Budoucnost světa v představách žáků 5. ročníků ZŠ

Přinášíme zajímavou diplomovou práci studenta FHS UK v Praze Eduarda Petišky, v níž se autor zaměřil na výzkum o představách žáků 5. ročníků ZŠ o jejich vlastní budoucnosti i budoucnosti světa v podobě jejich přání, obav a projekcí. Celou práci najdete ZDE. 

„Výsledky diplomové práce by mohly přispět k lepšímu chápání představ dětí mladšího školního věku, mohou posloužit psychologům a odborníkům zaměřujícím se na tvorbu vzdělávacích osnov, ale i politikům na regionální a národní úrovni jako podklady pro jejich rozhodování, které se přímo týká budoucích generací a ochrany životního prostředí,“ doufá autor práce. 

Autor výzkumu pracoval s následujícími hypotézami:

Hypotéza 1 

Hypotéza věcná (HV1): Muži budou jako svá přání častěji uvádět kategorii „materiální věci“ než ženy.

Testována bude nulová hypotéza (H01): Muži a ženy se nebudou lišit ve frekvenci uvádění kategorie „materiální věci“ jako přání.

Hypotéza 2 

Hypotéza věcná (HV2): Ženy budou jako svá přání častěji uvádět kategorii „vztahy“ než muži.

Testována bude nulová hypotéza (H02): Muži a ženy se nebudou lišit ve frekvenci uvádění kategorie „vztahy“ jako přání.

Hypotéza 3 

Hypotéza věcná (HV3): Respondenti, kteří si myslí, že mohou svět změnit se budou zároveň chtít podílet na této změně, tedy zapojit se do rozhodovacích procesů.

Testována bude nulová hypotéza (H03): Přesvědčení o možnosti měnit svět nebude korelovat s ochotou podílet se na této změně.

Hypotéza 4

Hypotéza věcná (HV4): Ženy budou uvádět mezi aktivitami, „které pomáhají k tomu, aby jejich okolí bylo lepším místem“ kategorii „Nepoškozování ŽP“ častěji než muži.

Testována bude nulová hypotéza (H04): Muži a ženy se nebudou lišit ve frekvenci uvádění kategorie „Nepoškozování ŽP“ mezi aktivitami, „které pomáhají k tomu, aby jejich okolí bylo lepším místem“.

Výzkum proběhl na vzorku 148 žáků a poukázal například na to, že největší obavy dnešních 10  a 11 letých se vztahují ke změnám v životním prostředí, dále k hrozbě války a možnosti živelné katastrofy. V oblasti přání se nepotvrdila výzkumná hypotéza, že ženy budou častěji ve svých přáních zmiňovat vztahy, naopak se potvrdila hypotéza, že muži budou častěji ve svých přáních zmiňovat materiální věci. Reflexe vztahů s ostatními je však relativně slabá, neodráží se v myšlenkovém světě 70 % dnešních žáků 5. tříd. Jako silný se jeví vztah k životními prostředí, zejména k tomu přírodnímu. Signifikantně více akcentují tuto potřebu dívky.

Z hlediska postřehů současných páťáků k budoucnosti světa je nejvýmluvnější kapitola Diskuze, kterou zde publikujeme:

„V této části interpretuji výsledky výzkumu, dávám je do souvislosti s teoretickou částí práce a předkládám zamyšlení nad jejich společenským kontextem. V prvním odstavci podávám nástin současné situace, která mohla představy ovlivnit. V následujících čtyřech odstavcích se zabývám interpretací zjištění a jejich zasazením do kontextu zvolených teoretických rámců. V pátém odstavci předkládám shrnutí, v němž se pokouším podat stručnou odpověď na vytyčenou výzkumnou otázku. V závěrečném odstavci poskytuji prostor úvahám, jež mě napadly v procesu psaní práce a interpretace výsledků. Představy o budoucnosti jsou ze své podstaty značně ovlivněny aktuálními společenskými tématy. V rámci této práce není prostor pro detailní analýzu všech současných společenských problémů, jež měly či mohly mít vliv na představy respondentů. Určité ovlivnění duchem doby je ovšem patrné či pravděpodobné. Jednotlivé aspekty současné digitální revoluce se promítají i do vnímání budoucnosti respondentů. U mladých respondentů je zvláště populární fenomén YouTube, jenž někteří reflektují ve svých přáních, co se týče povolání (pracovat jako YouTuber) či obavách (skončí YouTube).

