I žáci českých škol mohou zaznamenávat moderní historii

Přinášíme rozhovor s Magdalenou Benešovou z Post Bellum, organizace, která dlouhodobě zaznamenává svědectví očitých svědků událostí, které formovaly moderní dějiny v Československu a později v České republice. Činí tak mj. prostřednictvím vzdělávacího projektu Příběhy našich sousedů, do kterého se zapojilo již více než 100 základních škol z celé ČR.

„Učitelé, se kterými se setkávám v rámci projektu Příběhy našich sousedů, se moderním dějinám rozhodně nevyhýbají. A je jich k dnešnímu dni více než stovka. V každém ze 108 škol, kde jsme projekt realizovali, se našel alespoň jeden takový, a to není málo,“ říká Magdaléna Benešová z Post Bellum, organizace, která projekt Příběhy našich sousedů na českých školách realizuje. Více v rozhovoru o výuce moderních dějin a problémech s tím spojených. 

Dějiny 20. století končí v dějepisu na českých základních a středních školách velmi často druhou světovou válkou. Není to zvláštní? 

Důvodů, které k tomu vedou, je mnoho. To, jak výuka jakéhokoliv předmětu vypadá, se odvíjí především od osobnosti učitele. Pokud se učiteli do látky po druhé světové válce třeba i podvědomě nechce, dojde k tomu v nabitých osnovách snadno. Je přirozenější něco i při dobré vůli nestihnout, než se rozhodnout, že se budu méně věnovat např. husitství, abych pak měl čas šťourat do normalizace. Takže „nestihnutí“ se stává perfektním argumentem, ať už jsou skutečné důvody jakékoli.

Co je toho příčinou? Nemůže to být skutečnost, že fakta o říších starověkého Egypta nebo středověké Evropy jsou více méně ustálená, zatímco tvrzení o nedávné  historii jsou živá, a tudíž mohou vyvolat konfrontace? Nebojí se učitelé právě toho?

Ano, i toto je jedna z příčin. Někdo nechce jít do případného konfliktu s rodiči, jiný sám neví, jak toto konfrontační téma uchopit. Někoho téma starověkého Egypta profesně zajímá, a umí o něm vyprávět tak poutavě, že to má možná větší smysl než odbytý výklad o ČSSR. Zároveň si nemyslím, že by to s výukou moderních dějin bylo tak špatné, jak se obecně soudí.  Nevěřím, že mediální obraz odporu k vyučování moderních dějinách založený na anketách, v nichž několik nepříliš bystrých studentů neumí odpovědět na otázky o základních dějinných událostech 20. století, odpovídá skutečné realitě školních tříd. Učitelé, se kterými se setkávám v rámci projektu Příběhy našich sousedů, se moderním dějinám rozhodně nevyhýbají. A je jich k dnešnímu dni více než stovka. V každém ze 108 škol, kde jsme projekt realizovali, se našel alespoň jeden takový, a to není málo.  Problém vidím spíš v tom, že téma nedávné, ještě živé historie vyžaduje trochu jiný styl učení, než na který jsou mnozí učitelé dějepisu zvyklí. Ale ti, kteří se do toho pustí, pak možná inovují i styl výuky usazenějších historických období. A to je skvělé.

Nemůže některé učitel odrazovat od učení nedávných dějin také snaha českých škol vytvořit „apolitické prostředí“? Je to vůbec smysluplná snaha? Může být škola apolitická, ve smyslu politiky jako správy věcí veřejných?

Škola apolitická ze své podstaty být má – v tom smyslu, že se nemůže stát hlásnou troubou některého politického směru. S tím ale výuka moderních dějin moc nesouvisí. Neumím si představit, že by od vedení školy přišel pokyn vynechat v dějepise nějaké období s odkazem na apolitičnost. To zní absurdně. Na druhou stranu si myslím, že by škola měla vést své žáky a studenty k zájmu o politiku a neměla by se bát přinášet politická témata na půdu školy, například formou diskusí na aktuální témata, která děti mohou zaznamenat v médiích, nebo snahou naučit děti nejen formovat svůj názor, ale také vyslechnout si argumenty názoru opačného.

Jaké prostředky může škola využít, pokud se rozhodne být „odvážná“ a historii řekněme posledních 75 let chce žákům nabídnout?

Učiteli hojně využívaný je například portál Moderní dějiny. Se svými projekty, nápady, metodikami a vzdělávacími portály ale přichází mnoho institucí, namátkou Člověk v tísni, Ústav pro studium totalitních režimů, Nadace Šoa (Shoah foundation), Muzeum romského holokaustu. Jejich věci jsou výborné. Není pravda, že k tématu moderních dějin neexistují materiály, spíš je toho všeho trochu moc a učiteli dá dost práce si vše prohlédnout a vybrat, co jemu konkrétně vyhovuje.

