iDnes.cz: Školní úspěchy, ale rozbité rodiny. V 50. letech tvořili „nového Cikána“

Publikujeme text Zdeňky Trachtové, který se vrací ke kontroverznímu experimentu z 50. let, kdy vznikla internátní škola v Květušíně, kde byly vzdělávány romské děti, přičemž byly motivovány k tomu, ve škole zůstávat a nevracet se do rodin. Tématu jsme se věnovali již dříve, rozhovor s režisérem si můžete přečíst ZDE . Text vyšel na webu zpravodajského deníku iDNES.cz (ZDE).

Komunisté tento pedagogický experiment pyšně líčili jako boj o lepšího člověka. V 50. letech vznikla v jihočeském pohraničí škola a posléze i internát a dětský domov pro chudé romské žáky. Děti z negramotných rodin se zde úspěšně vzdělávaly a zlepšily se i jejich materiální podmínky. V řadě případů to však bylo za cenu násilného odtržení od rodiny.

Problematika vzdělávání sociálně vyloučených, z nichž v Česku velkou část tvoří Romové, je aktuální i dnes. Přístupy k ní se však v minulosti podstatně vyvíjely. Loňský dokument Zatajené dopisy režiséra Tomáše Kudrny přibližuje polozapomenutý experiment, který za socialismu probíhal v Květušíně na Českokrumlovsku (dokument můžete zhlédnout na webu ČT).

Projekt, kterým v letech 1950 až 1960 prošly přibližně tři stovky dětí, měl dokázat, že malí Romové jsou „kultivovatelní“ a mohou se zařadit do vzdělávacího systému. V té době to byl zcela unikátní počin, neboť romské děti byly obecně považovány za nevzdělavatelné.

Do čela romské Školy míru byl v roce 1950 vybrán pětadvacetiletý pedagog Miroslav Dědič. Když přišel do Květušína ve vojenském újezdu Boletice, byla vesnička jen pár let po vyhnání sudetských Němců ve zchátralém stavu. Do prázdných domů byli nastěhováni převážně chudí slovenští Romové, které tvrdě zasáhla druhá světová válka.

Dědič měl v té době již zkušenosti s výukou dětí nevysídlených Němců a slovenských reemigrantů a nadšeně se vrhl na nový úkol.

„Do této doby nebyli Cikáni lidmi a nezasloužili si, aby se někdo pozastavil nad jejich osudem. Byli to vždycky vyhnanci. Do školy nikdy nechodili, neuměli číst a psát. A my z nich teď máme vytvořit rovnoprávné lidi uvědoměle pracující pro dobro celku,“ napsal si Dědič ve svých denících, v současnosti uložených v brněnském Muzeu romské kultury, ve kterých celý projekt detailně popsal.

Zapálený učitel věřil, že pro úspěšnou výchovu romských dětí je nutné co nejvíce omezit jejich kontakt s rodiči. Prostředí, ve kterém žáci vyrůstali, považoval za „zhoubné“.

„Děti stojí v období rozhodování, zda se mají postavit s rodiči, tedy proti škole, nebo se školou, tedy proti rodičům. Zdá se, že škola si získává více půdy, než pochybné prostředí rodin. Bylo nutno pomýšlet na skutečné izolování dětí od ostatního domácího prostředí,“ zapsal si učitel v lednu 1951.

Do Květušína jezdily užaslé výpravy učitelů

Dědič ve škole trávil svůj veškerý čas. Jak zaznělo v dokumentu, „byl učitelem, ředitelem i uklízečkou zároveň“. Pomáhaly mu pouze dvě vychovatelky, s jednou z nich se později oženil.

Postupně začal mladý kantor sklízet úspěchy. Na výuku romských dětí se jezdili dívat učitelé z celého okresu i novináři. „Postavili mě třeba na stůl a já jsem jim četla. Byli z toho úplně… nechápali to. Já jsem za rok udělala dvě třídy,“ vzpomíná v dokumentu Zatajené dopisy jedna z tehdejších žákyň Olga Kotlárová.

Dědič chtěl dokázat, že romské děti jsou schopny vzdělání stejně tak jako ty ostatní. S žáky proto nacvičil pásmo písní a tanců, se kterým vystupovali po celé republice.

Postupně ale začaly mezi učitelem a rodiči žáků vznikat spory. V roce 1951 Dědič ve spolupráci s armádou zřídil ve škole i internát a v průběhu zimy tam začaly některé děti z Květušína a Českého Krumlova přespávat. V budově se topilo, malí Romové dostávali jídlo, oblečení i boty. Tomu rodiny, které většinou žily ve velmi chudých podmínkách, nemohly konkurovat.

Část žáků sice ve škole bydlela se svolením nebo přímo na žádost rodičů, další tam ale byli umisťováni z rozhodnutí soudu – většinou kvůli špatným sociálním podmínkám, ve kterých rodiny žily.