V těchto ohledech je možné usuzovat na značnou propast mezi světem dospělých a dětí, jež je prohlubována vzrůstající rychlostí technologických a sociálních změn. To také představuje argument, ne pro to nechat děti být, jak zpívají Pink Floydi, ale nechat je mluvit a diskutovat s nimi o tom, jak chápou současnou sociokulturní realitu, zejména probíhající proces digitalizace, vzhledem k tomu, že některé změny možná chápou lépe než dospělí a dokáží se na ně adaptovat svým specifickým způsobem. Velké množství zmiňovaných obav týkajících se válek a globálních konfliktů může být následkem současné složité geopolitické situace (ve východní Evropě a na Blízkém východě), jak zmínila respondentka v rámci předvýzkumu ve svých přáních: „žádnou 3. světovou válku, žádné americké zákroky proti Rusům, žádné moc provokující projevy.“ Takto konkrétní zmínění bylo ojedinělé, v odpovědích se nicméně objevují obavy z atomové či nukleární války, proto je možné usuzovat, že tyto strachy jsou částečně interpretací společenské atmosféry a jejího diskurzu.

Ale pro zjištění nakolik jsou obavy z války zapříčiněné současnou situací a na kolik jsou přirozené by bylo potřeba provést další zkoumání. V odpovědích se nejvíce objevovala přání týkající se kategorie „práce“ (50,7%). Je přitom zajímavé, že toto přání reflektovaly častěji respondentky (55,4%) než respondenti (45,9%). Determinující vliv práce se projevoval i v popisu dne v budoucnosti. Desetiletá pražská respondentka má jasno, jak bude žít: „Vstanu, nasnídám se, obléknu se, učešu se, vyčistím si zuby, půjdu do práce, přijdu z práce, udělám večeři, navečeřím se, osprchuji se, vyčistím si zuby a jdu spát.“, stejně tak její kolegyně: „Každé ráno budu brzy vstávat. Dám si snídani, obléknu se a půjdu do práce. Potom si dojdu na oběd. Pak se vrátím do práce. Budu tam celý den a večer se vrátím domů. Dám si večeři a půjdu spát.“ Monotónní rutinu odpovědí představy budoucího života dobře reflektuje další respondentka: „Vstanu vypravím se, půjdu do práce, naobědvám se, vrátím se do práce, pracuji zbytek dne, vrátím se domů, půjdu spát a zase dokola.“ Na druhém místě se objevovala přání spadající do kategorie „Materiální věci“, které reflektovaly (statisticky signifikantně) více respondenti (50 %) než respondentky (31,1).

Po práci a materiálních věcech přichází na řadu kategorie „Vztahy“ (zmínilo ji 39,9 % respondentů). V popisu své osobní budoucnosti vztahy s ostatními lidmi nereflektovala rovněž většina odpovídajících (70%). Kategorii „Vztahy“ ve svých přáních zmínilo o pár procent více respondentů (41,9%) než respondentek (37,8). To, že více respondentů než respondentek ve svých odpovědích uvedlo přání týkající se vztahů je pozoruhodné, vzhledem k tomu, že ve výzkumu, jenž realizovala Holdenová na stejné věkové kategorii, tomu bylo naopak, a vztahová přání dominovala u respondentek (Holden, 1997) . Zde se nabízí připomenout si Beckova slova, že ženy: „v průběhu života kolísají sem a tam mezi rozpornými póly emancipace a opětovného připoutání ke starým připsaným rolím. Odráží se to i v jejich vědomí a chování. Před prací v domácnosti prchají do povolání a naopak a v různých úsecích své biografie se pokoušejí protichůdnými rozhodnutími ,nějak‘ skloubit divergentní podmínky vlastního života.“ (Beck, 2004: 184). Nabízí se tedy hypotéza, že ono pozdější prchání a snaha skloubit divergentní podmínky vlastního života je přítomna již v dětských představách. Snaha o propojení světa práce a světa rodiny byla totiž patrná i v popisu dne v budoucnosti, jak ilustruje např. tato výpověď: „Budu se mít dobře, protože budu pracovat (hodně) chci mít děti a budu si s mojí rodinou i užívat./ Vstanu, vypravím své děti a manžela, půjdu do práce, až z ní pojedu domů vyzvednu děti, uvařím večeři, ale ještě před vařením si s nimi budu hrát a potom je uložím do spánku a budu se dívat na telku potom přijde můj spánek.“