Post Bellum přispělo svou troškou v podobě portálu myjsmetonevzdali.cz, kde učitelé najdou množství krátkých vzpomínkových klipů, fotografií a dalšího audiovizuálního materiálu k jednotlivým tématům historie dvacátého století. Tato webová učební pomůcka obsahuje také pracovní a metodické listy, jež mohou být pedagogům  inspirací k tomu, jak s materiály v hodinách pracovat.

Nedávnou historii do českých škol přináší projekt Příběhy našich sousedů. V čem spočívá?

V projektu učíme žáky osmých a devátých tříd základních škol to, čemu se v Post Bellum již přes deset let věnujeme: poslouchat a zaznamenávat vzpomínky pamětníků období nacismu a komunismu a jejich příběh zajímavě předat dál. Žáky čeká nejen silné osobní setkání s pamětníkem, ale také pátrání po detailech jeho příběhu v archivech a literatuře. Součástí projektu jsou také volitelné workshopy: Lidská práva – chraňme je!, kde děti seznamujeme s konceptem základních lidských práv a učíme je rozpoznávat jejich porušování na konkrétním pamětnickém příběhu, workshop tvorby audio dokumentu ve studiu Českého rozhlasu, video workshop, kde se žáci i jejich učitelé učí základům práce s kamerou i tvorbou scénáře. Půlroční snažení dětí a jejich učitelů vrcholí závěrečnou prezentací v každém městě, kde projekt probíhá. Mladí dokumentaristé mají za úkol vtěsnat to, čemu se půl roku věnovali, do tří minut, a představit před plným sálem příběh svého pamětníka i svůj tým. Žákovské práce i záznamy závěrečných prezentací jsou k nalezení na www.pribehynasichsousedu.cz. Projekt tedy zdaleka není jen o historii, přesnější je označení dokumentaristický. Své žáky na dobrodružné cestě za příběhem doprovází nejčastěji učitelé dějepisu či občanské výchovy, ale zapojili se už i učitelé angličtiny, češtiny, tělocviku nebo skvělá paní družinářka. Všichni učitelé odvádějí fantastickou práci, učí se spolu s dětmi a především díky nim se daří neuvěřitelné – za tři roky trvání projektu z téměř tří stovek přihlášených týmů projekt nedokončilo pouhých deset. Přitom na něm pracují děti ve svém volném čase po vyučování celé jedno pololetí.

Jak se do něj mohou zapojit školy, mají-li zájem?

Projekt realizujeme vždy ve spolupráci s místní radnicí. V letošním školním roce Kromě Prahy a Brna probíhá i v menších městech, jako např. v Chomutově, Přerově, Žatci nebo na Jesenicku, v dalších devíti městech odstartuje ve druhém pololetí. Pokud mají učitelé o zapojení do projektu zájem a v jejich městě zatím neběží, mohou mi napsat na magdalena.benesova@postbellum.cz. Spojíme se pak městem nebo obcí a pokusíme se tam projekt vyjednat a zrealizovat v budoucnu.

Co jiného Post Bellum pro školy nabízí?  

V roce 2015 jsme vyvinuli a pilotně odzkoušeli zážitkově-vzdělávací workshopy pro školní třídy. Účastníci se v nich přenesou do minulosti a pokusí se vžít do situací, kterým tehdy lidé čelili. Pro žáky 8. a 9. tříd základních škol máme workshop na téma kolektivizace, středoškoláci mají možnost vyzkoušet si samizdatovou tvorbu na programu, kde se věnují tématu svobody slova během normalizace. Workshop pro studenty pedagogických oborů vysokých škol se zabývá obdobím padesátých let dvacátého století a tématem občanské statečnosti. Jeho účastníci si dílnou nejen projdou, ale součástí je také podrobný metodický rozbor aktivit a tipy na jejich použití ve vlastních hodinách. Bližší informace o jednotlivých programech ráda zašlu zájemcům e-mailem na vyžádání.

Post Bellum také každoročně vyhlašuje dokumentaristickou soutěž Příběhy 20. století, která není zaštítěna žádným městem, a do které se mohou zapojit mladí i dospělí z celé republiky. Cílem je natočit, zpracovat příběh pamětníka, ale na rozdíl od vzdělávacích projektů Příběhy našich sousedů mají soutěžící jen omezené metodické vedení.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Ennio Kocourek
Ennio Kocourek
4 years ago

Téma „svoboda slova během normalizace“, velice podnětné. Doporučuji porovnat se svobodou slova za bruselské demokracie.