Roman Král: Já nevím

Žáci, položím vám otázku, pište si: V předposledních volbách v našem městě zvítězily strany A, B a C, v radě města usedly zástupci z těchto tří stran a do opozice v zastupitelstvu pak ještě strany E a F. O čtyři roky později dopadly volby jinak. Zvítězily A, E a F, ale složení rady i zastupitelstva se v podstatě nezměnilo. Otázka zní: O jaké politické zřízení se jedná? Já ti dám, Voráčku, fake-demokracii, to uvidíš! To není žádná legrace! A pro chytré hlavičky ještě druhá problémová otázka: Jak je to možné? Pokud byste si s tím nevěděli rady, drobná nápověda: Kdo zůstal po volbách spokojený a kdo ne? Máte deset minut a neopisovat. Otázku K čemu je dobrý volič? necháme na příště.

Doba je rychlá, situace se mění ze dne na den a být adaptabilní, opouštět stará přesvědčení a umět si rychle osvojit nová představuje docela praktickou dovednost. Může se to však podepisovat na duševním zdraví a později i somatizovat, a proto je nejvýhodnější vlastně žádná přesvědčení nemít. Ale hodnoty, které nejsou opečovávané, zvětrávají. Výsledkem je jejich relativizace. Stojíme tak blízko, a máme se tak dobře, že nám v rauši, v kterém křepčíme kolem totemu peněz a toho, čemu říkáme úspěch, uniká, jak se plíživě mění řád v chaos. Kontrolky, které se dříve rozsvítily, už se sotva zamihotají.

Masaryk říkal, že demokracie je diskuze. A pak v té větě pokračoval: …ale každá diskuze je podmíněná tím, že druhý naslouchá. To se dnes nějak neděje. Odborníci tvrdí, že Masaryk by v současných prezidentských volbách neuspěl, protože ty vyžadují jiné kompetence než demokraticky smýšlet. Takové sociální sítě sdružují lidi, kteří se chtějí utvrdit ve svém názoru (nebo se jen bavit), ne polemizovat. Jinou sortou jsou zase komentáře a diskuze pod články a blogy. Pokud zde někdo oponuje, většinou se ti dva neznají, nic o sobě nevědí, vše je instantní, úderné a často urážlivé, komentáře bývají motivované vlastní frustrací, která má kořeny zpravidla úplně někde jinde, a výsledkem je všechno možné, jen ne vzájemné obohacení. Společně si přitakat mezi svými je naopak uklidňující. A to natolik, že budu přitakávat i tam, kde si myslím něco jiného.

Mít pochybnosti o věci nebo o sobě není in. Přitom právě pochybnosti jsou zdrojem učení a pokroku. Učit ve školách demokratickému smýšlení a kritickému myšlení vůbec je jako jít proti proudu. Kromě proklamací v RVP po tom žádná poptávka není, a to jaksi v praxi nestačí.

„Já nevím“ nebo „Nejsem si jistý“ nikdo slyšet nechce. Tento stav přitom představuje výchozí bod procesu učení. Aby mě informace, kterou mi učitel nabízí, zaujala, musím o ni dopředu stát. Musí být vyžádaná. Říká se tomu motivace. Kdo ve škole se tím zaobírá? Pokud o ni nestojím, nemá taková informace od učitele, zvláště v dnešní informacemi zbytnělé době, žádnou šanci. Učitelská role je tedy převléct informaci do hávu zážitku anebo ponechat dítěti prostor k vlastnímu hledání i s tím rizikem, že dítě dojde někam jinam. Učitel není ten, kdo ví a prozradí.  Jediný svět, který učitel zná, je ten jeho.  Ale kdo o cizí svět stojí? Jen ten, kdo musí. Učitel nemůže krást dítěti jeho vlastní cestu za poznáním, nemůže ho ochuzovat o radost z hledání a nalézání. Není podstatné, zda se cesta rentuje, zda je správná nebo slepá, ale jestli je má vlastní. Pak se rentuje vždy.

Cesta, jak se učím, musí být moje, protože probíhá v mém kontextu. Chtěl bych, aby můj učitel respektoval můj kontext, ale tato potřeba je nevědomá a já mu to neumím říct. A tak se namísto tolika zajímavých věcí, které mi svět kolem nabízí, učím úplně něco jiného, o co nestojím, a co mě vede ode mne samotného: Učím se přizpůsobovat.

Můj kontext je klíčový. Nevím proč to tak je, ale určuje oblast mého zájmu a způsob mého přemýšlení. Když jdu ráno do práce, jdu vždy stejnou cestou, stejnými ulicemi. Odpoledne ale vidím svou situaci jinak a cesta zpátky z kopce mi otevírá perspektivu jinou. Nazpátek domů chodím vždycky jinudy. Dovolí mi tohle všechno můj učitel? Dá mi tenhle prostor? Pokud ano, pak se budu cítit bezpečně, budu sám sebou, učení mi půjde lépe a svého učitele si budu vážit.

Protože nás neučili říkat „já nevím“, neumíme to. Chyba je něco nepatřičného a uniká nám, že právě ti, kteří si luxus chybovat dovolili, se postavili na své vlastní nohy.  Obava z chyby, nedokonalosti, „neúspěchu“ je na překážku zdravé, obohacující komunikaci a ničí efektivní spolupráci. Cítím se pod tlakem, devastuje to mou sebehodnotu, protože nevědět je rizikové a špatné. Odvádí mě to od sebe, od mých potřeb, až mě to postupně naučí, že i já budu volat po silných jedincích, kteří jsou rázní, neptají se, vědí. Kteří neuhnou z cesty. Neslyším, co říkají, ale není to podstatné. Důležité je, že mluví jasně a bez skrupulí. Hají mé zájmy: (Vůbec mi přitom nevadí, že sám už své zájmy neznám.)  „Jsme s vámi!“, „Rozumíme vám!“, Nikdo si na vás vyskakovat nebude!“ hladí mé ego slogany. „Referendum vždy a všude.“ Tomu svěřím svůj hlas.

Podmínkou udržitelného života je jeho barevnost, rozmanitost, nízká entropie. Současná tendence ale vede k extrémním postojům, konci diskuze, demagogii, manipulaci, strachu. Plíživé zalití Evropy levicovými vládami (volič na prvním místě!; srovnej se školou: rodič na prvním  místě) a následný aha efekt: Ejhle, ono to nefunguje! přivedlo nebezpečně blízko k moci extrémní strany. Ano, některé věci se nedělají, ale které ještě takové zbyly? Téměř vše se dá s dobrým PR týmem obhájit. Dnes není problém, aby mluvčí Bílého domu obhajoval lež jako tzv. alternativní pravdu. Co by se dnes muselo stát, aby drtivá většina lidí vyskočila a řekla: To ne! Tohle se nedělá!

Základní biologická potřeba patřit do skupiny je přirozená a zvyšuje naši šanci na přežití. Tato potřeba je mnohem silnější než potřeba pravdivé informace. Jako učitele mě napadá paradox zkostnatělé touhy po faktech (formálních znalostech) ve vzdělávání, přičemž významy faktů nám moc neříkají a do našich životních postojů se nepromítají. Už jste slyšeli seriózní při Jiřího Grygara s panem X o tom, zda je Země skutečně kulatá?:  (http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3965940 )

Tolik potřebné kritické myšlení se nepěstuje a stále je cizím slovem. Kdo by ho měl podporovat? Náš premiér? Nebo náš prezident? Zřizovatelé škol? Jimi vybraní ředitelé? Nebo snad rodiče? Proč by to proboha dělali?