Cílem strategie je, aby praktické školy nebyly za pár let potřeba

Na texty a výroky předsedy Asociace speciálních pedagogů Jiřího Pilaře kritizující transformaci praktických – zvláštních škol reaguje pracovník vládní Agentury pro sociální začleňování Viktor Piorecký. Na stejné téma si můžete poslechnout i interview rádia Impuls s titulkem Integraci Romů brání zvláštní školy, v němž zpovídá Václav Moravec ředitele Agentury Martina Šimáčka (poslouchejte a čtěte ZDE). kritizovanou vládní Strategii boje proti sociálnímu vyloučení si můžete stáhnout ZDE, Výzvu Asociace speciálních pedagogů čtěte ZDE.

 

Výzva asociace, ani Pilařův text neobsahují žádný konkrétní argument, přesto varují před obrovským nebezpečím, které by navržená opatření mohla způsobit. Ve zmíněné výzvě autoři například uvádí, že schválená strategie je „text nedemokratické povahy, preferující pouze jednu část našich občanů, eufemisticky pojmenovanou ‚se sociálním znevýhodněním‘, na úkor všech ostatních, kteří potřebují naprosto stejný zájem a podporu“.

 

Společné vzdělávání přináší výhody všem

Strategie je asi stejně tak nedemokratická, jako by byla nedemokratická strategie boje proti nezaměstnanosti, protože se zabývá pouze nezaměstnanými. Z tohoto pohledu je nedemokratická i celá speciální pedagogika, protože se zabývá pouze lidmi se speciálními vzdělávacími potřebami (o speciálních institucích, za které Asociace lobuje, nemluvě). Možná by proto měla následovat výzva Asociace speciálních pedagogů za zrušení speciální pedagogiky.

 

Pozornější čtenář strategie uvidí, že je v ní explicitně zdůrazněn přínos společného vzdělávání pro všechny zúčastněné strany (což pedagog orientující se v současné pedagogice dobře ví) a že opatření jsou nastavena tak, aby primární podpora (včetně prostředků) směřovala ke školám hlavního vzdělávacího proudu a zajistila tak nejenom zachování, ale především zvýšení jejich úrovně. Autorka Výzvy také zapomněla, že školský zákon už dnes jasně stanovuje, kdo je znevýhodněný, a kdo má tím pádem nárok na speciální podporu. Strategie pouze napravuje situaci, kdy ostatní předpisy sociálně a zdravotně znevýhodněné opomíjí, a školy hlavního vzdělávacího proudu tak na jejich podporu nemají prostředky.

 

Posilujme hlavní vzdělávací proud

Ačkoliv to z textu pana Pilaře vyplývá, strategie nemluví o speciálních školách, ani o plošném a překotném zavírání základních škol praktických či ústavů. Mluví o praktických školách, o omezení jejich počtu (za současného zvýšení podpory škol hlavního vzdělávacího proudu) a transformaci těch, které se ponechají. Stejně tak mluví o preferenci prevence a zařízení pro krátkodobé pobyty před ústavy, kde se většina dětí ztratí bez šance na návrat do normálního sociálního prostředí.

Zjednodušeně řečeno strategie říká: Ano, rušme základní školy praktické, ale posilujme především hlavní vzdělávací proud, aby školy praktické nebyly v horizontu několika let potřeba. A ano, omezujme počty a kapacity ústavů, ale zásadně posilujme síť středisek výchovné péče. Strategie tvrdí tedy přesně to, po čem pan Pilař a jeho asociace volají.

 

Speciální pedagogové odmítají inkluzi?

V obou textech (rozhovoru i výzvě ASP) se objevuje i ničím nepodložené tvrzení, že strategie je neodborným textem. K tomu si dovoluji poznamenat, že konkrétně na její vzdělávací části pracovalo kolem dvou desítek odborníků ze škol, poradenských zařízení, neziskových organizací, krajů či resortů státní správy (kapitolu opravdu nenapsal pan Šimáček!). Práce soustavně probíhaly několik měsíců a vycházely z řady výzkumů a analýz, kterým možná pan Pilař nerozumí, nebo rozumět nechce, (což odvozuji z toho, že mnohé z nich byly na světě již v době, kdy se současný ředitel Asociace speciálních pedagogů procházel po ministerských chodbách a zametal jejich výsledky pod koberec).