„Dětský domov, který v roce 1951 postupně vznikl, začal být zároveň využíván jako prostředek k uplatňování a vymáhání povinné školní docházky romských dětí z českokrumlovského okresu. Od školního roku 1953-1954 pak také jako výchovně-represivní zařízení pro děti z celé republiky, které se dopustily různých deliktů nebo byly údajně ‚nekultivovatelné‘“, shrnuje romistka Barbora Šebová v závěru své diplomové práce věnované květušínskému experimentu.

Dva žáci se podle jejích zjištění do školy přihlásili sami, protože je rodiče týrali, a dva proto, že chtěli získat základy gramotnosti.

Zatajené dopisy

Dědič, jak vyplývá z jeho deníkových zápisků, měl o některých postupech pochybnosti. „Zdá se, že přichází doba radikálních řešení, kdy věc nebude jen tak jednoduchá. Poněvadž internát už existuje, uvažuje se o možnosti soudního odnětí dětí. Řešení, nad nímž je třeba se zamyslet, a nad nímž většina lidí kroutí hlavou. Je to těžké a sám nemám v sobě tento problém vyřešen,“ píše Dědič. „Jedná se vlastně o násilí, byť pro ušlechtilý cíl,“dodává.

Úřady nakonec děti z rodin skutečně začaly odebírat, v řadě případů i za asistence SNB. Dobové dokumenty dokládají, že byly mnohdy přímo násilím vytrhávány z náruče rodičů. Návštěvy rodin v Květušíně a později v Dobré Vodě u Prachatic, kam se škola v roce 1954 kvůli nedostatečné kapacitě přestěhovala, se Dědič snažil maximálně omezovat.

V denících popsal, že často docházelo k ostrým střetům a rvačkám, když rodiče za svými dětmi přijeli. V řadě případů děti své rodiny neviděly i několik let. Dědič před nimi tajil i část dopisů, které jim rodiče psali.

„Drahá dcero, přijmi ode mne srdečný pozdrav a stálou vzpomínku mám na tebe. Moja drahá dcero, nezlob se, že jsem ti tak dlouho nepísala, poněvadž jsem nevěděla, co mám dělat. Ty jsi mi vůbec nepísala a teraz já ti píšem, bo už nemůžu vydržet. Pořád pláčeme za tebe a za mojom synom, že už vás tak dlouho jsme neviděli. Už nevíme, jak vypadáte,“ stojí například v jednom z psaní od matky, který jeho adresátka nikdy nedostala.

Některé děti se k rodičům už nevrátily

Šebová v diplomové práci souhlasí, že pedagogický experiment byl v mnoha ohledech velmi kontroverzní. „Nelze mu ale upřít upřímnou víru většiny aktérů, že dělají to nejlepší, co mohou, a také fakt, že byl do velké míry ovlivněn dobou a jejími trendy, kdy ‚kolektivní výchova‘ a ‚převýchova‘ byly obecně platnými a uznávanými nástroji na cestě k výchově nejen ‚rovnoprávného‘, ale také ‚uvědomělého‘ občana nové, socialistické vlasti a netýkaly se zdaleka pouze Romů,“ domnívá se.

Navzdory někdy i drsným metodám odtrhávání od rodin bývalí žáci, kteří byli ochotni o své minulosti hovořit, vzpomínají na léta ve Škole míru podle romistky více či méně pozitivně. „Někteří měli sice k určitým věcem výhrady, jiní ale zdůrazňovali svůj vděk za to, že díky Miroslavu Dědičovi a ostatním získali vzdělání. V případě několika respondentů také pobyt v dětském domově vyřešil jejich tíživou sociální situaci,“ píše Šebová.

Zdůrazňuje však, že se nepodařilo dohledat ani zdaleka všechny bývalé žáky a někteří o svých vzpomínkách odmítali hovořit. „Minimálně 250 dětí, o kterých nic nevíme, bylo na Dobré Vodě na základě soudního příkazu a je velká otázka, jak by na to vzpomínaly,“ řekla iDNES.cz Šebová.

Přesto se podle ní zdá, že přerušení kontaktů s rodiči znamená pro některé z nich dodnes trauma. Část dětí sice později našla k rodičům cestu zpět, jiné se k nim však již nevrátily, nebo pro ně byl návrat velmi obtížný. „Na tomto příběhu mě nejvíc fascinuje, že ho nelze vnímat černobíle. Pro někoho bylo umístění ve škole spása, pro jiného katastrofa,“dodala Šebová.

V roce 1960 byla Škola míru zrušena s odůvodněním, že „cikánský problém je vyřešen.“ Děti, které byly na Dobrou Vodu umisťovány Úřadem ochrany mládeže, skončily v dětských domovech po celém Československu.