I v popisu dne v budoucnosti zmiňovali interakce s ostatními lidmi respondenti častěji (32,3 %) než respondentky (26,3 %). Namísto vztahů s lidmi byla u respondentek nicméně často reflektována zvířata. Zde se nabízí asociace k současnému trendu, kdy si ženy/páry pořizují zvířata, a to ve věku, kdy jejich rodiče byli již často sezdaní, popř. měli několik dětí. Vztahy lidí a zvířat a jejich současné proměny jsou zajímavým fenoménem, který i přes proběhlé výzkumy nabízí široký prostor k dalšímu zkoumání (Rault, 2015). Je možné například spekulovat, že vztah ke zvířeti zaplňuje emociální prázdnotu a nahrazuje tak částečně i vztah k dítěti/partnerovi. Zvířata byla také zmiňována výrazně častěji (statisticky signifikantně) v přáních u respondentek (17,6%) než u respondentů (2,7 %). To, že některé respondentky preferují ve své budoucnosti vztahy se zvířaty před osobami, ilustruje popis dalšího dne v budoucnosti: „Vstanu a dám si snídani a hygienu. Půjdu na procházku se psem a pak budu něco malovat. Dám si oběd. Půjdu do města a něco si koupím. Zavolám rodičům. Přijdu domů a udělám se psem pár povelů. Dám mu pamlsek. Dám si večeři i psovy. Udělám si popcorn a podívám se na nějaký romantický film. Pak kvůli němu budu brečet a přitulím se k psovy.“ Jako obavy o budoucnost světa pak odpovídající nejčastěji zmiňovali války a globální konflikty, environmentální problémy a katastrofy neantropogenního původu. Ze strachu z environmentálních rizik, jež ve svých představách respondenti reflektovali, nebylo zřejmé, která jsou původu přirozeného (pramenící z danosti přírody) a které naopak vyrobené povahy, což podporuje Giddensovo rozlišování rizik na přirozené a vyrobené, a jejich problematičnost, vzhledem k tomu, že: „si nikdy nejsme jisti, kde končí jedno a začíná druhé.“ (Giddens, 2000).

Tuto argumentaci můžeme ale přenést i na další zkoumané kategorie obav, protože ani u nich si nemůžeme být jisti, zda budou zapříčiněny přirozenými procesy či problémy spojenými s devastací životního prostředí. Války totiž mohou být i o vodní zdroje, jichž bude nedostatek právě díky znečištění atd. Žáci se pak také domnívají, že v budoucnu bude více problémů spojených se životním prostředím, a to jak v lokálním, tak i globálním měřítku. Někteří nicméně vkládají naději do lidského důvtipu a technologií, které pomohou problémy řešit, což prezentovali v popisu budoucího světa. Ze zkoumaných kategorií konkrétních problémů reflektovala většina respondentů u problémů životního prostředí (jako u jediných ze zkoumaných kategorií) jejich zhoršení oproti současnému stavu. Nabízí se tak otázka, nakolik respondenti chápou pojem životního prostředí, je možné se domnívat, že jim uniká jeho význam pro lidský blahobyt a neuvědomují si, že zhoršení životního prostředí ovlivní i další kategorie problémů, na které byli tázáni (jako např. chudoba a zdraví).