Pan Pilař se v textu také pouští do odvážných (v jeho případě až kaskadérských) makrosociálních úvah o tom, jak na západě zavedli inkluzivní vzdělávání a teď z toho mají násilné nepokoje. Ptá se, co je lepší, jestli ústavy naplněné dětmi, nebo nepokoje v ulicích. Pokud chce od okolí uznání jako „speciální pedagog“, možná by se neměl pouštět do podobných úvah, které ho před rozumným čtenářem pouze ztrapňují.

V posledním odstavci úvahy se prozrazuje to nejdůležitější. Pan Pilař vládní strategii zřejmě celou nečetl. Jinak by nemohl tvrdit, že se mají zavádět nové příspěvky bez kontroly jejich využívání. Strategie explicitně uvádí, že případné příspěvky mají putovat přímo mateřským a základním školám, případně mají být vázány na doklady o jejich využití.

 

Kam směřuje Asociace speciálních pedagogů?

Mnohem zajímavější (spíš smutné) jsou ale širší souvislosti. Například to, jak se z praktiků pedagogické disciplíny, kteří původně měli za cíl pomáhat lidem s různými obtížemi, stávají usilovní bojovníci proti jejich právu na plnohodnotné začlenění do společnosti a jak se jejich rétorika nápadně podobá štvavému národoveckému alarmismu pana Bátory a jemu podobných.

Pokud se tito lidé na jedné straně pasují do role těch, kteří znevýhodněným nejlépe rozumí a nejlépe jim pomáhají, a zároveň implicitně či explicitně tvrdí, že začleňování je ohrožením zdravé bílé a produktivní populace, pak jim prostě nelze věřit. Tuto nedůvěryhodnost Asociace speciálních pedagogů demonstruje opakovaně. Při debatách o potřebě inkluze tvrdí, že není možná, že na ni školy nejsou připraveny. Když je však předložen materiál, který chce školám potřebné nástroje a prostředky dát, který chce zlepšit vzdělávání pedagogů a posílit ostatní instituce typu poradenských zařízení, začnou členové asociace křičet že je to ohrožení našich zdravých bílých dětí. Takže o co jim jde? O dobro dětí, nebo o zachování svých pracovních míst a zachování „zdravé bílé“ české společnosti?

Druhá část pokrytectví a nedůvěryhodnosti pana Pilaře a některých dalších členů asociace spočívá v tom, že právě oni byli dlouhodobými zametači problémů pod koberec. Pan Pilař byl mezi lety 1996 a 2009 vysokým úředníkem ministerstva školství. Spolu s dalšími lidmi, z nichž někteří na ministerstvu dosud působí a nyní panicky tlučou na poplach, se systematicky staral o to, aby k podstatným změnám v českém školství nedocházelo, aby se neposilovaly školy hlavního vzdělávacího proudu atd. Když byl v roce 2009 ministrem Liškou odvolán (mimo jiné v souvislosti s dosud nevyjasněnými handly s dotacemi na opravy ústavů a v souvislosti s neochotou adekvátně reagovat na rozsudek D.H. a ostatní vs. ČR.), natruc během letních prázdnin založil Asociaci speciálních pedagogů a začal se ozývat jako příslovečná potrefená husa…

 

Jde o děti nebo o teplá místa?

