Hospodářské noviny: Měli bychom se zaměřit na změnu přijímacích zkoušek a maturit

Publikujeme rozhovor Petra Kaina s Filipem Pertoldem, výzkumným pracovníkem v think-tanku IDEA při CERGE-E o tom, co by bylo především třeba reformovat v našem vzdělávacím systému, kdy rušit víceletá gymnázia a jak koncipovat vysokoškolské studium. Text vyšel 6. 6. pod názvem Nepotřebujeme tolik magistrů. Většina vysokoškoláků by měla ukončit vzdělání po bakaláři, říká ekonom v Hospodářských novinách.

Obrovským problémem školství je podle Filipa Pertolda skutečnost, že vlastně nevíme, jaké profese bude za pár let trh práce poptávat.Obrovským problémem školství je podle Filipa Pertolda skutečnost, že vlastně nevíme, jaké profese bude za pár let trh práce poptávat.

Vzdělávací systém v Česku potřebuje podle ekonoma CERGE-EI Filipa Pertolda reformovat na všech svých stupních. Potřebujeme dostat více dětí do mateřských škol, potřebujeme lépe testovat děti na základních a středních školách a potřebujeme, aby na vysokých školách nestudovali lidé zbytečně dlouho.

Školství je považováno za oblast, v níž se změny projevují většinou až v delším horizontu. Je podle vás něco, co by šlo změnit k lepšímu hned teď?

Podle mě je momentálně nejurgentnější změnit obsah jednotných přijímacích zkoušek na střední školy a také obsah maturit. Jak český jazyk, tak matematika jsou zkoušeny nevhodným způsobem. Děti jsou nuceny pamatovat si odborné termíny, místo aby se učily jazyk i matematiku užívat v situacích, které je v životě čekají. Já byl šokovaný, když jsem viděl maturitní otázky z matematiky. Polovina z nich byla jen o upravování vzorců a žádná se netýkala třeba interpretace grafů, které studenti běžně vidí v novinách. K čemu je to v dnešní době dobré? Ať se tvůrci maturit podívají na maturitu z matematiky v Polsku, kde je většina úloh velmi prakticky zaměřena. Změnit testy je velmi jednoduché a zároveň se tím dá udělat mnoho dobrého.

Jako relativně snadný recept na zlepšení školství se uvádí i zvýšení učitelských platů, které jsou u nás i v mezinárodním srovnání neobyčejně nízké.

To je samozřejmě další věc, kterou je třeba řešit. Už je to obnošené téma, ale pořád s ním bojujeme. Zvýšení učitelských platů je pro zlepšení stavu školství podmínkou nutnou, nikoli ale dostačující. Obrovským problémem školství je pak skutečnost, že vlastně nevíme, jaké profese bude za pár let trh práce poptávat. To je samozřejmě obtížně řešitelné. Už dnes ale víme, že je nutné učit studenty organizovat a plánovat si práci nebo komunikovat tak, aby se lidé různých profesí a kultur byli spolu schopni v práci domluvit. Děti by se těmto soft skills, tedy takzvaným měkkým dovednostem, měly učit ve všech předmětech. Má to být něco průřezového, co slouží k tomu, aby chápaly souvislosti, uměly prezentovat své znalosti, komunikovat a pracovat v různorodém kolektivu. Protože když pak v nějaké firmě vedle sebe posadíte člověka z IT a člověka, který zná potřeby klientů třeba na druhé straně světa, tak se spolu musí umět domluvit, jinak nedokážou vytvořit nic užitečného.

Jak se českému školství daří stírat rozdíly mezi dětmi rodičů z různých společenských vrstev?

Příliš se to nevede. Když se podíváte na srovnávací testy PISA, tak zjistíte, že role rodinného zázemí na kompetence dětí je u nás podobná jako u zemí, které ve školství přerozdělují mnohem méně, jako je třeba Velká Británie nebo USA. Tam je to ale pochopitelné, vždyť třeba ve Spojených státech se základní a střední školství financuje z lokálních daní. Takže když se přestěhujete do lepší čtvrti, tak tam prostě máte lepší školu s lépe placenými učiteli, protože jsou tam dražší nemovitosti a odvádí se tam více daní. Nic podobného v Česku nefunguje, tady má v podstatě každý učitel stejný plat, ať učí kdekoli. Teoreticky by tedy mělo mít rodinné zázemí na schopnosti a vědomosti dětí menší vliv. Přesto má rodina zásadní dopad na studijní výsledky. To je přece neudržitelné! V takovém případě přestává dávat smysl mít tu takto daňově financovaný systém školství. Nejhorší je, že příčiny tohoto stavu známe. Víme, že tu je segregace základních škol, které mají dobrou či špatnou pověst. Víme, že za to může i skutečnost, že nějakých 10-15 procent dětí odteče v páté třídě ze základních škol na víceletá gymnázia. Víme, že jsou obrovské kvalitativní regionální rozdíly ve školství. My to všechno víme, jen s tím prostě nic neděláme.

