a2larm: Deklarace ultrakonzervativního rodiče

1. 3. 2019
EDUin
Screenshot_3

Publikujeme text Petera Chvojky, který reaguje na blogový příspěvek Laďky Ortové, který publikovala pod názvem Deklarace konzervativního rodiče. České školství podle ní stojí na třech základních kamenech: autoritě, kázni a pokoře. …Jen tak dál! dodává ironicky Peter Chvojka. Text vyšel 26. 2. na komentářovém webu a2larm.cz.

Jako zjevení na mě zapůsobil text Deklarace konzervativního rodiče, uveřejněný na blogu iDnes.cz 29. ledna, od maminky čtyř dětí Laďky Ortové, která se rázně vypořádala s úzkostnými molovými melodiemi samozvaných reformátorů českého školství. V deseti bodech jasně dala najevo, že pořád existují normální lidé a – to dá rozum – mají i normální děti: „Naše děti jsou normálně nadané, normálně motivované, nevyžadují zvláštní zacházení.“ Nevymýšlí žádné kudrlinky a v duchu šéfdirigenta durových melodií českého školství a autora knihy s názvem Braňme normální svět Václava Klause ml. střízlivě separuje rozum od nerozumu. K Deklaraci se jednoznačně hlásím (byť své čtyři děti za normální nepovažuji – dělají spoustu zbytečných pohybů a pořád se na něco ptají) a dovolím si doplnit původní text o akademické poznámky, které jsem nazval Deklarace ultrakonzervativního rodiče (DUR).

Vejlupek jménem svatý Augustin

Laďka Ortová nijak netrvá na tom, že by při učení měly děti být „setrvale zaujaté, spokojené a úspěšné“, a hned v prvním bodě píše: „Prvním úkolem školy je předávat dětem informace a naučit je učit se.“ Ve druhém: „Upřednostňujeme znalosti tvrdých dat a praktických dovedností.“ S paní Laďkou vycházíme z komunikačního modelu, kterému se ve světě médií říká „princip injekční stříkačky“ (někdy také magické střely). Učitel vpraví učivo do hlavy žáka, jako jehla vpíchne obsah stříkačky do těla. Tento model formulovaný na konci čtyřicátých let minulého století (např. H. D. Laswell) je jednosměrný – předpokládá neosobní vztahy mezi příjemci, kteří tvoří atomizovanou pasivní masu, pomíjí sociální kontext, v němž se recipienti nacházejí, a je odvozen z autorovy válečné zkušenosti, v níž je preferována vazba stimul – reakce. Taktéž česká škola stojí na genu kadetky, podle níž byla v 18. století koncipována a dodnes tak funguje.

Samozřejmě existují i jiné komunikační modely. V roce 1960 předkládá Roman Jakobson model, kde tvrdí, že při dialogu rezonuje dokonce šest funkcí jazyka. Stručně řečeno, když lidé hovoří, sdělují si kromě „tvrdých dat“ i sociální vztahy a emoce, dávají najevo, proč volí ten či onen výraz, že jsou schopni daný slovník přizpůsobovat situaci, efektivitě jednání, umějí slovy naznačit, co od sebe očekávají a podobně. Dá se tedy říct, že v řeči jsou zakódovány funkce, jimiž jsme schopni v různých situacích myslet. Jenže my, ultrakonzervativní rodiče, říkáme: toto si nechte na doma. A s paní Ortovou deklarujeme v bodě 4: „Škola nerozmělňuje svoje poslání do desítek aktivit, které vysilují učitele, děti i rodiče a jejichž přínos pro vzdělání dětí je diskutabilní. Učitelé jsou odborníky na učení, nikoliv na zábavu. Prioritou je seznámit děti s učivem srozumitelnou, ne nezbytně zábavnou, formou.“ Je skoro až trapné zdůrazňovat, že škola a zábava jsou dvě neslučitelné věci. Vedle tradice zdravého rozumu a respektu k autoritám existuje neméně dlouhá tradice autority bořící, a bohužel i ta jde napříč staletími. Připomeňme si ji.

Samostatnou kapitolou je vystoupení tzv. svatého Augustina (354–430). Na svatořečení to s ním dlouho nevypadalo. Těžko ho nazvat jinak než vejlupkem. V osmnácti letech zplodil nemanželského syna a do třiatřiceti let s ním byly jen problémy. Jenže pak se v něm projevil filosofický, kazatelský i učitelský talent a vyřkl ono kontroverzní pravidlo: učitel musí poučit, pobavit a dojmout (což bez skrupulí opsal od Cicera). Když jedna složka z těchto tří chybí, je dřina marná. Ve spisku O učiteli z roku 389 nastoluje dnes gradující fetišizaci dítěte, když píše: „Kdo by posílal svoje dítě do školy, aby se naučilo, co si myslí učitel?“ A pokračuje: „Na všechny věci, které chápeme, se tážeme ne mluvícího, který se z vnějšku ozývá, nýbrž Pravdy, vládnoucí uvnitř nad samou myslí (…).“ Augustin často opakuje, že role učitele je toliko pobízet, aby člověk probudil porozumění světu, které má každý specificky a originálně uložené ve svém „vnitřním člověku“. Dodává, že je zbytečné číst nicneříkající obecný text Bible, pokud ho člověk nedokáže vnímat právě rozměrem svého jedinečného nitra. A to se týká i žáka ve škole a jakéhokoli učiva. No, prostě u něj najdete spoustu podobných hovadin.