Tento text nemá být kritikou konkrétních kvalitních speciálních pedagogů a dalších pracovníků v základních školách praktických či v ústavech. Ti si i po snížení stavů v jejich segmentu školství najdou místo vždy. Ať již to bude na školách hlavního proudu, nebo v rozšířené síti středisek výchovné péče. Tam všude rádi přijmou šikovné specialisty. Kritizuji ty speciální pedagogy, kteří nedokáží samostatně přemýšlet a odkrýt zájmy Jiřího Pilaře a jeho soukmenovníků, a pro které je důležitější vlastní teplé místo, než potřeby dětí. Rozhodně je text i kritikou všech speciálních (a ostatních) pedagogů, kteří se ztotožňují s xenofobní alarmistickou rétorikou, ze které spíše než odbornost čiší duch rasových teorií. Takoví lidé opravdu ve školství nemají co dělat.

Stále totiž marně čekám na to, kdy se mezi speciálními pedagogy zformuje profesní opozice proti Asociaci Jiřího Pilaře, která pomůže napravit obrázek speciální pedagogiky mezi odbornou i laickou veřejností. Ze své praxe i práci na strategii totiž vím, že mezi speciálními pedagogy je řada těch, kteří souhlasí s myšlenkou inkluzivního vzdělávání a podporují redukování počtu praktických škol a posilování škol hlavního vzdělávacího proudu. Oproti kritikům těchto postupů však nejsou nijak organizováni a jejich hlas není bohužel tolik slyšet. Dokud nevznikne taková organizovaná protiváha jednostranným názorům asociace pana Pilaře schopná důrazně vyvažovat jeho efektivní lobování u ministra školství, nelze očekávat kvalitativní posun ani v odborné diskusi na dané téma, ani v reálných krocích MŠMT. Zatím se bohužel nic takového neděje.

 

Potřebujeme podporu odborné veřejnosti

Stejně tak od schválené strategie není možné očekávat, že bude lékem na všechny neduhy českého školství. Dokument je pouze krokem správným směrem, ne řešením. Důležitější je, jak bude strategie zejména ze strany ministerstva školství naplňována a jak budou postupovat další kroky ke zkvalitňování českého školství. Teprve při naplňování strategie dojde na příslovečné lámání chleba. K tomu by bylo více než vhodné, pokud by zde existovala silná profesní organizace, která by byla schopná výrazně podporovat tyto kroky a potřebný směr vývoje českého školství, včetně návrhů v oblasti speciálního vzdělávání (se schopností odborně oponovat postojům Asociace pana Pilaře) a vyžadovat jejich naplňování po ministerstvu.

Bez tohoto tlaku a opakovaného připomínání se jsou šance na zlepšování českého školství i naplňování zmiňované strategie velmi omezené a budeme i nadále žít v iluzi, že české školství zlepšíme tím, že jednou za čas školy a jejich žáky „změříme“.

 

Autor pracuje pro Agenturu pro sociální začleňování v romských lokalitách a podílel se na přípravě Strategie boje proti sociálnímu vyloučení na období 2011-2015.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

