Hospodářské noviny: Byla Valachová dobrá ministryně? NE

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel v Hospodářských novinách dne 31. 5. a je součástí polemiky o roli Kateřiny Valachové coby ministryně školství. Zatímco Bob Kartous nevidí její púsobení v resortu školství v příliš růžových barvách, jeho oponent Jiří Zajíček hodnotí její dosavadní kroky kladně.

Existují zastánci představy, že pro vedení firmy, úřadu či instituce nemusíte dané činnosti rozumět. Stačí být dobrý manažer. Možná existují případové studie, které dokazují, že to za určitých specifických podmínek funguje, ale v rámci českého školství je nenajdete.

Příkladem budiž i Kateřina Valachová. Resort přebírala ve stavu rozkladu po Marcelu Chládkovi, jednom z největších omylů v historii vlády i sociální demokracie. Chládek − ačkoliv učitel − postrádal všechny elementární předpoklady pro ministerskou funkci, od těch kognitivních přes emočně-volní, o morálních nemluvě.

Pro novou ministryni to byla svým způsobem výhodná pozice. Po katastrofě většinou stačí uklidit a zasloužíte si uznání. Byla to hlavně očividná personální nouze ČSSD, která umožnila do té doby nestranické náměstkyni tehdejšího ministra bez portfeje Jiřího Dienstbiera stát se přes noc jednou z hlavních tváří nejsilnější vládnoucí strany. Valachová neměla co ztratit, mohla pouze získat. Stačilo vyhýbat se skandálům, poslušně plnit domácí úkoly, rozdávat − už v oranžových barvách ČSSD − úsměvy, a získat tak šanci na slibnou politickou budoucnost.

Nutno říct, že tuto ambici se Valachové podařilo téměř naplnit, ačkoliv se to možná po demisi vynucené koaliční roztržkou nezdá. Valachová jako dvojka na středočeské kandidátce pohodlně vpluje do klidných vod sněmovních, a pokud se ČSSD zúčastní i další vlády, bude pravděpodobně i tam. Personální nouze v ČSSD totiž trvá, a pokud Valachová nebude následovat svou spolubydlící a náměstkyni Simonu Kratochvílovou na její novou adresu, nezdá se, že by ji něco ohrozilo.

Valachová je právnička, jak ráda zdůrazňuje. Valachová je také kariérní politička. Rozhodně však není člověk, který by si někdy v minulosti kladl otázky spojené s hlubší podstatou vzdělávání a z toho odvozoval možné záměry v oblasti vzdělávací politiky.

Ilustrovat to můžeme na státní maturitě, která orámovala její funkční období. V jednom z prvních projevů „k věci“ v roli ministryně Valachová prohlásila, že v žádném případě nedopustí, aby se součástí povinné státní maturity stala matematika. Během svého působení se však poměrně rychle stala vášnivou obhájkyní povinné matematiky a byla ochotná zajít ještě dál.

Na poslední tiskové konferenci ministryně v demisi průběh a výsledky maturit dokonce chválila, ačkoliv už mezitím postupně rostla všeobecná nechuť nad tím, že Cermat nebyl opět schopen zabezpečit organizaci a obsah maturitních testů bez problémů. Maturanti čekající týdny na výsledky písemné části z českého jazyka, kontroverzní úlohy, pochybné důvody k hodnocení slohových prací centrálně, dlouhodobý problém s vysoce nevyváženým počtem neúspěšných na gymnáziích oproti odborným školám a učilištím, nic z toho nepřesáhlo u Valachové hranici rozlišitelnosti. Nově se objevující informace o změnách v hodnocení maturit s cílem ovlivnit počet neúspěšných, jež ukazují na jediný prokazatelný dopad maturit v podobě státního inženýrství a pouze zvýrazňují fakt, že Valachová příliš nerozuměla tomu, co často úspěšně a někdy neúspěšně prosazovala.

A v tom tkví její problém jako ministryně školství. Uměla připravit legislativní změny po ní požadované a uměla je v dané konstelaci prosadit, ať už šlo o maturitu, inkluzi, financování nebo kariérní řád. Nedokázala ale nahlédnout interakci s prostředím a následky. Nechala se poměrně snadno přesvědčit těmi, jejichž hlas měl zůstat z politických či lobbistických důvodů nevyslyšen. České vzdělávání ale potřebuje někoho, kdo má vlastní vizi a nenechá se jednoduše vodit za nos.