Většina respondentů zmínila jako aktivity, které podle nich přispívají ke zlepšení svého okolí, ty, které jsou spojeny s recyklací a nepoškozováním životního prostředí. Je zajímavé, že u kategorie „Recyklace“ vyšla statisticky signifikantní interakce v tom, že genderové rozdíly tedy působí v jednotlivých lokalitách opačně (respondentky třídí více než respondenti ve velkoměstě, zatímco v malém městě je to naopak). To může být zapříčiněno samozřejmě i zkreslením díky malé velikosti vzorku, proto by bylo vhodné provést rozsáhlejší výzkum. Respondentky dále uváděly mezi aktivitami, „které pomáhají k tomu, aby jejich okolí bylo lepším místem“, kategorii „nepoškozování ŽP“ častěji než muži (statisticky signifikantně). Mezi aktivitami byla relativně málo uváděna pomoc ostatním lidem, či odpovědi, které se daly kategorizovat jako pomoc ŽP v rámci komunity (tuto kategorii zmínilo pouze 20,9 % respondentů). Členem organizace, která „se snaží vytvořit lepší budoucnost“ je pouhých 14,2 % respondentů. Pozitivním zjištěním je potvrzená hypotéza, že respondenti, kteří si myslí, že mohou svět změnit, se zároveň chtějí podílet na rozhodovacích procesech ve svém okolí. Je tedy možné, že se jedná o spojené nádoby, v tom případě by bylo přínosné rozvinout debatu o tom, jak motivovat děti, a to jak k zapojování do rozhodovacích procesů, tak k přesvědčení, že mohou svět měnit k lepšímu (a to nejlépe prostřednictvím zapojení se do komunity). Jaké jsou tedy představy o budoucnosti ve vztahu k životnímu prostředí u žáků pátých tříd základních škol? Představy o budoucnosti jsou individualizované, což má značně negativní dopad na životní prostředí jak prostřednictvím zvýšené spotřeby, tak individualizované zodpovědnosti. V odpovědích je patrný také značný determinismus a projekce světa rodičů, budoucnost je chladně racionální, ideály se v ní nevyskytují buď vůbec, anebo jen velmi vzácně. Z popisu dne v budoucnosti je zřejmé, že převážná část respondentů stojí pevně na zemi, nikoli s hlavou v oblacích. Rutina pracovního života se stává základním společným jmenovatelem většiny odpovědí. Respondenti jsou v tomto věku často již malí dospělí, nikoliv děti se svými 90 91 sny, fantaziemi a přáními. Je paradoxem, že vzdělávací instituce, které mají za úkol připravovat své žáky a posléze studenty na budoucnost, nevěnují jejich představám, vizím a snům ‒imaginacím budoucnosti ‒ dostatečnou pozornost (Toffler, 1974; Bell, 2009).

Dětské a mladistvé fantazie tak mohou být považovány za bezvýznamné marginálie. Rodiče i učitelé je v tom případě přehlížejí s určitým blahosklonným výrazem v očích, říkajícím: „z toho vyrosteš“ ‒místo aby podchycovaly a rozvíjely ty představy, jež jsou přítomny. Jako by tím říkali: „Je třeba být dospělý, žít v realitě ‒ nemít velká přání a naděje (a když, tak ty pracovní)“. Na vyklizeném kolbišti se v tom případě nachází prostor pro komerční subjekty, které dospívajícím rády ‒zdánlivě nenuceně ‒vnucují představy o úspěšné budoucnosti. V tom případě dochází k zajímavé schizofrenní situaci. Na jedné straně jsou imaginace budoucností u mladých nepřímo potlačované, přitom jsou však záměrně nuceni k deterministickému rozhodování o budoucím povolání. Často se klade dotaz: „Co z Tebe bude, až to vystuduješ?“ (často implikující myšlenku: „Co si budeš moci dovolit koupit?“) namísto tázání se „Co bys chtěl v životě dělat?“ Není to pouze slovíčkaření, jedná se o vztah k životu ‒Frommovu otázku Mít nebo být? (Fromm, 2014). Právě plné uvědomění si hranice individuální existence v kontextu hranic uzavřeného systému Země a její smysluplné naplňování přispívá k pochopení a udržení planetárních mezí. Sdílený obraz pozitivní budoucnosti se pak může stát cestou k jejímu naplňování i přetrvání naší společnosti (Polak, 1973). Nejde samozřejmě o vytvoření pyšné prognostické vize budoucího života a rigidního lpění právě na ní. Naopak ‒důležité je, a to v každém věku, aktivní snění o pluralitě možných budoucností. Důležité je zejména snění v mládí. To souvisí s rozvíjením schopnosti kreativity, sociálního cítění, empatie a v konečném důsledku i se zvýšenou úspěšností jedince na trhu práce a na trhu života vůbec.