11 komentářů k "Cílem strategie je, aby praktické školy nebyly za pár let potřeba"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Zdeněk Bělecký
Je-li cílem vzdělávací politiky ČR inkluzivní základní škola v plném významu tohoto slova, pak ve vládní strategii chybí zajištění této inkluze „z druhé strany“, např. zrušení víceletých gymnázií. Pokud tomu tak není, je celá koncepce inkluzivní školy jen segregačním výmyslem bohatých a úspěšných pro chudé a postižené. Inkluze NENÍ prosté soustředění všech dětí s různými (i speciálními) vzdělávacími potřebami do jedné skupiny. Koncepce inkluze znamená, že každá základní škola zajišťuje vzdělávání každého dítěte podle jeho individuálních vzdělávacích potřeb. To je drahé. Vzhledem k tomu, že v podílu výdajů na vzdělávání jsme dvacet let na konci žebříčku OECD i EU (v… Více »
Jiří Pilař
Jiří Pilař
Vážený pane Piorecký, děkuji za Váš příspěvek, protože jsem si se zájmem přečetl, koho představuji pro Vás a Vaše „soukmenovníky“ (Piorecký, 2011- viz výše). Není to nic lichotivého, což mi z vašich kruhů paradoxně docela lichotí. Už při svém odchodu z ministerstva jsem tehdejším „předákům“ úřadu řekl, že to považuji za další ze svých kvalifikačních předpokladů do budoucna. K obsahové úrovni se vyjadřovat nebudu, protože mé názory jsou jasně formulovány v příspěvcích, které byly publikovány a s obsahovými klišé opravdu nemám zájem polemizovat. Jedna věc mne ale u Vás potěšila, a to že oceňujete činnost středisek výchovné péče. Totiž v… Více »
Richard Braun
Richard Braun
Milý pane Piorecký, to, že se navážíte do dr. Pilaře jasně ukazuje, že se v problematice speciálního školství pramálo orientujete. S Asociací sice nemám nic společného, ale se školami hlavního proudu ano. Pokud se domníváte, že nastrkat děti ze „zvláštních“ škol do škol základních, je Vaše představa inkluze. Chápu, že jako vládní agentura kopete za vládu, ale nemělo by se v tomto státě už konečně dělat něco systematicky a odborně? Proč začínat koncem? Nesystémovost, kterou tomuto projektu nejvíc vyčítám, napáchá na nebohých dětech mnoho zla. Jako školní psycholog vím, o čem mluvím. Jako občan tohoto státu bych od vaší agentury… Více »
Karel Kaprálek
Karel Kaprálek
Zcela souhlasím s argumenty Zdeňka Běleckého. Mimochodem je to jeden z mála hlasů ze základních škol, které nejsou v těchto diskusích bohužel příliš zapojeny. Argumenty bojovníků za inkluzi lze srovnat s argumentem: „Čím dál více dětí má zkažené zuby – zrušme zubaře.“ Pokud chceme v demokratické společnosti dosáhnout inkluzivního vzdělávání a postupně zrušit víceletá gymnázia i základní školy praktické, potažmo základní školy pro děti s poruchami učení, s poruchami chování a další typy speciálních škol, vytvořme na běžných základních školách takové podmínky, že rodiče se svými dětmi nebudou mít zájem vyhledávat alternativy, tedy speciální školy a gymnázia. Nedokážu pochopit, logiku… Více »
Lenka Felcmanová
Lenka Felcmanová
Dobrý den, dovolím si reagovat na příspěvek pana Kaprálka, ve kterém uvádí, že nechápe logiku „bojovníků za inkluzi, kteří se ji snaží žákům s handicapem a jejich rodičům vnutit násilím svými návrhy na uzavření škol, kam své děti dobrovolně a na základě vlastního rozhodnutí umístili, protože v běžném vzdělávacím proudu nebyly vzdělávací potřeby jejich dětí uspokojovány.“ Zaměřím se na argumenty, které opravňují „bojovníky za inkluzi“ k názoru, že společné vzdělávání všech dětí – tedy i dětí s nějakým druhem handicapu a dětí mimořádně nadané je pro jejich budoucí život tou nejlepší možnou přípravou. Nejprve z pohledu dětí s handicapem Na… Více »
Karel Kaprálek
Karel Kaprálek
