Česká škola: Ondřej Šteffl – Připomínky k Hlavním směrům vzdělávací politiky ČR do roku 2030+

(c) KL

Publikujeme text Ondřeje Šteffla, který komentuje pracovní verzi dokumentu Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ z 31. října. Přečtěte si tři jeho zásadní připomínky k dokumentu, text byl psán pro web Českáškola.cz.

Mně se Hlavní směry vzdělávací politiky ČR roku 2030+ líbí. Není divu, v mnohém jsou v souladu s tím, co teď děláme. Pracujeme totiž s kolegy ze ScioŠkol na něčem, co by bylo možné směle nazvat Hlavní směry vzdělávací politiky ScioŠkol. A v mnohém se shodujeme. Zejména se strategickým cílem SC1: Zaměřit vzdělávání více na získání kompetencí, potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život a se strategickou linií SL1: Proměna obsahu a způsobu vzdělávání. Ale styčné plochy najdeme překvapivě i jinde, třeba v hledání středního článku řízení, podpoře ředitelů, vzdělávání průvodců. Narážíme na podobné problémy – např. na již nevyhovující skladbu klíčových kompetencí v RVP a nacházíme i podobná řešení. Pro posun vzdělávací politiky směrem, kterým se Scioškoly vydaly před 4 roky, je symbolické použití slova průvodce.

I když jsou Scioškoly v některých věcech přirozeně dál (viz třetí připomínka) či trochu jinde, a některé problémy nemusíme řešit (máme vesměs loajální rodiče, můžeme si vybírat průvodce i vedení škol apod.) shoda Vize 2030+ se strategií ScioŠkol je pozoruhodná. A i když mě to těší, je to první vážná připomínka.

Více prostoru kvalitním klasickým školám 

ScioŠkoly a samozřejmě, že nejen ony, ale řada dalších podobných soukromých i řada veřejných škol, jsou zatím širokou pedagogickou i rodičovskou veřejností pokládány za alternativní a mnohými i za extrémně alternativní. A právě v tom spočívá první klíčová připomínka. V Českém vzdělávacím systému jsou školy, které se snadno ztotožní s cíli Vize 2030+ stovky, doufejme v tisíce, ale rozhodně ne většina. Na druhé straně mnoho škol je, jak se někdy sami označují, klasických nebo tradičních. Tyhle školy a učitelé na nich ale jen těžko mohou přijmout cíle Vize 2030+. Komenský napsal “Kdo nedbá, aby byl vyučován, toho budeš marně vyučovati, dokud u něho neprobudíš vřelý zájem o učení.” A to můžeme parafrázovat: Kdo nevěří na metody vyučování, toho budeš marně přesvědčovat, aby je používal.

Více jsem se tomu věnoval zde, kde vysvětluji, že jednotné pojetí cílů i metod vzdělávání je chybné a ve společnosti nakonec škodí. V rámci Hlavních směrů vzdělávací politiky ČR roku 2030+ je to navíc zásadní překážka, aby celá Vize 2030+ byla pedagogickou veřejností přijata a mohla se v historicky dohledné době a v nějakém zaznamenatelném rozsahu implementovat. Těžko si představit, že pro Václava Klause mladšího a jeho četné obdivovatele bude Vize přijatelná.

Vize 2030+ se soustřeďuje na to, aby se školy tradiční modernizovaly podle poznatků pedagogiky, což je jistě dobře. Ale už méně se zajímá o to, že školy jsou dobré i špatné. Dobré tradiční ale i špatné moderní a jistě i naopak. Tím, že bychom všude potlačovali transmisivní výuku např. frontální vyučování a nahrazovali ji modernějšími konstruktivistickými metodami, můžeme nadělat víc škody než užitku. Z Vize by mělo být jasné, že dobré tradiční školy mají právo a možnost dál existovat tak, jak to pokládají za nejlepší. Navíc právě takové školy mnozí rodiče požadují a chtějí, i když se nám to nemusí líbit. A vzdělávání je i podle zákona veřejná služba, a mezinárodní úmluvy zaručují rodičům právo na vzdělávání podle jejich představ. Je to trochu jako bychom řekli, že se všude bude vyučovat podle Hejného. Já sice Hejného metodě fandím a pokládám ji za mnohem lepší než klasický přístup. Mimo jiné proto, že naplňuje i další (pro mě) důležité cíle vzdělávání, které si klasická výuka vůbec neklade, a přitom data ukazují, že i ty klasické cíle naplňuje velmi dobře. To ovšem neznamená, že je rozumné ji nutit rodičům a učitelům, kteří chtějí klasickou tradiční výuku.