Už žádná lidskost ani osvícenství

Dalším expertem, co zbytečně podkuřuje sluníčkářům a lepšolidem, je Jean J. Rousseau a jeho skandální dílo Emil čili O vychování z roku 1762. Když si to přečtete, asi se neudržíte dodat k názvu „čili Debil“. Rousseau má představu, že to nejlepší, co můžete udělat, je nevychovávat vůbec, že existuje nějaká božská přirozenost se svojí vlastní racionalitou, kterou je třeba prostě nechat být, protože dítě nechápe svět dospělých a naopak: „Je třeba pozorovati člověka v člověku a dítě v dítěti (…) Předsudky, autorita, nutnost, příklad, všechna společenská zřízení, v kterých toneme, by v něm udusily přírodu a ničím by ji nenahradily.“ Hlavní Rousseauova starost je, aby nebyla tlumena dětská hravost (do dvanácti let!). Má být spíše rafinovaně směrována vychovatelem, aby dítě ani nepoznalo, že se učí. Dokonce nedává komukoli právo určovat dítěti zaměstnání: „Málo mi záleží na tom, jestliže mého chovance určí pro zbraň, církev, nebo pro stolici obhájce. Před volbou rodičů příroda ho povolává k životu lidskému. Žíti, toť řemeslo, kterému ho chci naučiti.“

Osvícenec Rousseau si myslí, že když v dítěti bude silný jeho „stav člověka“, stane se volba profese přirozeným vyústěním a „bude vždy na svém místě“. No není choromyslný? Žijeme v nějaké společnosti, my konkrétně v české, a nebudeme čekat, jestli někomu jeho „stav člověka“ napoví, že by měl nastoupit do montovny, když na nich stojí naše ekonomika! Montéry je třeba mít dopředu zajištěné, proto opakuji bod 7 z naší Deklarace: „Nepodkročitelnou bodovou hranici u přijímaček považujeme za rozumný diagnostický a motivační nástroj.“ Tzv. cut-off score (tedy jasnou bodovou hranici mezi těmi, kdo půjdou na střední školu a kdo skončí v montovně) je třeba zavést co nejdřív. Co to prosít třeba už na přelomu prvního a druhého stupně? Onehdy v DVTV nějaký edukační anarchista kňoural, jestli bychom nemohli posunout známkování malých dětí aspoň do třetí třídy. Klaus ml. trefně glosuje: „Otázka je taky, proč třeba neznámkovat v první a druhé třídě a ve třetí už jo. Co se tak zásadního o druhých letních prázdninách změní?“ Napadá mě sice, jestli se opravdu bavíme o dvou měsících, a nikoli o dvou letech, ale Klaus ml. je matikář, tak snad není mimoň a spočetl to dobře. A já přesně tak pravím: co se tak zásadního změní mezi šestkou a devítkou? Komu škola nejde a najednou jde? Zaveďme cut off score testy rovnou při nástupu do první třídy!

Ještě aby nám z dítěte vyrostl anarchista

Posledním zjevem, o kterém chci mluvit, je Noam Chomsky. Chodil do experimentální školy, kterou spoluzaložil otec filosofického pragmatismu John Dewey (1859–1952). Tato škola staví na přirozeném hladu dítěte po poznání a strukturaci dětské zkušenosti: obecné vyvozuje z konkrétních předmětů a zážitků. Podstatou výuky je praktický experiment (projekt). Úkolem školy není nasoukat do dítěte předem určenou látku, ale rozvoj jeho individuálního potenciálu. Učitel má ukázat dítěti sebe sama, aby umělo vyhodnotit, jak se svým vlastním nastavením, se svým „příkazem k životu“ nakládat. Chomský na ZŠ vzpomíná takto: „Byl jsem tam šťastný! Byla to škola, kde se nedalo rozlišit, kdo je dobrý a kdo špatný žák.“ Bere vám tohle hlava? Tak proč tam proboha chodil? Opakuji s Laďkou bod 8 Deklarace: „Očekáváme průběžné i závěrečné hodnocení dětí prostřednictvím známek.“ Umíte si představit, že pošlete dítě do školy, a nebudete vědět, jestli je chytré nebo hloupé? Chomsky tvrdí, že děti vládnou určitými predispozicemi, které jim samy napoví, kdy a co je třeba ovládat. Jedním z nejzáhadnějších důkazů jakéhosi vnitřního vývojového programu je schopnost dětí naučit se za nevysvětlitelně krátký čas řeč. Dítě je zrajícím plodem, který ví, kdy puknout a vyrazit. Ministři, kantoři či úředníci si mohou vymýšlet rámcové vzdělávací programy, jaké chtějí, ale vždy jde o unifikovaný sociální rastr, který zvenčí a silou na nikoho nenarvete. Asi není překvapivé, že z Chomského vyrostl anarchista!

Všechny tyto racionální eroze podemílají tři základní kameny české školy: autoritu, kázeň a pokoru. A vedou k relativizaci tradičních hodnot, českých, a když je nejhůř, třebas i křesťanských, na kterých naše kultura stojí.

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články