Vážená paní Felcmanová, V základní škole praktické mohou být vzdělávány pouze děti s mentálním postižením. Každý přestup na jakoukoli školu, nejen ZŠ praktickou může být realizován pouze na výslovnou žádost zákonného zástupce žáka. (Školský zákon, správní řád). Žádného žáka, byť sebeproblémovějšího se nemůže základní škola svévolně zbavit, pokud ho již jednou přijala. Institut vyloučení ze základní školy prostě neexistuje. Stejně tak ho nemůže z tohoto důvodu ani přinutit k přestupu na školu speciální . Základní školy praktické tedy nemohou být z principu odkladištěm problémových dětí. Tím byly připouštím v osmdesátých letech minulého století, to ale byly školským zákonem definovány jinak… Více »
Lenka Felcmanová
Lenka Felcmanová
Vážený pane Kaprálku, do 1. 9. 2011 bylo v platnosti ustanovení § 10 odstavce 2 vyhlášky č. 73/2005 Sb., které umožňovalo přijetí do všech typů speciálních škol k doplnění počtu žáků v těchto školách 25 % dětí bez zdravotního postižení pouze na základě žádosti zákonného zástupce (bez doporučení školského poradenského zařízení). Jak jsem již zmiňovala, při šetření v roce 2009 ČŠI monitorovala 5000 takto zařazených žáků v základních školách praktických. Paradoxní je, že přijetí žáka se zdravotním postižením do speciální školy bylo podmíněno doporučením školského poradenského zařízení. Podmínky přijetí byly tedy přísněji stanoveny pro děti, kterým byla škola primárně určena.… Více »
Marcela Bernardová
Marcela Bernardová
Vážená paní Felcmanová, prosím, pojďme se podívat na fakta čísel. ČŠI v roce 2009 provedla šetření na 171 školách. „Prošetřila“ 15 894 žáků, jak sama ČŠI uvádí ve své zprávě „Informace z tematické inspekce v bývalých zvláštních školách“. Z tohoto počtu žáků bylo šetřením zjištěno110 žáků bez správné diagnostiky, což se rovná počtu 0,69% z celkového počtu žáků (pokud chcete ještě přesněji a já se domnívám, že tam směřuje Vaše označení 5000 žáků, pak Romských žáků z tohoto počtu bylo 29, což se rovná 0,18% z celkového počtu žáků). ZDROJ ČŠI. Počet žáků bez prokázaného souhlasu zákonných zástupců byl tehdy… Více »
Lenka Felcmanová
Lenka Felcmanová
Vážená paní Bernardová, obě se ve zprávě ČŠI zaměřujeme na jiná čísla – číslo, o kterém hovoříte Vy – 0,69 % dětí, jsou žáci, na které škola v rozporu s vyhláškou o krajských normativech pobírala příplatek k normativu, přestože neměli diagnostikované lehké mentální postižení. S těmito školami bylo zahájeno řízení. Děti, které uvádím já, jsou děti, které byly v základních školách praktických zařazené bez doporučení školského poradenského zařízení. Přikládám citaci z Informace z tematické inspekce v bývalých zvláštních školách (str. 5): “ Ve školním roce 2009/2010 bylo v těchto školách vykázáno ve statistice 16 913 žáků, skutečný počet v termínu… Více »
Marcela Bernardová
Marcela Bernardová
Vážená paní Felcmanová, máte na mysli pravděpodobně tento odstavec: „Ve školním roce 2009/2010 bylo v těchto školách vykázáno ve statistice 16 913 žáků, skutečný počet v termínu inspekčního šetření byl 15 894 žáků. Bylo zde zařazeno celkem 5 052 žáků bez diagnostikování speciálních vzdělávacích potřeb. Z celkového počtu žáků bylo 68,2 % s diagnózou LMP, z nich je podle sdělení ředitelů a výchovných poradců 35 % romských žáků s LMP. Nejvyšší výskyt těchto diagnóz u romských dětí byl v krajích Ústeckém (53,1 %), Karlovarském (48,5 %) a Libereckém (41,8 %).“ zdroj: Informace z tematické inspekce v bývalých zvláštních školách, str.… Více »
Gordon Brei
Vážený pane Piorecký, Vaše prohlášení a osočování pana Pilaře svědčí o Vaší ubohosti, neznalosti a absenci snahy pochopit problém. Všichni víme, že jste bojovník těžkého kalibru, o čemž jsme se mohli přesvědčít v roce 2000 při demonstraci proti MMF. Nic jste nedokázal. Nepřítel byl silnější, proto jste začal kopat za jiné mužstvo? Ale ve sportu je potřeba k tahu na bránu talent a tvrdá práce. V politice je to v prvé řadě pochopení problému, odpovídající vzdělání, takt, smysluplná komunikace, umění argumentace a kompromisu. Ani jedna z těchto vlastností však Vám není vlastní. Popíráte svoji spoluúčast na tvorbě „Draftu“, odborné veřejnosti… Více »
wpDiscuz