Erazim Kohák: O současném školství a mladých lidech

Publikujeme rozhovor s filosofem Erazimem Kohákem, který vyšel 18. 1. 2007 pod názvem Člověk se nenaplňuje sebeuspokojením, nýbrž sebepřekročením na Metodickém portále RVP (ZDE). O tom, co mu dala škola do života, o učitelských osobnostech a jak dnes škola připravuje děti na život mluvil s Erazimem Kohákem Ivo Roškanin.

Zavzpomínejte krátce na svá školní léta. Jaké školy jste navštěvoval? Máte nějaký nezapomenutelný zážitek, který byste nám mohl prozradit?
Byla válka. Pak puč, útěk, uprchlické tábory, exil. Škola byla jaksi mimochodem. Navštěvoval jsem obecnou školu v Praze 7, pak v Kostelci nad Orlicí, pak Státní akademické gymnasium v Praze 2, pak Munich Military Post Dependents‘ High School, pak Honeoye Falls Central High School, pak Colgate University, pak Yale Divinity School, pak Yale Graduate School, mezi tím různá dělnická zaměstnání. Nezapomenutelných zážitků bylo tolik, že jsem je už pozapomínal, ale byly většinou mimoškolní.

Rodiče šli do odboje hned po okupaci, gestapo zavřelo otce v roce 1941 (Mauthausen), matku 1944 (Terezín, Malá pevnost). Po nástupu komunistů nebylo možné „emigrovat“, vyžádat si pas, vízum a pohodlně se přestěhovat za novým domovem a jít si studovat. Hranice byly uzavřené. Utíkali jsme bez pasů zasněženým lesem přes Šumavu jako uprchlíci, které nikdo nechtěl. Dva roky jsme strávili v uprchlických táborech, pak nás poslali jako zemědělské dělníky do USA. Tam bylo třeba pracovat, jak se dalo, jako nekvalifikovaný dělník. Až po čtyřech letech protloukání a příležitostného studia jsem v konkursu získal stipendium a mohl jít studovat na Yale.

Co důležitého vám dala škola pro život?
Vzdělání. Orientaci do života, rozhled po světě a po dějinách. Ovšem útržkovitě, dodnes se doučuji. Naštěstí mě škola naučila číst a psát. To bylo to nejdůležitější.

Nabízela tehdejší škola něco, co jí dnes chybí?
Jak která, jedna víc, druhá méně. Předpokládám, že dnes je to stejné.

Kdo byly vaše hlavní vzory v období dospívání?
Jak bych si to pamatoval? Lidé přicházeli, odcházeli. Asi nejdůležitější byly postavy z románů, od Junáka od Zuavů (tak se ten škvár opravdu jmenoval) přes Jiráska až po Zapadlé vlastence a Ze světa lesních samot. Také jsem četl Foglarovky; v těch mi imponovali Vontové svou vyspělostí, svou demokracií, svou opravdovostí. Ty ulízané chlapečky z Rychlých šípů jsem už tehdy nemusel.

Setkal jste se s nějakou silnou osobností učitele, která vás ovlivnila i pro budoucí život?
Nejspíš ano, ale dnes už jsou to obrázky vybledlé. Až na dva, pan Drumheller, můj první učitel v Americe, a pan Matthews, můj první vysokoškolský učitel. Oba vysloužilci z nedávno ukončené světové války. Nepatřili do světa blahobytu a chápali můj otřesený svět.

Které období vašeho vzdělávání mělo pro vás zásadní význam?
První rok vysokoškolského studia, ne proto, co jsem se naučil, ale pro to, co jsem se tehdy rozhodl.

Myslíte, že najít si cestu k dnešní mladé generaci je náročnější, než tomu bylo dříve?
Nemám ponětí. Či spíš, pochybuji o tom. Každá generace nachází sama sebe odmítnutím generace předešlé. Pak k nim hledejte cestu!

Co mají dnešní děti snadnější a co mají těžší?
Mají příliš mnoho všeho, příliš málo potřeb – a tudíž postrádají to nejdůležitější, možnost uplatnění a uznání. Není divu, že dělají vylomeniny.

Myslíte si, že jsou dnešní mladí lidé dobře připravování na život a práci?
Na práci určitě ne, nemusejí ji dělat, pak přijde jako překvapení. A na život? Dá se na něj vůbec připravit jinak, než že jej od dětství musíte žít? Tak asi ne, protože oni si do pětadvaceti mohou jen hrát.

Co jim nejvíce chybí?
Kontakt se skutečností. Náš každodenní svět je Potěmkinova vesnice, ctíme to, čím v hloubi duše pohrdáme, předstíráme, že věříme, a víme, že to jen hrajeme. Jak mají naši mladí rozpoznat, co je doopravdy a co je Potěmkin?

