Google a tabulky opata Felbigera

V čem se podobají příští penze dnešním školám? Obojí slibuje podobnou budoucnost: ani na smrt, ani k životu


Jaké vzdělání budou české děti v životě potřebovat? A co jim naše školství nabídne? O tom prvním rozhodují Amazon, Apple, Google, Intel, Microsoft a Nokia. O druhém ministerstvo školství.


Intelektuální převaha tedy nejspíš není na české straně. Hraje se však, milí rodiče, o životní osudy vašich dětí. A o to, na jak vysoké noze si budete v důchodu žít. Budou vaše děti umět vést plnohodnotný život? Obstojí v drsné globální konkurenci na pracovním trhu? A co se vlastně mají naučit? Zbývá doladit už jen pár drobností, anebo jsou ve školství nutné zásadní změny?
Dodnes se potýkáme s dědictvím Schulkodexu z roku 1805, podle něhož Rakousko-Uhersko nepotřebovalo lidi vzdělané, ale dobré poddané. Úkolem veřejných škol bylo pozvednout vzdělanost prostých lidí, avšak ne zas moc. Industrializace vyžadovala gramotnou a snadno zacvičitelnou pracovní sílu, schopnou přijímat pokyny a disciplinovaně je plnit. To stačilo, neboť před většinou dětí se rýsovala perspektiva doživotní manuální práce v jednom oboru.
Gramotné, ale nepříliš vzdělané masy se rovněž snáze ovládaly. K vyššímu vzdělání pustil stát jen toho, kdo se podrobil výchovným a vzdělávacím metodám školy a dosáhl podle jejích měřítek vynikajících výsledků. Mohl se pak stát třeba úředníkem. S nadsázkou lze říct, že intelektuální nadání bylo ztotožněno s poddajností a dobrou pamětí.

 

Jako když káže farář

Poznatky, které tehdejší škola pokládala za důležité, se v ní totiž žáci učili nazpaměť slovo za slovem. Metodu už dříve vylepšil augustiniánský opat Felbiger, „ústřední školní metodik“ Marie Terezie. Doporučil učitelům, aby napsali počáteční písmena těchto slov na tabulku, kterou pak žáci měli před očima.
Trénink paměti má svůj význam, ale dnes musí vzdělávání také pěstovat sebedůvěru, objasňovat principy a rozvíjet dovednosti, které člověku umožní vyznat se v nových, složitých situacích. Bez osvojování poznatků to samozřejmě nejde. Je jich už dnes ale tolik, že na tom, které si škola vybere, zas tolik nezáleží.
Hodně učitelů, rodičů, školských úředníků a politiků však pořád chápe cíle vzdělávání podobně jako za Marie Terezie. Ve školách tak dosud převládá výuka napodobující kázání vesnického faráře. Kněz s učitelem už ale dávno nejsou pro většinu dětí ani hlavním dostupným zdrojem informací, ani přirozenou autoritou.
Základní rysy a metody školy zůstaly skoro stejné, i když za okny učeben už dávno neprobíhá revoluce průmyslová, ale informační. Co se venku mezitím změnilo?
Předně je stále jasnější, že vzdělávat se a chodit do školy vůbec není totéž. Podíl školních zdrojů v množství informací, které mladí lidé přijímají, se pořád zmenšuje: rozhlas, televize, internet a stále pohodlnější a levnější formy komunikace potlačují význam tradiční informační funkce školy. Tohle soupeření s moderními technologiemi už definitivně prohrála. Měla by to vzít na vědomí a najít si jiné místo na slunci.
Škola by měla cílevědomě využívat svou obrovskou přednost: pravidelně se v ní shromažďují velmi šikovné děti a o přestávkách se jedno od druhého naučí spoustu různých věcí, užitečných i škodlivých. Je na učitelích, aby činnosti žáků v hodinách byly stejně efektivní, ale neškodily. Škola má žákům nabízet příležitosti ke smysluplné samostatné práci s vrstevníky, nenápadně usměrňované vzdělanými dospělými, kteří rozumějí mladým lidem, mají pochopení pro jejich touhu dělat věci po svém a pomůžou jim vyznat se v informacích, jež je zavalují.
K tomu však nesměřujeme, jak ukázal například cvičný maturitní test z dějepisu. Zásadním nedostatkem takové státní maturity budou její dopady na výuku. Ve školách nepodpoří přemýšlení o historii. Nepřiměje učitele, aby nechali žáky pohlížet na velké historické konflikty z různých stran, a pomohli jim tak porozumět jejich podstatě. Nevyvolá samostatné pátrání po souvislostech, ale ještě zběsilejší biflování izolovaných informací. Autorům testu z historie unikl významný historický rozdíl: zatímco Ignác Felbiger googlovat nemohl, dnešní žáci už to budou nějakou formou dělat až do smrti.

 

Bulvární“ život Karla IV.

