Hospodářské noviny: O vzdělávání a rozumování aneb Proč nejsme schopni společného pohybu vpřed

(c) kateřina lánská, eduin

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který reaguje na text Ondřeje Šteffla České školství: Iluze, dojmy, experimenty, který vyšel 27.12.2017 v Hospodářských novinách. Komentář vyšel 15. 1. také v Hospodářských novinách.

Máme v té naší postotalitní společnosti takový nešvar. Totalita spolehlivě zabíjí veřejný zájem, ergo lidé se orientují výrazně na to těžit výhody zejména soukromě a co nejdříve (vize Proč tak snadno Iva Možného). Z toho reziduuje dvojí efekt politický: jednak se lidé, kteří zastávají politické funkce, orientují v prvé řadě na to vydělat na svém vlivu zejména osobně. Veřejný zájem, chápou-li jaký, je v nejlepším případě na druhém místě. Druhý důsledek jest následující: je-li moje motivace omezena na “tady a teď”, nemám potřebu cokoliv dlouhodobě plánovat.

Tahle chronická nemoc zatěžuje celou politickou sféru a veřejné záležitosti. Neumíme strategicky naplánovat rozvoj energetiky či infrastruktury, nehledíme vpřed ve zdravotnictví, sociálních záležitostech a výjimkou z pravidla nemůže být ani vzdělávání.

První chybou při pokusech o analýzu nemohoucnosti vzdělávací politiky je to, že se uvažuje o vzdělávání jako nějakém vadném subsystému, nikoliv jako o součásti celkově nemohoucího celku. Druhý problém představuje apriorní předpoklad, že všechno, čeho se dopustí ministerstvo školství, je z uvedených důvodů špatně.

Obávám se, že k podobné povrchnosti sklouzl Ondřej Šteffl, když v Hospodářských novinách (27. 12. 2107) kritizoval jako příklad chaotické a nepromyšlené vzdělávací politiky inkluzi. Štefflovy závěry: inkluzi nyní nechce velká část veřejnosti, protože ministerstvo reformu nepřipravilo a není schopné ji účinně zavádět, řídit, financovat. Ano, mediální obraz lze takto číst. Od člověka, který dlouhodobě hodnotí vzdělávací politiku v ČR, bych ale čekal více. To, že lidé v průzkumech veřejného mínění neschvalují inkluzi, je způsobeno politizací tématu a nezodpovědnou manipulací politických populistů reprezentovaných Zemanem a Klausem. S meritem věci to nemá co dělat. Inkluze je dlouhodobý proces, začal už dávno a v roce 2016 došlo k posílení tohoto přístupu, nikoliv zavedení. A došlo také na peníze.

Zatímco dříve školy musely brát prostředky z toho, co bylo určeno na jiné účely, Nyní mohou financovat z velké části že zdrojů vázaných právě na inkluzi. Má být inkluze příkladem “nestrategického” politického řešení? V tom případě těžko vysvětlit, jak to že je tato legislativní změna součástí vzdělávací politiky od Lišky až po Štecha. To je bratru šest vlád (včetně přechodných) a 10 ministrů! Inkluze je pilířem Strategie vzdělávací politiky 2020, kterou připravovalo několik ministrů. Dopady do systému sleduje Česká školní inspekce, jež o tom vydala obsáhlou zprávu.

Mezi zainteresovanými se ví velice dobře, v čem spočívají problémy ve třídách, v čem váznou podpůrné služby. Ondřej Šteffl to neví, ale to není chyba řízení. Ano, česká vzdělávací politika zdaleka není evidence based. Totéž ovšem platí o hodnocení postaveném na povrchnosti.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments