Česká pozice: Náš vzdělávací systém v mnohém připomíná školní dril 19. století

ilustrační foto (c) KL

Publikujeme komentář ekonoma Pavla Kysilky, bývalého viceguvernéra ČNB a do loňského ledna dlouholetého šéfa České spořitelny, který kritizuje stav našeho vzdělávacího systému. Text vyšel 8. 11. na zpravodajském webu Česká pozice.

Český školský zákon dává prostor koexistenci a soutěži různých typů škol. Navzdory tomu vzdělávací systém nepřipravuje většinu mladých lidí, aby našli, rozvíjeli a uplatňovali svůj talent. Postoj společnosti k učitelům svědčí o přístupu k vlastní budoucnosti. Ten náš vypadá, jako by nám budoucnost byla lhostejná.

Úspěšnou firmu, ekonomiku a společnost dělají úspěšní lidé. V čem se liší lidé v úspěšných firmách a společnostech 21. století od těch ostatních? Dělají to, v čem jsou dobří a co je baví. Jsou otevření, umí výborně komunikovat, pomáhat, soutěžit a spolupracovat i s velmi odlišnými lidskými povahami. Jsou zvídaví, dokáží se neustále vzdělávat a rozvíjet. Celý život. Umí skloubit své sociální dovednosti s přednostmi technologií, jsou kreativní. Vědí, že jediným setrvalým stavem je změna, že jedinou jistotou je nejistota, že vývoj letí po exponenciále.

Čelí tomu cílevědomým zvyšováním své schopnosti pružné reakce na nepředvídatelné změny a adaptabilitou. V epoše internetu a sociálních médií uvažují globálně, nevnímají jakékoli staré hranice. Kardinálním problémem dneška je, že náš vzdělávací systém se svými kořeny v 18. a 19. století, nepodporuje ve většinovém modelu žádnou tuto vlastnost. Dokonce je v dětech spíše tlumí a dusí.

Zahleděnost do minulosti

Náš školský zákon formuluje velmi přijatelným způsobem zásady a cíle vzdělávání v České republice. Je osvícený i v tom, že dává široký prostor koexistenci a soutěži rozmanitých typů škol – od těch tradičních až třeba po model Scio. Navzdory tomu vzdělávací systém nepřipravuje většinu mladých lidí, aby našli, rozvíjeli a uplatňovali svůj nejlepší talent, byli vybaveni jazyky a sociálními dovednostmi a bavilo je sebevzdělávání.

Politici a zřizovatelé s tím nic nedělají, protože společenská poptávka od většiny rodičů až po konzervativní organizace typu Jednoty matematiků a fyziků lpí na tom, čím si prošli v socialistickém školství. Jejich zahleděnost do minulosti, uzavřenost a ignorace toho, co v globálním rozměru v 21. století hýbe životy, světem práce a podnikání a osobní spokojeností, naplněním a uplatněním, jsou hlavní bariérou tolik potřebné změny.

Osvíceným zemím došlo, že všechny shora řízené reformy modelů vzdělávání jsou ztrátou energie a času. Že klíčovým faktorem vynikajícího školství je osobnost učitelů/učitelek a ředitelů/ ředitelek. Mimořádně úspěšné transformace vzdělávacího systému v Singapuru nebo Skandinávii se proto soustředily na to, aby nejtalentovanější děti odcházely studovat na pedagogické fakulty a staly se učiteli. Jak toho tyto státy dosáhly?

Za prvé tím, že daly maximální podporu a prioritu pedagogickým fakultám, a získaly do nich nejlepší profesory. Za druhé tím, že platy učitelů se zařadily do nejlépe placené kategorie mezi absolventy vysokých škol. To nejen lépe motivovalo existující učitele, ale zejména nalákalo ke studiu učitelství nejlepší maturanty. Nešlo o stejné navyšování pro všechny, nýbrž o diferencovaný přístup. V jeho základu stály propracované modely hodnocení práce každého učitele a celoživotní individuální rozvojové programy.

