. Kamarádka která chodila v 90. letech do školy v Plzni, mi vyprávěla věci, které jsem ani já v letech padesátých v Praze nezažil.

Jaký byl klíč pro výběr osobností, které tu mluví? Nejsou tam jenom sami reformátoři, ale i osobnosti s výrazně konzervativními názory.

Ti lidé s reformními, nebo netradičními názory mají vesměs samostatné rozhovory, které jsme předem domluvili (Kozlík, Procházková, Vondráková, Nováčková, Málková). Ke konzervativnějším názorům jsme se dostávali během natáčení ve školách. Šlo nám sice především o nearanžované, spontánní výjevy z vyučování – to nám školy ochotně umožnily  – ale pak se často učitelky i učitelé sami nabízeli, že nám poví, jak to vidí oni. Občas mně připadalo, že někteří to tak ani necítí, ale že poslušně schvalují status quo školy, v níž působí. Konformita vůči panujícímu systému byla v té době zřejmě ještě silně zakořeněná.

Většina z těch zpovídaných patří i dnes k osobnostem, které ovlivňují svět pedagogiky.  Vnímal jste tehdy jejich názory jako nezvyklé či mimořádné? Myslím vás osobně.

Pro mne ty názory nezvyklé nebyly. K pátrání tímhle dokumentárním filmem mě přivedl dlouhodobý pocit, že přístup k výchově není v naší kultuře v pořádku. Slyšel jsem o dánském školství, četl Johna Holta, Ivana Illicha a další. Chtěl jsem si vlastně ověřit, jak moc se takové tendence začínají vynořovat i u nás.

Byly tyto názory tehdy veřejně známé? Co si o nich myslela tehdejší pedagogická veřejnost?

Vlastně to úplně nevím. Známé určitě byly, menšinové a přehlížené též. Názory pedagogické veřejnosti jsem blíže nezkoumal. Ten film měl aspiraci autorského dokumentu, nikoliv sociologické sondy nebo publicistického pořadu.

Kde se ten film promítal, případně vysílal?

Dokument se vysílal obvyklým způsobem na ČT 2, premiéra a časem dvě reprízy později v noci.

Jaké tehdy vzbudil reakce?

Reakce byly často negativní. I televizní dramaturg se na projekci pro novináře vyjádřil ve smyslu „inu my jsme taky prošli tím tradičním školstvím a nijak nám to neublížilo…“. Na některých školách prý učitelky protestovaly, že si televize neváží jejich práce a našeho školství vůbec. Někteří lidé nechápali, co vlastně tím srovnáváním film sleduje, zřejmě navzdory použitému autorskému komentáři bylo pro někoho vyznění na tu dobu málo jednoznačné.

Málo jednoznačné? Já mám s odstupem pocit, že je to hodně jednoznačné. Ukazuje, že škola byla opravdu hodně neinspirativní a neveselé místo. Jaký byl váš autorský záměr?

Ta „jednoznačnost“ v dokumentu je pro mně trochu problém. Autorský komentář, který ve filmu zazní („Sedět, poslouchat, pamatovat si. Kdo vlastně kdy vymyslel, že takovým způsobem se dítě učí?“) jsem přidal až poté, co někteří spolupracovníci na filmu projevili obavu, že nebude vůbec srozumitelné, co film chce říct.

Nám šlo o to rozvířit přemýšlení a diskusi o stavu školství a vynořujících se změnách a poskytnout k tomu živý, autentický materiál z obou pólů. Do jisté míry se to povedlo – a co mě nejvíc těší, daří se to i teď, po 17 letech.

Dneska má ten film i velkou historickou hodnotu. Jednak vidíme, jak tehdy školy vypadaly, a je dobré, že velká část z nich se od té doby změnila. A hlavně vidíme, že existovali lidé, kteří už tehdy měli představu, jakým směrem se vydat a odvedli v tom hodně práce. V tom mi ten film přijde dnes optimistický.

Díky, mám z toho radost!

Když jste s filmem pak po léta někde putoval, jakému jste ho promítal publiku?

V roce 2005 (tuším) se dokument promítal na Pedagogické fakultě v Olomouci, na semináři v rámci Ekologických Dnů Olomouc. Vzbudil velký a pozitivní ohlas. Připadalo mi, že za těch sem let došlo k nějakému názorovému posunu. V následujících letech jsem dostal desítky žádostí o DVD s dokumentem, všem jsem vyhověl a dostával pozitivní reakce.  Ohlasy dostávám dodnes a těším se na další, od návštěvníků vašich stránek.

Dnes točíte pro EDUin portréty učitelů v rámci projektu Chci učit, připravujete do vysílání dokument BÍT a NEBÍT o tělesném trestání dětí, kde je i poněkud překvapivá pasáž o trestání ve škole. Takže zkušenost se současnými školami máte. Jak velký kus cesty jsme podle vás urazili od toho roku 1997?