Myslíte, že jim to škola může dát?
Těžko. Celá společnost žije v neskutečnu. Škola jim může dát materiál, literaturu, dějiny, schopnost vstřebávat a vyjadřovat se. To je tak všechno. Ve světě veřejného sdělování má škola příliš velkou konkurenci v internetu, filmu, rozhlase, tisku, procentuálně hraje nesrovnatelně menší úlohu ve vyspívání.

Velkou část života jste působil jako vyučující na zahraničních školách. Je přístup společnosti ke vzdělání u nás a v zahraničí nějak zásadně odlišný?
Lidé si jsou hrozně podobní. K tomu jsem působil ve Spojených státech, tedy stále v evropské kulturní oblasti. Tu nenajdete zásadní rozdíly. Rozdíly jsou mezi lidmi a skupinami lidí uvnitř jednotlivých společností, ne mezi společnostmi.

Jak přistupují zahraniční studenti k volbě budoucího povolání? Je tam patrný jistý ekonomický pragmatismus, nebo je pro ně rozhodující studovat na střední a vysoké škole to, co je baví?
Zase, rozdíly mezi různými studenty jsou daleko větší, než mezi „kulturami“. Proto nelze zobecňovat, leda natolik, že celá euroamerická kulturní oblast se dnes vyznačuje sebehýčkáním, leností a povrchností – a všude jsou jedinci, kteří jsou jiní.

Jak se díváte na potřebnost změn ve školách? Co by se podle vašeho mínění mělo v českých školách změnit především?
Škola je odraz společnosti, ne naopak. Změnit se potřebuje společnost. Dramatický pokles konjunktury by pomohl, kdyby postihl zámožné, ne chudé až bědné. Tak řekněme daňový systém: potřebujeme daleko vyšší a příkřeji stupňované daně z příjmů (a z nich dramatické navýšení školních rozpočtů).

Má náš vzdělávací systém v porovnání s jinými vyspělými státy nějaké výrazné přednosti?
Zas, nevidím tu výrazné rozdíly, přednosti ani slabiny. Všechny tzv. „vyspělé“ země trpí sobectvím a nadspotřebou – a čím víc je „doháníme“, tím jsou naše přednosti a neduhy podobnější německým či francouzským.

Kde je podle vás příčina jistého poklesu prestiže učitelského povolání v naší zemi?
V povědomí naší společnosti. Jako vzor, řekněme, plnohodnotného člověka se již nejeví člověk vzdělaný, nýbrž mýtický „Američan“ či aspoň člověk, který má a může to, co onen mýtický Američan z televizní reklamy. Proto je na žebříčku záhodnosti ten, kdo dopomáhá k bohatství – podnikatel, manažer, mafián – a docela dole ten, kdo dopomáhá ke vzdělání (a k tomu ještě odmítá tento hodnotový žebříček a místo bouráku si raději koupí sebrané spisy Aloise Jiráska).

Kdybyste měl pojmenovat několik nejdůležitějších věcí, které mohou člověka dovést k úspěchu a spokojenosti v životě, které by to byly?
K úspěchu? Ostré lokty, hroší svědomí a neukojitelná dychtivost mít, třeba i za cenu ničení druhých. Ke spokojenosti? Naprosté pohrdání takovým „úspěchem“, žití z lásky, ne z touhy po úspěchu.

Chtěl byste něco vzkázat našim žáků, studentům nebo učitelům?
Volte to, co považujete za hluboce dobré, co vám je samo o sobě odměnou – i sebelépe placená práce, kterou pohrdám, ubíjí duši. Volte to, co můžete dělat dobře – i sebelépe placený šlendrián ubíjí duši. Žijte pro to, co milujete víc než sami sebe – člověk se nenaplňuje sebeuspokojením, nýbrž sebepřekročením.

—

Erazim Kohák se narodil v roce 1933. Za války byli oba rodiče uvězněni Gestapem, po únorovém puči uprchli do americké okupační zóny, po dvou letech se dostali jako „displaced persons“ do USA.
E. Kohák pracoval v dělnických profesích, souběžně studoval filosofii, theologii a religionistiku na Yaleově Univerzitě. Působil na Gustavus Adolphus College a mnoho let jako profesor a ředitel doktorandského studia na Boston University. Po Listopadu 1989 nastoupil na FF UK, kde působí dodnes. Byl jmenován emeritním profesorem Bostonské univerzity a FF UK v Praze.

Filosofii pojímá jako úsilí o orientaci v životě a ve světě. Jeho rané práce se soustředí na otázky sociální filosofie, především myšlenkových základů demokracie. V 70. letech se začal zabývat otázkami soužití člověka s mimolidským světem. Tento zájem ho vede nejprve k environmentální etice, pak k etice obecně.
Trvalým zájmem je mu filosofie československé a české národní totožnosti. Opětovně se vrací k otázkám fenomenologické racionality a praktického rozumu. Podíl na věcech veřejných považuje za nedílnou část svého filosofického poslání. Mimo pedagogickou a odborně filosofickou činnost působí též jako spisovatel a publicista v tištěných i elektronických mediích. Účastní se filosofických, občanských a ekologických iniciativ.

Licence