Jen zlomek času

Vysoká platová úroveň působila nejen jako ekonomický stimul, ale přinejmenším stejně jako signál, čeho si společnost váží, a v čem spatřuje hlavní směr péče o svou budoucnost. Učitelské povolání se dostalo na nejvyšší žebříčky společenské prestiže. Efekt získání nejschopnějších lidí do škol byl obrovský. Lidsky skvěle vybavené školy mohly převzít mnohem vyšší díl odpovědnosti za to, co a jak budou učit, což šlo ruku v ruce s jejich vysokou samostatností. Kdo by jim koneckonců měl diktovat, co a jak učit, když nejlepší osobnosti a odborníci jsou tam, a nikoli na úřadech a ministerstvu.

Univerzity v České republice dlouhodobě upozorňují na nízkou průměrnou úroveň uchazečů o studium. Jejich kvalitnější absolventi pak často volí jiné povolání než učitelské. Zajímavé nicméně je, že už i diskuse o učitelských platech a jejich mírné zvýšení způsobily v Česku na některých pedagogických fakultách zvýšený zájem o studium oproti minulosti. Rychlý růst mezd v ekonomice a ve státní správě ale bohužel působí jako příliš silná konkurence vůči střídmému růstu učitelských platů.

Aby se dostaly do nejvyšší kategorie vysokoškolských platů podobně jako v některých jiných zemích se špičkovým vzdělávacím systémem, musely by u nás vzrůst v průměru na dvojnásobek současné úrovně. Dostatečným zdrojem pro toto navýšení může být zásadní redukce pracovních míst ve státní byrokracii umožněná digitalizací statní správy a samosprávy. V ní zatím zaujímáme předposlední místo v Evropské unii.

Vedlejšími pozitivními efekty by bylo omezení přebujelé regulace a kontrolorství, které působí jako jed pro svět práce a podnikání, a dále uvolnění tisíců kvalifikovaných a šikovných lidi ze státní správy do produktivní ekonomiky. Spousta rodičů, kteří chápou trendy nového století, hledají pro své děti alternativu vůči převládajícímu modelu školy. V krajním případě berou vzdělávání dětí do svých rukou. Pro tento model může hovořit jeho násobně vyšší efektivita: k dosažení stejné úrovně vědomostí stačí při domácím vzdělávání často jen zlomek času, který by jinak děti musely strávit ve škole.

Digitální epocha

Tento přístup se ale paradoxně dopouští stejné chyby jako konzervativní modely výuky přežívající z minulých století: primární důraz klade na kvantum informací, znalostí a vědomostí. Úspěch v digitální epoše ale závisí mnohem více na rozvoji sociálních dovedností. Ty lze nabýt jen v dobře vedeném kolektivu, který dává příležitost pro spolupráci, komunikaci, soutěživost, pomoc, odpovědnost.

Škola je v tom nezastupitelná, ale ne taková, v níž se 45 minut sedí, spolupráce se redukuje na opisování od sousedky v lavici a na nápovědu, otázky klade učitel místo zvídavého dítěte a individuální talent je dušený kvantem předepsaného učiva. Úspěšní rodiče odklánějí své děti do škol, které zvyšují jejich naději na úspěch. Děti s handicapem sociálního původu zůstávají ve své méně šťastné bublině. Nedostatek špičkových učitelů reprodukuje a prohlubuje sociální nesoudržnost, kterou posilují segregační prvky typu víceletých gymnázií.

Zkušenosti ze zmíněných zemí ukazují, že kvalitní učitelé a ředitelé na školách zejména v sociálně problémových regionech nebo městských částech jsou nejúčinnějším sociálním výtahem, který umí rozetnout začarovaný kruh sociálního původu. To má neuvěřitelně pozitivní ekonomické, sociální a v demokracii i politické dopady. Postoj společnosti k učitelům svědčí o přístupu k vlastní budoucnosti. Ten náš vypadá, jako by nám naše budoucnost byla lhostejná.

 

Přidat komentář

avatar
  Odebírat komentáře  
Upozorňovat mě na