Co s tím tedy dělat? Byl byste třeba pro zrušení víceletých gymnázií?

Principiálně ano, ale pouze pokud budeme mít plán B, který by měl řešit schopnost učitelů učit v různorodé třídě. Takže v současnosti určitě ne, protože okamžitě začnou vznikat segregované třídy v rámci základních škol. Samozřejmě se mi nelíbí, že děti v útlém věku deseti jedenácti let procházejí zkouškami, v nichž jde o jejich budoucnost. Co přitom víme o dítěti v předpubertálním stadiu jeho osobnosti? Vždyť vývoj v pubertě dělá s motivací člověka studovat obrovské divy. Rozdělovat děti na základě jedné zkoušky v tomto věku je nesmysl a zásadně to utvrzuje vztah mezi rodinným zázemím a tím, kam to nakonec dítě dotáhne.

Nezapomíná se někdy při diskusích o školství na vzdělávání předškolní?

Předškolní vzdělávání je samozřejmě naprosto zásadní, protože když dítě do školky nechodí, tak později často tento handicap strašně špatně dohání. V Česku je dětí, které do školky nenastoupí, asi pět procent. Je tedy evidentní, že se tento problém se zavedením povinné předškolní docházky vyřešit nepovedlo a je zapotřebí najít jiný způsob intervence. Možností je mnoho, teď musíme vrazit peníze do kvalitního výzkumu, abychom zjistili, co nejvíce pomáhá. Jenže to se samozřejmě nedělá, protože je to z valné části problém romské populace, a tudíž je to nepopulární. Přitom je to absurdní, výnosnost takové investice by byla pravděpodobně strašně vysoká. To, že s tím nic neděláme, nás ve výsledku stojí hrozně moc peněz, neboť ti lidé nakonec stejně skončí ve speciálních školách, dávkách nebo třeba ve vězení.

Co by se podle vás mělo změnit na vysokých školách v Česku?

Podle mě je nutné zkrátit délku úspěšného studia na vysoké škole. U vysokoškolských studentů máme dva extrémy. Buď vysokou školu vůbec nedostudují, nebo ji studují zbytečně dlouho. Minimálně pět let, protože ti, kdo si udělají bakaláře, si už rovnou dodělají i magisterské studium. To je přitom nesmysl. Z mezinárodních zkušeností víme, že nepotřebujeme tolik magistrů. Ať si většina studentů udělá bakaláře a jde pracovat. Vždyť zaměstnanost lidí ve věku 15-25 let je u nás třeba v porovnání s Nizozemskem asi třetinová. K tomu, abychom s tím něco udělali, je ale nutné, aby byla část bakalářských programů do značné míry profesně orientovaná. Aby měla jasnou vazbu na trh práce, tak aby se na něm absolventi uplatnili.

Dalším problémem vysokých škol v Česku je skutečnost, že dominantně najímají jako odborné asistenty jen vlastní absolventy. Což samozřejmě vede k tomu, že se dlouhodobě replikuje kvalita jednotlivých vědeckých oborů. Ty, co byly kvalitní, jsou kvalitní i dál, ty, co nestály za nic, jsou nadále špatné. Myslím, že management prostě nefunguje dobře a měl by být hnán k větší odpovědnosti za výsledky, kterých vysoké školy dosahují. Samozřejmě s podmínkou, že se zachová nezávislost na politicích. Kontrola kvality by měla být prováděna zahraničními experty. Vysoké školy by se také mohly lépe a výrazněji motivovat k najímání zahraničních badatelů. Jenže pokud se vnitřní systém řízení škol nezmění, tak ti zahraniční badatelé nakonec stejně odejdou.

—

Filip Pertold: Po absolvování VŠE působil rok jako novinář v týdeníku Ekonom. V roce 2007 obhájil na CERGE-EI titul M. A. v ekonomii a následně získal v oboru ekonomie doktorát. Tři roky působil jako postdoktorandský výzkumný pracovník na Aarhuské univerzitě v Dánsku. Hostoval na Institute for Health Research and Policy na University of Illinois v Chicagu a Kalifornské univerzitě v Berkeley. Od roku 2013 je výzkumným pracovníkem v think-tanku IDEA při CERGE-EI. Zabývá se vzděláváním, školstvím či trhem práce.