Úvaha k právu na hloupou školu

Velice mě potěšil článek Proti právu na hloupou školu. Jako dlouholetý učitel a posléze ředitel jsem zažil nespočet různých podivných experimentů ve školství, ale také tuhý odpor proti jakýmkoli změnám. Obojí je dle mého špatně. Měli bychom vyjít z toho dobrého, co ve školství funguje a přidávat nové metody a styly výuky, které podporují talent a tak zvané měkké kompetence studentů. Jejich schopnost se učit, ne pouze mentorovat, jejich kreativitu, kritické myšlení, digitální gramotnost. Tedy dovednosti, které budou velmi potřebovat ve svém profesním životě. A vlastně i soukromém.

Když jsem asi před čtrnácti roky, krátce po nástupu do funkce ředitele, svolal první kulatý stůl, kam jsem pozval studenty a učitele (řešil se informační systém školy), obě skupiny proti sobě seděly a zaraženě na sebe zíraly. Dneska už nikomu na škole nepřijde divné, že spolu pedagogové a studenti diskutují o vizích rozvoje školy, ale i konkrétních projektech, směřování předmětů. Navíc k nim přibyla významná skupina 25 absolventů, kteří se školou velmi intenzivně spolupracují. Tato skupina se mění, někteří absolventi odcházejí do firem v ČR či na stáže do zahraničí, většinou na velmi lukrativní posty, ale nahrazují je další mladší kolegové. Z letošních maturantů projevilo zájem o spolupráci už pět, ti nahradí naopak podobný počet absolventů, kteří dle mého názoru i díky svým zkušenostem při práci pro školu významně individuálně vyrostli.

Velkou radost mi udělaly hned dvě akce, které se uskutečnily v posledním školním týdnu. Tou první byl kulatý stůl k problematice dalšího směřování školy, vytváření „plánu aktivit“ a „školního akčního plánu“, což jsou sice byrokratické dokumenty potřebné pro čerpání evropských peněz, ale my si podobné vize a plány stejně už dávno děláme, byť daleko vhodnějším způsobem.

V úterý 27. června 2017 jsem svolal tento kulatý stůl až v 15.00 hodin, přesto se na něj dostavilo hned 27 osob, které vydržely diskutovat o problémech až do 17.30 hodin. Přítomno bylo 9 pedagogů, 8 absolventů, 9 studentů, hospodářka školy a já. Ve třídě jsme vytvořili dlouhý kulatý (vlastně hranatý) stůl, všichni měli stejné práva se k čemukoli vyjádřit a také tak činili. Přitom vůbec nikdo nerozlišoval, jestli svůj názor říká pedagog, spolupracující absolvent či student. Všichni řešili, jakým směrem (zaměřeními) se bude dále škola rozvíjet, jak budou spolupracovat na přípravě podoby potřebných laboratoří i co by mělo být obsahem projektů, které chceme podat. Později jsem v kopii mohl sledovat e-mailovou diskusi napříč všemi sociálními skupinami o některých konkrétních úkolech, které pro jednotlivé členy vyplynuly.

Pokud by Vás to zajímalo, na začátku jsme si odsouhlasili, že je zájem, aby se škola preferovala v sedmi různých oblastech – studenti se k nim přihlásí podle svého zájmu a talentu, budou se učit pomocí výběrových odborných předmětů a pomocí studentských a maturitních projektů, obojí ve třetím a čtvrtém ročníku, ale mohou se také podílet na dalších aktivitách, spolupráci s partnery z vysokých škol, různých organizací i soukromých firem. Klidně už od prváku. Těmi oblastmi jsou Multimédia (video, zvuk, fotografie), Kybernetická bezpečnost (nový obor na dvou středních školách v ČR, u nás a v Brně), Internet věcí (IoT – mimo jiné pilotní projekt s IBM, projekt Erasmus + se školami v Německu, Francii, Španělsku, Polsku), Virtuální realita (modelování prostředí a vytváření virtuální reality – pomocí speciálních programů a brýlí, jednáme o spolupráci s vysokými školami a soukromými firmami), Robotika (aplikace i vývoj), Aplikované programování (v různých oblastech, třeba i vývoj počítačových her), Aplikovaná fyzika (STEM) (využívání moderně vybavené laboratoře, optika, akustika, nanotechnologie a další).

K těmto zaměřením jsme pak hledali konkrétnější obsah a potřebu vybavení pracovišť, k tvorbě konkrétních projektů se přihlásili zástupci všech tří sociálních skupin podle svého zájmu. Nakonec jsme si i rozdělili úkoly, které budeme plnit při zpracování vize dalšího rozvoje školy, určili vedoucí pracovních týmů a podobně. Jednání bylo velmi konstruktivní, velmi vstřícné a nechybělo i různé žertování a špičkování, ale byl přitom cítit respekt všech osob v místnosti k sobě navzájem.

Skutečnost, že se v odpoledních hodinách sejde skoro třicet osob a má zájem něco vytvářet, měnit, spolupodílet se na rozvoji školy, mě velmi potěšila a povzbudila do další práce. A že přitom mají úroveň jednání, je už jen třešničkou na dortu. Pravdou však je, že většina je na podobná setkání už zvyklá, byť obvykle v menším počtu, kdy se řeší dílčí aktivity školy.