Rodiče jsou klíčoví

Dokument zájmy, potřeby a přání rodičů příliš nebere na vědomí. Rodiče zde rozhodně nefigurují jako aktivní subjekty změn. Plánují se zásadní změny, a přitom soiologická šetření opakovaně ukazují značnou spokojenost široké a potažmo rodičovské veřejnosti se stavem školství. Přitom bez podpory rodičů není možné realizovat žádnou reformu vzdělávání. Už jsem mnohokrát napsal, že školy většinou celkem dobře naplňují poptávku rodičů. Mnoho rodičů totiž vlastně chce od školy, zjednodušeně řečeno, aby “jejich děti srovnala do latě”. To je samozřejmě požadavek z hlediska budoucnosti jejich dětí vlastně škodlivý a je jistě v naprostém rozporu s cílem SC1: Zaměřit vzdělávání více na získání kompetencí, potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život. Ale to nic nemění na tom, že tak si to mnozí a nejspíš většina rodičů žádá. A s rodiči jsou školy v každodenním styku, zatímco ministerstvo je daleko. A tak školy budou spíš reagovat na to, co chtějí rodiče, než na to, co chce ministerstvo. Mimochodem naprosto klíčová výhoda ScioŠkol a dalších podobných škol je právě v tom, že si je vybírají ti rodiče, kteří o „srovnávání do latě“ rozhodně nestojí a moderní metody vítají. Respektive naopak, školy si vybírají takové rodiče. Pro nás není problém zavést Hejného matematiku, protože rodiče ji chtějí, není problém neznámkovat, protože s ničím takovým nepočítají, redukovat učivo atd.

Pokládám za zásadní nedostatek, že dokument zcela postrádá opatření, a ta musí být silná a dlouhodobá a nejspíš budou i nákladná, která budou směřovat ke změně postojů a požadavků většinové části rodičů.

Mysleme na budoucnost

Bez zapracování prvních dvou připomínek myslím nemá celá Vize 2030+ moc velkou šanci na implementaci. Zapracování třetí připomínky naopak celou implementaci může ještě zkomplikovat.

Jde o to, že dokument převážně vychází z dosud platného paradigmatu (zatím ovšem běžného všude ve světě), že škola připravuje děti na současný svět. Připravovat se ale ve škole na přítomnost stačilo (většině, ale ne všem) ještě donedávna, protože změny přicházely pomaleji a lidé a společnost se dokázali adaptovat. To ovšem stačí stále méně. Svět se bude měnit čím dál rychleji a bude čím dál složitější. “Děti, které se příští rok narodí (v době předpokládaného odsouhlasení dokumentu), půjdou do školy v roce 2026 a většina z nich ukončí formální vzdělávání (pokud bude vše jako teď) někdy kolem roku 2045. Dá se očekávat, že společnost, technologie, pracovní trh atd. budou tou dobou vypadat úplně jinak.” píše se na straně 13. Bohužel nikde jinde v dokumentu se už s touto tezí nepracuje a o vzdálenější budoucnosti dnešních dětí se nepřemýšlí. Přitom i mnozí současní školáci se dožijí roku 2100. Měli bychom mnohem víc přemýšlet o tom jaká rizika a jaké příležitosti v 21. století současné děti čekají a začít je systematicky (tj. např. s finančním či institucionámím zajištěním) mapovat a hledat způsoby, jak na ně můžeme žáky připravovat.

Jen jeden příklad za všechny: Velmi brzy se rozšíří možnosti většiny zařízení (hlavně mobilů) do kompletní virtuální reality, případně rozšířené či upravené reality. Děti nebudou před obrazovkou, budou uvnitř. Je jisté, že závislosti a neochota takový virtuální svět opustit a vrátit se do běžného, ne tak pěkného a ne tak snadného světa bude ještě mnohem větší než dnes (a dnes jsou odhady závislostí mezi 5 až 40 %). Až to nastane, a to bude brzy, bude pozdě začít vymýšlet preventivní programy. Ale dnešní děti toho čeká mnohem víc, více viz zde.

K dokumentu mám ještě řadu dalších méně podstatných připomínek a doporučení, které budu adresovat přímo autorům. Znovu už po x-té zde uvedu jen jednu. “Doporučujeme tedy státní maturity zachovat, nicméně v minimalističtější podobě, kdy státní maturity budou tvořit pouze didaktické testy. Tyto testy stanoví minimum znalostí a dovedností, kterých má dosáhnout každý žák.”, píše se na straně 33. Má-li být státní maturita jen minimální ověřovací zkouškou, měla by se také tak jmenovat, jinak se věčných diskusí o úrovni “maturit” nezbavíme. Široká laická veřejnost a i velká část pedagogické veřejnosti má prostě slovo maturita spojeno s tím, co sami zažili. A je prakticky nemožné tento jejich zafixovaný postoj změnit. Pokud to, co budou testy ověřovat, nazveme minimální středoškolskou zkouškou, a Maturitu (s velkým M) necháme na škole, bude od většiny připomínek konečně pokoj.

Přidat komentář

avatar
  Odebírat komentáře  
Upozorňovat mě na