Vývoj je nepochybný, hraje tu myslím roli pozvolná generační výměna i větší otevřenost světu. Jen z doslechu však znám, jak je to různě po Čechách. Praha a ostatní velká města nejsou asi typický vzorek.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

7 komentářů k "Připomeňte si film Tomáše Škrdlanta: Škola demokracie po sedmnácti letech"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Petr Koubek
2 years 6 months ago
Velmi oceňuji připomenutí relativně smutné ukázky toho, jak nedochází v praxi k transferu teoretických základů pedagogiky, ale jak se v praxi spíše kopírují hloupé strategie (ilokuce) útlaku, tedy zcela deformované pochopení účelu školní edukace mezi některými kolegy… Dovolím si drobnou výhradu: ve vzdělávání, jako součást strategického postupu učitele nabízet pro žáka motivující příležitosti k učení, hodnotíme dosažení edukačního cíle s ohledem na možnosti, predispozice dítěte. Formulace „hodnotit, jaké dítě je“ z tohoto filmu, je tedy nepřesná – podstatou formativní zpětné vazby, aby byla účinná, je zhodnocení výkonu. Kloním se spíše k hodnocení textem, ale aby bylo orientováno k daným cílům… Více »
Vladimír Karel
2 years 6 months ago
Pane Koubku, možná se jedná o mé nepřesné pochopení toho, co chápete pod pojmem výkon. Sportovci předvádějí krásné výkony (dají se měřit), žák při zkoušení nebo testu rovněž předvede určitý výkon (též často měřitelný), ale co třeba taková píle? Kdysi se na vysvědčení hodnotila. S ohledem na míru nadání (viz inteligence podle Gardnera) se k daným cílům každý propracovává jinak. A tak „hodnotit, jaké dítě je“ zaručuje spravedlivost. To se však vůbec nehodí pro koncepce založené na snahách po snadné měřitelnosti výsledků vzdělávání. Ještě k filmu. Ten je tak dobrý, že by v rámci připravovaného kariérního systému mohl při dalším… Více »
Josef
2 years 6 months ago

Vážený pane Václavíku,

mohl byste se prosím rozepsat konkrétněji o „koncepcích založených na snahách po snadné měřitelnosti výsledků vzdělávání“? Nejde mi polemiku, jen mne to zajímá.

Vladimír Karel
2 years 6 months ago
Ve filmu Škola demokracie je mimo jiné položena otázka, proč se vlastně děti učí. Z touhy po pochvale? Ze strachu před trestem? Nebo z potřeby poznávat? První dva důvody nás zavádějí do oblasti zjišťování výsledků a hodnocení. Záměry měřit výsledky vzdělávání mají více než stoletou tradici. Experimentální pedagogika se snažila vytvořit prostředky, jimiž by se každý učitel a vychovatel mohl přesvědčit o efektivnosti svých pedagogických postupů. Změřit výsledky výchovy a vzdělávání je nesmírně obtížné s ohledem na množství faktorů, které by bylo třeba vzít v úvahu. Na (ne)štěstí je zde známý cimrmanův krok stranou, takže se bere v úvahu především… Více »
Josef
2 years 6 months ago
Nehájím představu, že zavádění standardů a testování dokáže postihnout úroveň vzdělávání v plné či rozhodující míře, ale nemůže úrovni vzdělávání prospět? Neměli bychom například vědět, jaká část žáků je v závěru školní docházky de facto pologramotných? Je určitě potřebné klást si otázku, proč se děti vlastně učí. Umíme ale odpovědi vyhodnotit? Co budeme dělat se žákem, který se učí z důvodů, jež považujeme za správné, ale učí se jen občas a umí toho málo? Chci tím jenom říct, že odmítat nějaký nástroj s poukazem na jeho možné zneužití (přílišné zdůraznění) může být stejně škodlivé jak to, čeho se chceme vyvarovat.… Více »
Petr Koubek
2 years 5 months ago

Osobní orientace lidí v oblasti formálního vzdělávání a učení se liší (srov. Mareše, Učební styly žáků a studentů,. Portál 1998).

Petr Koubek
2 years 5 months ago
Ano, pane doktore, také pan Dominik Dvořák mi včera během jednání řekl, že takové věci, jako píle /effort/, pečlivost apod. v českém kurikulu nejsou akcentovány jako cíle. S tím se dá trošku polemizovat: žák, který naplní do určité míry kompetenční cíle, může projevit píli; nicméně hodnotil bych zejména jeho výkon. A to s ohledem na jeho možnosti – oproti minule jsi se zlepšil se v tomto, doporučuji dále dělat toto. S tím, že by film mohl být iniciačním zážitkem při diskusi o KS, vřele souhlasím, ale jsem k tomu trošku skeptický: v diskusích o vzdělávání často slyším podivnosti jako, toto… Více »
wpDiscuz