Druhá akce, která se uskutečnila v pátek 30. června 2017, byla vlastně také již tradiční. S koncem školy zvu k sobě na zahradu osoby, které se významně zapojují do konkrétních projektů školy, včetně těch mezinárodních. Nejde o řešitele, ale o osoby, které projekty pomáhají organizovat či řídit. Akce se koná třicet kilometrů od Prahy v Mníšku pod Brdy, kde bydlím, takže hosté musí dorazit z Prahy. Tentokráte se akce uskutečnila bezprostředně po rozdání vysvědčení a po pedagogické poradě, každý však mohl přijet, kdy uznal za vhodné, a také odjet, jak potřeboval.

Pozvaných bylo více, bohužel někteří odjížděli ještě odpoledne na dovolenou či měli jiné rodinné akce, další však přijeli, i když druhý den brzo ráno někteří cestovali do zahraničí. Od cca 11.30 hodin do cca 19.00 hodin bylo různě přítomno třiadvacet hostů, z toho pět pedagogů (tři z komise přírodních věd, konkrétně vyučující fyziky a matematiky), deset spolupracujících absolventů (jeden z nich letos maturoval, pět z nich působí i v rolích učitelů, mají několikahodinový úvazek u těch nejmodernějších předmětů IT) a osm studentů (dva z prvního, dva z druhého a čtyři z třetího ročníku). Akce byla jako vždy neformální, sedělo se u stolů v zahradě, grilovalo se a „kecalo“. Opět ve velmi přátelské atmosféře. Možná bych tohle napsat neměl, ale jelikož šlo o soukromou akci, jídlo se zapíjelo pivkem (řidiči nealkoholickým či kolou).

Pochopitelně nikdo z přítomných ani náznakem neprojevil byť mírnou podnapilost (to si každý ohlídal), jen prostě panovala přátelská a neformální atmosféra. Někdy se bavili všichni pohromadě, někdy se vytvořily různě skupinky, dost často promíchané ze všech tří sociálních skupin. Opět byl cítit respekt k sobě navzájem, i když i zde nechybělo různé špičkování. Nakonec se hosté poskládali do automobilů několika učitelů a absolventů, pochopitelně nabrali studenty, a odjeli do Prahy. Někteří o něco dříve, někteří až na samém konci akce. Opět nikdo neřešil, kdo je student, kdo absolvent či učitel. Pro každého bylo místo.
Raději dodám, že pohoštění jsem platil ze svého, každý z hostů také něco přivezl, většinou něco na zub. Rozpočet školy tak nebyl touto akcí nijak ochuzen.

A ještě jedna zajímavost na závěr. Jeden z absolventů se zeptal jednoho ze studentů prvního ročníku (projekt IoT, fotografování), jestli by si dovedl před rokem představit, že bude na konci školního roku sedět na zahradě ředitele školy a účastnit se „grilovačky“. Student pochopitelně odvětil, že ho ani ve snu nenapadlo, že by něco takového bylo vůbec možné.

A možná ještě jedna douška. Tím druhým studentem z prvního ročníku byl Erik, rodilý Francouz, který už deset let žije v ČR. Jelikož jeden absolvent spolupráci končí (končí VŠ a už nestíhá s prací ve firmě), vyškoluje trojici studentů prvního ročníku, aby po něm mohli převzít správu systému virtuální školy, což on sám vykonával už od třetího ročníku střední školy až do současnosti na 0,4 úvazku. Ten po něm převezmou. Kromě toho byl Erik ve středu přítomen jednání s francouzskou delegací z regionu Toulouse, a na konci schůzky jsem ho jmenoval koordinátorem této spolupráce.

To bylo také zpočátku trochu komické. Když dorazila trojice hostů, z nichž jeden byl šéf školství tohoto regionu, dost nechápali, jaká čtveřice osob je se mnou vítá – jeden absolvent v pozici vedoucího PR oddělení, dva studenti třetího ročníku, z nichž jeden bude příští rok mít jako maturitní projekt téma „asistent ředitele“ (budu mít celkem čtyři studentské asistenty), a dokonce jeden student prvního ročníku. U toho však záhy usoudili, že má jen tlumočit. Když jsem hosty poslal s dotyčnými osobami na prohlídku školy, aby se s ní seznámili, a pak jsme se mohli bavit o spolupráci, tvářili se dost rozpačitě. Když se po hodině a půl vrátili, sálalo z nich nadšení, opakovali, jak byli studenti skvělí, jak skvěle s nimi komunikovali (Erik francouzsky, další anglicky) a jak bezvadně a poutavě vypravovali o projektech školy. Také nemohli pochopit, že nacházeli ve třídách i Studentském klubu studenty bez dozoru, kteří tam na něčem pracovali či jen hráli hry. Bez obalu řekli, že nechápou, jaká atmosféra a volnost na škole panuje a jak ukázněně se přitom studenti chovají.

Hosté projevili zájem o spolupráci hned v několika oblastech, a když jsem na konci jednání jmenoval Erika koordinátorem této spolupráce, už se nijak nepodivovali, naopak mu srdečně gratulovali a vyměňovali si s ním kontakty. Už jim nepřišlo divné, že tuto spolupráci za školu bude koordinovat šestnáctiletý student, který právě postoupil do druhého ročníku. Pochopitelně nevím, jak nakonec vše dopadne, ale jsem si jistý, že i kdyby se konkrétní spolupráce nepodařila dojednat (například otázka financování), tak to nebude vina Erika, a naopak, že jemu jeho role přinese mnoho užitečného, například nutnost přijmout zodpovědnost a posilovat své komunikační či organizační dovednosti.