Hospodářské noviny: Česko potřebuje vizi vzdělávání 4.0

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 31. 8. v Hospodářských novinách pod názvem Česko potřebuje vizi vzdělávání 4.0 (ZDE). Věnuje se v něm tomu, jaké změny a otázky vyvolává v oblasti vzdělávání proměňující se společnost a zda jsme na ně ochotní a připravení reagovat.

Vybírat mezi problémy českého školství ten největší je problém sám o sobě. Vzdělávací systém je robustní a komplexní, nikde nekončí a nikde nezačíná. Promítá se do všech ostatních společenských oblastí, ovlivňuje nejen současnost, ale i budoucnost, na desítky let dopředu.

Usuzuji proto, že možná vůbec největším problémem vzdělávání v současné době je ten velmi omezený, fragmentarizovaný přístup. Vezměte si pouze toto: proč se pořád ještě české ministerstvo, které má řídit vzdělávání, nazývá ministerstvem školství? Copak se vzdělávání v roce 2016 odehrává pouze ve školách. Nesmysl. V Evropě se tato ministerstva běžně nazývají ministerstvy vzdělávání. Významně to rozšiřuje pohled na to, před jakými problémy stojíme. Na ministerstvu školství jsou totiž zvyklí zabývat se pouze tím, co se děje ve školách a více méně jen v těch veřejných. Spektrum problémů, které se tam s vážnou tváří řeší, spadá do spektra servisně organizačních potíží všedního dne českých škol, pro něž je třeba najít řešení. S drobnou nadsázkou lze konstatovat, že jde o jakousi technickou správu, kde horizontem úvah je školní rok, volební období a v nejlepším případě vize na několik let dopředu, kterou bychom ani neměli, nebýt požadavku EU.

Je to tristní. Největší problém českého vzdělávání je, že si neklade otázku, co se stane během následujících dvaceti třiceti let. Jde o symptom společenské negramotnosti, jako když negramotný jedinec žije ze dne na den. Žádné překvapení, že se pak jeho život odehrává jako série neočekávatelných událostí, s nimiž si nedokáže poradit. Totéž hrozí i nám, pokud se budeme chovat jako člověk, který neprošel ani třemi třídami základní školy.

Jistě, musíme řešit platy učitelů, inkluzi a vedle toho řadu naprosto marginálních problémů, které systém generuje jakoby sám pro sebe. Vezměte jen snahu naplnit poloprázdná učiliště a střední odborné školy, jejichž zlatá doba už minula, studenty. To je přece otevřená perverze systému. Přestává sloužit společnosti, naopak společnost začíná sloužit jemu. Kolik času, energie a prostředků vyplýtváme zbytečně a kontraproduktivně jen proto, že nebereme v potaz relevantní souvislosti, nesoustřeďujeme se na budoucnost společnosti, s ohledem na měnící se ekonomickou a sociální realitu…

Je to velký problém. Irmeli Halinenová, šéfka finské Národní rady pro vzdělávání, vysvětluje na stránkách organizace, proč se Finsko rozhodlo od roku 2016 spustit vzdělávání podle aktualizovaného kurikula. Vysvětluje, proč měnit podle dostupných indikátorů výborně fungující vzdělávací systém, a vysvětluje to právě potřebou reagovat na rychle se měnící skutečnost. Singapur, jiný oceňovaný vzdělávací systém, podstoupil podobný přerod, a výsledkem je vize vzdělávání značně odlišná od toho, o co se snažíme zde. Jen pro ilustraci, občanská gramotnost je na prvním místě mezi cíli vzdělávání.

Jsou ve Finsku a v Singapuru tak zmatení, jak se snaží tvrdit někteří zastánci našeho údržbářsko-konzervativního přístupu? Nebo jsme to my, kterým tak úplně všechno nedochází? Podle všeho máme problém my. Vezměme jen prostý fakt rychlosti vývoje umělé inteligence, o němž se mluví v podstatě všude, samozřejmě kromě českého školství. Kognitivní systémy jako Watson, který rozvíjí IBM, jsou dnes na vysoké úrovni pokročilosti. Jedním z cílů je vytvořit osobního asistenta, který − mimo jiné − bude do značné míry obstarávat vzdělávání. Možnosti v oblasti vzdělávání dětí jsou skutečně epochální. Nejlepší dostupné materiály, metody v jakékoliv oblasti dostupné během vteřin, k tomu hodnocení úrovně a následné stanovení postupu v dalším učení, tempo, volba prostředků dle dispozic dítěte. Žádný lidský učitel nebude schopen něčemu takovému konkurovat.

Tohle je reálná vize Vzdělávání 4.0. Pokud ji nevezmeme na vědomí a nezačneme přemýšlet, že role školy a učitele ve vzdělávání se radikálně promění, a to už během následujících patnácti dvaceti let, stanou se školy a učitelé poněkud zbytečnými. Následky pro společnost mohou být fatální, protože škola je zaručeně jedno z posledních míst, kde se mohou děti setkat s lidmi z odlišného prostředí a zkusit pochopit, že společnost je mnohem různorodější, než jak se to jeví z pohledu omezeného na určitou sociální bublinu.