Nezměnila se ovšem jen dostupnost informací o světě, ale i svět sám. Vzdělání má člověku také pomoci porozumět tomu, co se kolem něho děje. Proč se tedy žáci systematicky neučí třeba o tom, jak se v naší kultuře měnily formy péče o nemocné a její dostupnost? O tom, proč se vyvinulo bankovnictví nebo jak v různých obdobích probíhalo rozhodování sporů?
Kolik dospělých ví, že v průběžném systému nedostanou důchod z peněz, které odvedli, dokud pracovali? Že stát bude tyhle peníze naopak vybírat až těsně před výplatou od lidí v produktivním věku? Školám nelze vyčítat, že důchodům nevěnovaly pozornost, když ještě nepředstavovaly problém. Proč se tím ale nezabývají dnes? Kolik středoškoláků sestavilo se svým učitelem matematiky v Excelu jednoduchý model demografického vývoje, když se probíraly posloupnosti? V kolika školách dnes žáci zkoumají, jak otázku existenčního zajištění starých lidí řešily a řeší různé kultury a státy? Zato jim učitelé pořád vyprávějí, že Karel IV. měl čtyři manželky, a oni to chápou v duchu bulváru: že je měl současně.
Není školství mnoha lidem lhostejné i proto, že vůbec netuší, jak těsně souvisí s jejich zabezpečením ve stáří? Že na jejich důchody budou muset vydělat dnešní žáci, a tak by měli být připraveni co nejlépe?
Učitelství u nás ale bohužel přestalo být atraktivním povoláním. I proto, že ztratilo výhody oproti ostatním profesím, které mělo za totality. Až někdo porovná letošní maturanty podle úspěšnosti v testech státní maturity, zjistí, že zájemci o studium učitelství mají v průměru horší výsledky než zájemci o kterýkoli další směr. Schopnější maturanty odrazují od učitelství nejen nízké platy, ale především snaha ministerstva vodit učitele za ruku. Do tak svázaného prostředí přece soudný člověk nevstoupí, pokud k tomu nemá opravdu silné pohnutky! V konkurenci jiných profesí se svobodnějšími poměry raději oželí i lákadlo práce s mladými lidmi.
Práce učitelů, dělají-li ji pořádně, však patří k intelektuálně nejnáročnějším. Řady důležitých cílů vzdělávání lze totiž dosáhnout jedině tak, že se žáci po dlouhou dobu, se zájmem a víceméně samostatně zdokonalují v něčem, co jim dává hlubší smysl. Záleží na tom, zda učitel o těchto cílech vzdělávání ví a dokáže vyvolat odpovídající činnosti žáků.
Způsobem výuky je může například přivést k poznání jejich silných a slabých stránek a k tomu, aby tyto rozdíly využívali ve prospěch společné věci. Může dosáhnout toho, že se žáci nebojí dělat chyby, protože se z nich dokážou poučit, anebo může ve třídě navodit atmosféru strachu z každého omylu. Učitel může podněcovat zvídavost žáků, nebo ji ubíjet; může podporovat jejich sebedůvěru, nebo ji naopak srážet. Může s žáky jednat férově, ale může také zneužívat svého postavení. Jeho osobností je silně ovlivněno rovněž to, čeho si žáci váží, i postoje, které zastávají. Budoucnost našich dětí však svěřujeme lidem, kteří se většinou přihlásili na studium učitelství proto, aby měli jistotu, že je přijmou aspoň někde…

 

Do vody ne!

Konečně je třeba také připomenout, že se zcela změnily poměry na pracovním trhu. Nikdo z dnešních žáků a studentů už nevystačí s tím, co se naučí ve škole. Většina postupně vystřídá několik odlišných profesí, někdy takových, o nichž dnes nemáme ani tušení.
Jak absurdní je v takovém světle volání některých učitelů a rodičů po návratu stavu, kdy se kráva probírala v celé monarchii ve čtvrté třídě, 6. února! Aby prý dítě nepřišlo o bachor, čepec, knihu a slez, ani když se přestěhuje na druhý konec republiky. Ale proč? Ať škola dítě raději naučí, jak si osvojovat nové věci. Pak je nezaskočí ani stěhování na druhý konec světa.
Detailní jednotné osnovy rozhodně nadělaly víc škody než užitku. Centrum vybírá učivo s prozíravostí generála připravujícího vojsko na minulou bitvu a jeho osnovy fakticky zbavily učitele odpovědnosti za výsledky výuky. Proto po nich ti mizerní mezi učiteli tolik touží. Nejzávažnějším důsledkem direktivního řízení školství však je, že české školy nedokážou samostatně reagovat na měnící se vnější podmínky. Nikdy tak totiž reagovat nesměly.
Žáci se dnes ve škole především nudí a mnozí ji nenávidí, protože vnímají, jak divné jsou její metody a jak zbytečné bývají poznatky, jejichž znalost vyžaduje. Obrazně řečeno, škola je má naučit plavat. Místo toho do nich cpe fakta o všem, co s tím souvisí. Něco asi důležité je: do bazénu se nečurá, v moři žijí potvůrky s bodlinami, čím je voda slanější, tím víc plavce nadnáší. Zbytečností je mnohem víc: kolik drah má bazén, jak teplá je v něm voda, jak se jmenují plavecké styly, kdo získal na olympiádě v plavání nejvíc zlatých medailí, jak zemřel Archimédes. Do vody samotné však naše škola žáky nepustí.
Ti si navíc ve škole právem připadají jako ve skanzenu. Počítače, internet, diktafony, videokamery a programy pro zvukový a filmový střih, digitální fotoaparáty a navigace, různé elektronické senzory a měřidla, programovatelné robůtky, chytré mobily a další moderní vychytávky nabízejí nepřeberné možnosti originálních projektů, Žáci by si z nich mohli vybírat a přitom se naučit mnohem víc než dnes. Tohle je totiž svět, ve kterém žijí nebo žít budou. Vstup moderních technologií do výuky se ale zatím omezil hlavně na kosmetická vylepšení zaběhané praxe. Ač je vcelku jedno, jestli se vyjmenovaná slova píšou křídou na tabuli, nebo promítají z dataprojektoru. Nemohli by žáci z vesnice natočit film třeba o všedním dnu krávy pro ty z města? Anebo městští udělat pro venkovské reportáž o životě osamělých starých lidí? Potřebují k tomu jen lepší mobil, počítač a pár programů, které si zadarmo legálně stáhnou z internetu.
Nové technologie umožňují, aby učitel opustil výukovou metodu „Dobře si zapamatuj, co říkám“ a nahradil ji metodou „Sám si vyzkoušej, jak to je“. A to už hluboko na prvním stupni. Většina problémů, s nimiž si později učitelé starších žáků nevědí rady, totiž vzniká už tam.

 

Mrtvé ožívá, zrozené umírá

Ministr Josef Dobeš školství nerozumí. Prokázal to už tím, že spojil svůj politický osud s krachujícím projektem státní maturity. Nemá-li zkouška plošně škodit, je třeba ji pojmout úplně jinak. Její základní problém není manažerský, ale odborný. Dobří učitelé se totiž víceméně shodují, že je podoba státní maturity staví před etické dilema: musejí vyučovat špatně, aby v ní jejich žáci uspěli.
Státní maturitu Dobeš jen zdědil, ale svému nástupci iniciativně zadělal na podobný průšvih o úroveň níž. Zcela diletantská příprava standardů pro základní vzdělávání by měla být okamžitě zastavena. Nemá smysl zahajovat ji dříve, než se dosáhne shody na cílech základního vzdělávání. Nejlépe v Národním programu vzdělávání, který ministerstvo školství dluží Parlamentu podle školského zákona z roku 2004.
Jinak by ministerstvo stavělo dům od střechy a standardy i plošné testování v 5. a 9. ročníku by spolehlivě konzervovaly současný stav. Otázky, v nichž by žáci vybírali jedinou správnou odpověď kliknutím do nabídky, prostě musejí vypadat jako ty z Milionáře. To by ale dávalo školám jasnou zprávu: „Reforma skončila – správně se vyučovalo před ní“.
Oživení reformy a její podpora je v základním a středním školství hlavním úkolem vlády. Ministerstvo školství se však dosud chovalo, jako by mu někdo uložil pravý opak. Už jste si, milí rodiče, začali dávat stranou na stáří a mimoškolní vzdělávání dětí? Problémy s výměnou ministra nezmizí: průběžné financování vašich důchodů je ohroženo.

Autor se podílí na projektu Kalibro, který je zaměřen na servis školám při sebehodnocení.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Vít Pátek
Vít Pátek
9 years ago

„Tabulky opata Felbigera“ jsou jeden pangejt. „Hlavně informační a komunikační dovednosti a schopnost se učit, ostatní je vedlejší“ je druhý pangejt. Jak se přesvědčím, že to co jsem si vygoogloval, byť v dvaceti podobných verzích, není nesmysl či záměrná dezinformace? A hlavně, JAK DLOUHO MI TO BUDE TRVAT? Času je čím dál méně. Resp. máme ho zhruba stejně, jen stihnout toho chceme pořád víc. A obzvlášť to platí o vzdělávání (míněno o té fázi, která předchází ekonomické aktivitě, samozřejmě, že se pak člověk učí dál). Potřebujeme ho provozovat velmi efektivně, tj. neplýtvat při něm časem. I googlovat potřebujeme efektivně a… Více »

Jiří Sedláček
Jiří Sedláček
9 years ago

K výše uvedené poznámce pana Pátka: Guru managementu Peter Drucker uvádí tuto hierarchii: data – informace – vědomosti. Čili se domnívám, že dnešní člověk se musí umět naučit rychle vyhledat data a informace, ale také se naučit mnoho věcí, aby dokázal z těchto dat a informací sestavit potřebné vědomosti, které použije k myšlení. To mu umožní se pohybovat v sociálních sítích, na což následně potřebuje umění vhodné komunikace. To se ale nemůže úplně naučit, to si musí osvojit. Stejně jako cizí jazyk, kde se něco musí naučit – gramatika, fonetika, formální angličtina, a slovní zásoba; ale dovednosti porozumět a komunikovat… Více »