Drahý maturitní pandur

Státní maturita připomíná obrněný transportér. Její nákladná bezpečnost stojí stát horentní sumy.

Ministerstvo školství právě vyhodnocuje generálku státní maturity. Z hlediska znalostí studentů dopadly zkoušky velmi tristně: každý třetí maturitu neudělal. Projekt přesto jede dál, zkoušky naostro v příštím roce poprvé absolvuje téměř 106 tisíc studentů středních škol.

Ministerstvo se při vyhodnocování bude muset zamyslet i nad horentními celkovými náklady, které tento podnik stál. Dosud tři čtvrtě miliardy, kam spadají například náklady na provoz, na vybudování produkčního a tiskového centra, a každý další ročník k tomu přidá přinejmenším 170 milionů. »Je to drahé, nemoderní řešení, ale smlouvy jsou uzavřené na čtyři roky,« říká k tomu ministr školství Josef Dobeš. Odkazuje tak například na smlouvy se stěhovací firmou Stahl, která vyhrála tendr na rozvoz testů nebo firmou Logica – ta má zajišťovat sledování průběhu zkoušek na školách.

Podle Dobeše by státní maturita měla stát 20 milionů. Otázka tedy je, proč stojí desetkrát tolik a dvacetkrát více než ta slovenská? Co za tím je? Důvod je podle zasvěcených jasný: maturitu jsme si pojistili proti všem možným rizikům, až se z ní stalo něco jako obrněný transportér.

Příklad státní maturity ukazuje systémové chyby, které způsobují předražování veřejných projektů v Česku. Jejich podobu notně určuje osobní vize manažera, který stojí v jejich čele a nemá v příslušném ministerstvu důstojného oponenta.

K tomu je třeba přidat manipulovatelnost proměnlivé politické reprezentace a ještě jednu důležitou věc: všeobecné marnotratné jištění se proti riziku.

Na to, že jeden ročník slovenské státní maturity je dvacetkrát levnější, upozornila obecně prospěšná společnost EDUin, která se zabývá informacemi ve vzdělávání. Když se ale začala zajímat u ministerstva školství o rozpočet projektu, narazila. »Nejdřív dlouho nereagovali, pak nás odkázali na Cermat,« říká Tomáš Feřtek z EDUin.

»Ten přes opakovaná upozornění neodpověděl,« dodává. Cermat je příspěvkovou organizací řízenou ministerstvem školství a přípravu státních maturit má na starost.

Po čtrnácti letech příprav státní maturity nemá veřejnost k dispozici ani roční rozpočty, ani celkové vyúčtování. Různé dílčí zprávy s čísly a seznamy veřejných zakázek Cermatu existují, ale připravují se vždy ad hoc pro nějaký účel, vše je neustále v pohybu, roztříštěné do desítek položek a dvojího financování (ze státního rozpočtu a evropských fondů), případně již zastaralé.

Svět podle Pavla Zeleného

Ředitel Cermatu Pavel Zelený provedení státní maturity vymyslel.

Jeho architektura projektu – to slovo používá často – odráží velmi silnou osobní vizi, že průběh maturit (a tudíž postavení šéfa projektu) je v permanentním ohrožení. »Žáci chtějí přece hlavně složit maturitu, a proto mají sklon podvádět. Učitelé a ředitelé mají stejnou tendenci, protože mají eminentní zájem, aby jejich žáci a jejich škola dopadla dobře,« pokračuje ve vyčíslování rizik Zelený. A dodává: »Jakýkoli lapsus tohoto typu stojí ministra křeslo.«

Pokus o totální vymýcení rizik je ale velmi nákladná záležitost. Dobře se to dá ukázat třeba na tiskovém, produkčním a kompletačním centru (TPKC), které bude samo tisknout, kompletovat a balit zadání maturity i záznamové archy. Jsou to miliony papírů a je to vymyšleno tak, aby se jich v zásadě nedotkla lidská ruka, dokud nejsou zabalené v neprůhledné plastové fólii.

Tiskárna stála asi 60 milionů, celkové náklady včetně ceny za materiál a servis na čtyři roky činí 211 milionů. Tiskárna na Slovensku stála jeden milion korun slovenských. Tento astronomický rozdíl je dán unikátností »českého« řešení, tedy téměř bezdotykovým tiskem a nadstandardním servisem.

»Milion je málo, ale velmi podobného výsledku by se dalo dosáhnout použitím offsetového stroje za pět milionů a ručním balením pod dohledem kamer,« míní Ondřej Šteffl, ředitel firmy Scio, která organizuje celonárodní srovnávací zkoušky v objemech se státní maturitou srovnatelných.

