České školy na špici

blog Matěje Bajgara pro IHNED.cz

Proč patří české školy k nejlepším na světě? Platy učitelů vzrostly, reforma se povedla. Níže najdete analýzu, proč nám svět naše školství může závidět.

Můj anglický známý se mě včera ptal, jak je se nám to v Česku podařilo. V Anglii dlouhodobě devítiprocentní nezaměstnanost, ve Francii dvanáctiprocentní, v Česku čtyři a půl procenta. Desítky vývojových center největších světových firem. Platy na úrovni západní Evropy. Minimální sociální problémy a kriminalita. A už plné dvě dekády patříme k pěti nejúspěšnějším zemím světa v testech PISA, které srovnávají matematické, jazykové a přírodovědné schopnosti patnáctiletých žáků.

Učitelé, učitelé, učitelé

Vysvětloval jsem mu, že to tak nebylo vždycky. Když jsme v létě 2013 s kamarádem Honzou Strakou na jednom z prvních ročníků Letní akademie Discover požádali účastníky, aby polohou ruky ukázali, jak jsou spokojení se svými školami, jen tři nesmělé ruce se zvedly nad hlavu.  Zbylých více než dvacet zůstalo ve výši pasu či se propadlo hluboko k zemi. Ruce přitom nepatřily znuděným učňům, ale studentům předních českých a slovenských gymnázií.

Zeptali jsme se, proč ta nespokojenost. Ani slovo o špatném vybavení počítači, promítačkami či sportovišti. Žádná velká kritika osnov. Dokonce ani tehdejší velké téma, státní maturita, studenty nijak zvlášť netrápila. Zato se na nás nahrnula vášnivá povodeň příběhů a historek o učitelích, kteří si něco drmolí u tabule, nevedou diskusi, neumí si sjednat pořádek a někdy ani sami nerozumí učivu. Jinými slovy učitelů, kteří studentům nemají co nabídnout.

Reakci studentů jsem rozuměl. Zásadní roli učitelů na kvalitu vzdělání už tehdy potvrzovala hora výzkumů. A navíc i mně, když jsem chodil na gymnázium, bylo přece úplně jedno, kteří učitelé měli k dispozici promítačku a kteří byli odkázáni na křídu a tabuli. Nepoznal jsem, v kterých předmětech učebnice či pokyny z ministerstva sledovaly nejnovější trendy a v kterých pocházely hluboko z dob komunistického temna. Za vše, co mi škola dala, jsem vděčil jednotlivým kantorům a kantorkám, kterých jsem si vážil pro jejich inteligenci, znalosti a vášeň pro své povolání. Za to negativní, nudu, nezájem a frustraci, mohli opět v prvé, druhé a třetí řadě učitelé – ti, kterým stejné vlastnosti chyběly. To samé navíc už tehdy potvrzovala hora výzkumů.

Už za svého mládí jsem slýchal, že bychom měli ve školách omezit učení se faktů a raději rozvíjet schopnosti diskutovat, vidět mezi věcmi spojitosti a samostatně myslet. I studenti Discoveru byli v roce 2013 s tímto názorem za jedno. Málokdo už se ale odvážil posunout tuto úvahu o krok dál a dodat, že abychom měli jiné vzdělání, nebudou stačit jiné vzdělávací cíle či jiné osnovy. Budeme potřebovat jiné učitele.

Hlavní důvod, proč navzdory všem řečem o reformě většina učitelů stále používala metody z dob Marie Terezie, totiž byl, že je to jednodušší. Přečíst si večer v učebnici látku a další den ji od tabule odříkat dokáže kde kdo. Zato diskutovat může jen ten, kdo má dostatečný rozhled na to, aby se nemusel bát, že se diskuse stočí směrem, o kterém předchozí večer v učebnici nepsali. Poukazovat na spojitosti jen ten, kdo je vidí. A učit kritickému myšlení jen ten, kdo kriticky přemýšlí.

A to byl problém. Učitelé si tehdy vydělali jen polovinu toho, co jiní vysokoškoláci, a tomu odpovídala i prestiž, jakou mělo učitelské povolání ve společnosti. Až na pár obětavců si talentovaní mladí lidé volili jinou kariéru. Lidé, kteří se učiteli stávali, pak velmi často nebyli schopní plnit svou roli – své studenty inspirovat, motivovat, vychovávat a učit schopnostem potřebným ve 21. století. Jak to snad až příliš upřímně vyjádřil jeden mladý účastník Discoveru, “koho nevezmou nikam jinam, jde na pajdák nebo na sociální práci”. Bylo smutné podobné názory slýchat v zemi, kde tehdy začínaly propukat sociální a rasové nepokoje.

Reforma

Potom se něco zlomilo. Nevím, čím to bylo, ale lidem došlo, že pokud chtějí mít z čeho žít v důchodu, je reforma škol důležitější než ta důchodová. Pochopili, že smyslem zvýšení platů učitelů není pomoc jedné zájmové skupině na úkor jiných. Že dokonce nejde až tak o to současné učitele více motivovat. Že jde o to přitáhnout do tříd osobnosti, které by možná učení lákalo, ale za panujících podmínek by je ani nenapadlo o něm reálně uvažovat. Uvědomili si, co odlišuje učitele třeba od policistů či zaměstnanců úřadů práce. Pokud ti první budou dělat špičkově svoji práci, ti druzínebudou potřeba.

Hlavní politické strany se začaly předhánět, která připraví učitelům lepší podmínky. O tématu se začalo psát a mluvit v takové míře, že politici nemohli své sliby nedodržet.

Platy učitelům během několika let vzrostly, ne o stokoruny, ne o tisícikoruny, ale o mnoho tisíc, až se vyrovnaly těm jiných vysokoškoláků. Bankéři nebo IT inženýři si sice stále vydělali více, ale pro řadu mimořádně šikovných lidí už v tuto chvíli převážily jiné hodnoty než peníze.

Stát také po vzoru Finska zrušil nebo kompletně zreformoval pedagogické fakulty, které tehdy měly otřesnou pověst, středoškolské výukové metody a většinu pedagogů z doby komunismu. Nové pedagogické fakulty pak sloužily pouze pro vzdělání budoucích učitelů pro nižší stupeň základních škol. Učitelé pro starší děti začali získávat plnohodnotnější vzdělání a širší rozhled na přírovědných, filosofických a dalších fakultách. Pro ně, stejně jako zájemce z řad neučitelů, také vznikly výběrové a velmi kvalitní roční kurzy, kde si osvojí znalosti a praktické dovednosti v oblasti pedagogiky a psychologie.

Kvalita učitelů se dramaticky zvýšila a s ní přístup a motivace studentů. Praktické dovednosti a uplatnitelnost mladých lidí vyletěly vzhůru. A to zdaleka nejen u těch nejlepších. Naopak, nejvíce své výsledky vylepšili žáci, kteří by dříve zaostávali.

Když oni, tak i my

V tuto chvíli mě můj anglický známý přerušil a zeptal se, jak nás napadlo, že jsou takto radikální reformy vůbec možné. Vysvětlil jsem mu, že jsme nebyli první. České školy zažily jen to, čím o něco dříve prošly ty finské nebo korejské a do jisté míry také třeba ty v Polsku. Jak to v těchto školách funguje v roce 2013 výborně popsala Amanda Ripley ve své knížce “Nejchytřejší děti světa: A jak se jimi staly” a ve video rozhovoru pro týdeník The Economist.

Takže jsme to měli jednoduché. Stačilo si říct, “když to dokázali oni, dokážeme to taky!”

 

Článek byl publikován v Hospodářských novinách 1. září 2043.

 

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments