Deník Referendum: Proč nemůžeme mít v Česku finské školky?

ilustrační foto. by Constantine Levoshko (flickr.com)(CC BY-NC-ND 2.0)

Saša Uhlová píše o zkušenostech své kamarádky se školkou ve Finsku a následném kontrastu po návratu do České republiky. Ve finské školce byly děti výborně pedagogicky vedené a rozvíjené, zato v české školce nechtěli, aby se dcera účastnila vánoční besídky. Proč? Dočtete se v textu, který vyšel 16. 12. pod názvem Deficit nebo potenciál, aneb není školka jako školka na webu Deníku Referendum (ZDE).

A jak bylo ve školce? Ptala jsem se kamarádky, která se před nedávnem vrátila z několikaměsíčního pobytu ve Finsku, kde byla se svou čtyřletou dcerou. Záleží jak kde, odpověděla mi pod dojmem návratu do Prahy a čerstvých zkušeností z české školky. Zajímá mě to Finsko, říkám jí. „Ve Finsku to bylo super,“ odpověděla a vyprávěla o školce, kde bylo dvacet dětí na pět pedagogů. Byla to bilingvní finsko–anglická školka, den začínal snídaní, takže děti přijížděly a připojovaly se k jídlu, a přitom samotná snídaně již byla lekcí angličtiny. 

Děti byly výborně pedagogicky vedené a rozvíjené, nehrálo roli, že dcera mé kamarádky z počátku nehovořila ani jedním jazykem. Každý den za každého počasí chodily děti dvakrát denně na delší procházku, takže holčička byla celou dobu zdravá a ve výborné fyzické kondici. Ale nejlepší bylo, že její dceru každý den za něco pochválili. 

„Byla jsem z České republiky zvyklá bát se, co zase uslyším, co opět provedla, jak neposlouchala učitelky, ale když jsem tam pro ni přišla, říkali: ona je tak aktivní oproti jiným dětem, jak je samostatná a kreativní a nezávislá! Každý den něco pěkného,“ popisuje kamarádka ráj na zemi.

Nebyla to žádná alternativní, nebo snobská školka, byla to obyčejná školka z předměstí. Když tam kamarádka dceru dávala, poprosily ji učitelky, aby jim napsala foneticky patnáct základních vět v češtině a všechny učitelky se je naučily. Zanedlouho už čtyřletá holčička brebentila spokojeně anglicky a rozuměla finsky. 

Při odjezdu napsali ze školky hodnocení, aby v další vzdělávací instituci věděli, jaké má dítě dovednosti a jak s ním nejlépe pedagogicky pracovat. To obsahovalo vedle pozitivních charakteristik i body, které je třeba u malé dívky rozvíjet. Ovšem způsob, kterým to formulovali, byl opět zaměřený na potenciál dítěte (kde by co šlo rozvíjet) a nikoliv na deficit, tedy jako výčet problémů. Holčička svou školku milovala, i její máma byla šťastná, že ji nechává v místě, kde je tak spokojená a kde ji mají rádi.

A pak přišel návrat do České republiky a vstup do nové školky. Matku s dcerou zde přivítala učitelka s pětatřicetiletou praxí, která hned poznala, že se jedná o problémové dítě a začala už druhý den mluvit o tom, že má poruchy chování a že se nedokáže koncentrovat. Zprávu z finské školky vidět v té české nechtěli („To my nepotřebujeme. Na co by nám byla?“), stejně byla anglicky. 

Paní učitelka se bránila i tomu, aby se dívka zúčastnila vánoční besídky, protože se prý nestihne naučit básničky. Když jí matka oponovala, že paměť má výbornou, a že se s ní básničky doučí, odvětila: vždyť se špatně soustředí, to já poznám (dělá to už dlouho, pozná zřejmě všechno). 

Na prosbu, aby dítě oslovovala zdrobnělinou místo strohou oficiální podobou jména (Anička místo Anna), reagovala odmítavě: „Máme tu dvacet osm dětí, kdybych si u všech měla pamatovat, jak jim mám říkat, musela bych se z toho zbláznit.“ 

K dobru nové paní učitelky můžeme připsat, že se po dvou dnech divila, když se holčička básničky rychle naučila, ale celkový pohled se nezměnil, dítě problémové zůstává a kamarádka pomýšlí na to, že najde školku jinou. 

Připomnělo mi to můj vlastní zápis do školky před pěti lety. Potřebovala jsem tehdy zapsat dvě děti, jedno čtyřleté a druhé v předškolním věku. Přišla jsem do vytipované školky a paní ředitelka si se mnou chvíli povídala. Moji synové si mezitím hráli venku, lezli po zídce. 

Vyšla jsem s paní ředitelkou po chvíli ven a ona se na moje syny podívala a řekla: Jsou hyperaktivní, že jo? To já poznám. Ač se mě to dotklo, snažila jsem se jí vysvětlit, že jsou sice živější, ale že dokáží celé hodiny poslouchat v klidu moje čtení, nebo vyprávění, takže hyperaktivní asi nebudou. Nakonec jsem zvolila školku jinou a dobře jsem udělala. Přesto, že jsme do ní dojížděli. 

S bolestí se dívám na průvody dětí ze školek na ulici, když na ně paní učitelky hrubě křičí a nadávají jim. Nebo je dokonce plácnou přes zadek, táhnou neurvale za ruku… Není to žádná výjimka, vídávám to celkem často a říkám si, co se asi děje za zdmi školek, když si takové chování vůči dětem dovolí na ulici. 

Také si kladu otázku, zda jsou relativně větší pozitivní změny v základních školách způsobené tím, že tam chodí děti, které už doma umějí říct, když se k nim někdo chová nepatřičně, nebo zda je to hlavně tím, že školek je na rozdíl od škol tak zoufale málo. 

Pedagogika potenciálu, kterou praktikují ve finských školkách, a samozřejmě i v některých českých, snižuje stres všech zúčastněných: dětí, rodičů, ale i samotných pedagogů. Kde přesně vězí zakopaný pes, že se v naší zemi reformovat školky příliš nedaří, netuším. Ale moc mě to zajímá, ostatně letos bych ráda zapsala další dítě do školky…

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
3 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Oldřich Botlík
5 years ago

Nevím, zda je pravda, že se v naší zemi příliš nedaří reformovat školky, jak píše autorka v posledním odstavci. Nejspíš to bude tak, že v některých školkách se to daří, v jiných nikoli.

Vím ale, že M. Chládek chce udělat poslední ročník předškolního vzdělávání povinným. A to je spolehlivá cesta, jak dalšímu reformování školek zabránit. Z podobných důvodů, ze kterých by povinná maturita z matematiky zabránila reformování výuky matematiky.

Proč by strana nabídky reformovala služby, které nabízí, když je strana poptávky bude muset povinně odebírat?

Josef Soukal
Josef Soukal
5 years ago

„Ve Finsku to bylo super,“ odpověděla a vyprávěla o školce, kde bylo dvacet dětí na pět pedagogů.

Netvrdím, že počty dětí jsou všelék, ale výše uvedené opět ukazuje, v čem je základní problém našeho školství.

Vladimír Václavík
Vladimír Václavík
5 years ago

Úroveň mateřských škol (a nejen jich) je závislá především na dvou věcech – zkušenost z Finska to potvrzuje: Jednak záleží na tom, kolik je stát resp. zřizovatel ochoten do předškolního vzdělávání investovat. Jde o materiální vybavení a především personální zabezpečení. V příspěvku uvedený poměr čtyři děti na jednoho pedagoga je pro naše podmínky údaj skutečně z jiného světa. Druhou věcí je přístup k péči a výchově dětí. V jednání s dětmi i rodiči vyjadřují pracovníci mateřské školy určitý étos a právě zde nalezneme odlišnosti, kterými se jednotlivé mateřské školy od sebe liší, někdy podstatně. Jsem si jist, že máme mnoho… Více »