Cenu současného řešení velice zdražují i záruky na bezpečnost a spolehlivost, které musel dodavatel poskytnout, a tudíž promítl do nabídky. »Stroj musí být opraven do čtyř hodin od poruchy, případně vyměněn do osmi. A to si vezměte, že se převáží jeřábem,« podává detaily Zelený.

Kolik to stojí tam a zpět

Řešení navrhované Ondřejem Štefflem nemůže podle ředitele Cermatu v takových objemech obstát. Zelený opět poukazuje na bezpečnost. Do styku se zkušebním tajemstvím by přišlo při ručním balení 50 lidí místo osmi, které předpokládá provoz TPKC. To je 42 rizikových faktorů navíc.

Nehledě na to, že offsetový stroj údajně neumožňuje tisknout záznamové archy tak, jak jsou navržené Cermatem. Každá stránka na sobě totiž nese přesné identifikátory. »Potenciální chyba musí být vždy dohledatelná, musí být jasné, kdy se to stalo a kdo u toho byl,« vysvětluje Zelený.

Vytištěné zadání se bude do škol rozvážet auty, cena této distribuce je deset milionů korun každý rok. »V režimu ochrany, který za třináct let konání Národních srovnávacích zkoušek neměl problém, bychom obdobné množství materiálu rozvezli maximálně za dva miliony,« tvrdí Šteffl.

Ale Zelený se tomu jen směje: »Za dva miliony to může rozvézt leckdo, ale nedá vám ty záruky, které my potřebujeme. Zakázku nedostali jen tak nějací špeditéři, tahle firma převáží americké prezidenty a umělecké sbírky za stamiliony.« Tomu samozřejmě odpovídá i cena za její služby.

Zpátky ze škol putují záznamové archy elektronicky. Tahle část »architektury« stála 300 milionů a zajišťuje ji soukromý dodavatel ve formě služby – poskytuje skenovací zařízení a ručí za jejich hladký provoz.

»Já bych to udělal přesně naopak,« říká Šteffl. »Zadání bych do škol poslal šifrovaným elektronickým kódem, kdežto výsledky bych do Cermatu dopravil fyzicky, klidně poštou jako doporučené cenné psaní. Udělal bych kopii záznamových archů a tu bych ponechal ve škole. Archy nemusejí obsahovat žádné zvláštní utajované skutečnosti, navíc existuje listovní tajemství. Tak proč služeb pošty nevyužít?«

Poště by to ale Pavel Zelený nesvěřil. »Nenuťte mě vyjadřovat se k tomuto státnímu podniku. A když se ztratí originál, tak jste neodmaturovali,« servíruje Zelený další riziko. »Kopii vám vyrobí každý.«

Srovnání se slovenskou maturitou je pro lepší představu užitečné, i když podle Zeleného nesmyslné.

Ta slovenská totiž podle něho obsahuje pouze testy, kdežto česká i ústní část. Tato větší komplexnost má také vliv na náklady. Na rozdíl od Slovenska totiž platíme vyhodnocení učitelům, 50 milionů z předpokládaného rozpočtu. Platíme také školení učitelů, jednorázově za sto milionů.

Je to drahé. K čemu je to dobré?

Zjednodušit (a tedy zlevnit) českou maturitu tak, že se odebere ona komplexní část, by ale podle Pavla Zeleného nebylo prozíravé. Znamenalo by to téměř jistotu, že takto nastavená maturita během několika let zdeformuje výuku na pouhý nácvik dovedností, které lze prověřit testy.

Ale jak mnozí upozorňují, tohle riziko nese i současná podoba maturity. Nezanedbatelná část odborné veřejnosti energicky tvrdí, že tak, jak je teď maturita nastavená, je zcela zbytečná a úplně všechny náklady jsou vyhozené peníze.

»Nemůže splnit to, co po ní chceme,« vysvětluje Tomáš Feřtek, mluvčí EDUin. »Obtížnost testů je příliš nízká, je tedy téměř jisté, že nenahradí přijímačky na vysoké školy. Na Slovensku taky po pěti letech zjistili, že jim je prakticky k ničemu. Ale ono nic je tam aspoň levné,« říká Feřtek.

A Václav Klaus mladší, ředitel soukromého gymnázia PORG, své výtky proti maturitě shrnul lakonicky: »Je to drahé a neví se, k čemu je to dobré.«

»Otázka je, co je drahé,« zamýšlí se Zelený. »Je drahý mercedes za 800 tisíc? To bych neřekl. Trabant za tu cenu by mi ale drahý přišel.« Spíše než mercedes ale česká maturita připomíná až zbytečně obrněný transportér.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments