iHned.cz: České školství je průměrná muzika za málo peněz. Problém je hlavně v nerovných podmínkách

Publikujeme esej sociologa Daniela Prokopa o nerovnostech v našem vzdělávacím systému. V čem spočívají a jaké mají důsledky? Text vyšel 31. 5. na zpravodajském webu Hospodářských novin.

Největší problém českého vzdělávání jsou nerovnosti. A nejde o nějaký tlak na rovnost výsledků. Řeč je o nerovnosti šancí a v přístupu ke kvalitnímu vzdělání. Nerovnosti ve školství narůstají do takových rozměrů, že demotivují velkou část učitelů a studentů, kteří jím procházejí, a zhoršují jeho celkovou kvalitu. Do vzdělávání dáváme ročně zhruba o 50 miliard méně, než by bylo pro zemi naší ekonomiky běžné. Ve srovnávacích testech jsme přitom zhruba v průměru OECD. Problém ale je, že na tuhle průměrnou muziku za málo peněz nedosáhne zdaleka každý.

Výsledky ve vzdělávání v Česku silně záleží na sociálně-ekonomickém statusu rodiny. To je jasné, lze si říci, talent se dědí a rodiče se starají jinak. Třeba ve Finsku, ale i v Estonsku či Polsku závisí úspěch na rodinném původu velmi málo. Česko patří mezi sedm zemí OECD, kde je tato závislost největší. Navíc se v posledních 10 letech stále zesiluje.

Hlavním důvodem je velmi rozdílná kvalita škol. To, do které chodí školy, vysvětluje 44 procent celkových individuálních výsledků žáků. Průměr OECD je jen 31 procent a jen v několika zemích jsou nerovnosti mezi školami horší než u nás. Zatímco ve Finsku či v Estonsku většina škol dosahuje v průměru na standardní výsledky, v Česku lze vysledovat oddělování nadprůměrných škol, podprůměrné většiny a zaostávajících extrémů. Právě přes velmi rozdílnou kvalitu škol se uplatňuje vliv rodinného původu. V rámci škol totiž vliv sociálního statusu na výsledky není v Česku o moc vyšší než v zahraničí. Jde tedy právě o to, že v Česku děti z „lepších rodin“ chodí do lepších škol a zbytek si vylosuje šedého až černého Petra.

Co stojí za nerovností kvality škol? 

Část viny nesou velké regionální nerovnosti. Karlovarský a Ústecký kraj dosahují v testech PISA výsledků na úrovni Bulharska a Malajsie, školství tu doplácí na chudobu, která je zde až čtyřikrát častější než v bohatších krajích. To souvisí s častějšími rozpady rodin a nevyhovujícím bydlením, horším životním stylem, stresujícím předlužením i menšími možnostmi investovat do rozvojových aktivit. To vše na děti dopadá. Kdybychom skončili tady, školství by si mohlo umýt ruce. Problém ale je, že sociální status rodin vysvětluje méně než polovinu regionálních rozdílů ve vzdělávacích výsledcích. Zbytek padá na bedra místního školství. Čím to je?

V krajích, jako je Karlovarský, častěji učí nekvalifikovaní učitelé. Studenti jezdí studovat pedagogiku do Prahy či do Plzně a často se nevrátí. Nemáme programy, které by tyto obětavce za několikaletou misi zaplatily. Studenty navíc může odrazovat to, že region je těžko přístupný a je v něm málo práce pro jejich partnery, často také vysokoškoláky. V regionech, které by to nejvíce potřebovaly, také často chybí školní psychologové, doučování, pracovníci, kteří by zašli do rodiny a snažili se omezovat absence dětí. Tyto věci jsou pro vyrovnání handicapů důležité, ale u nás se lepí z dočasných operačních programů.

„Bylo tady doučování a fungovalo, ale pak program skončil a nemáme to z čeho platit,“ řekla mi učitelka jedné školy v Karlovarském kraji. Problém je i v roztříštěnosti. Základní školy u nás zřizují obce. Liší se v tom, jak vybírají ředitele a jak mohou školy podporovat. Školy jsou často malé. Pomohlo by jim, kdyby mohly sdílet administrativu, IT služby či zmíněné psychology. Kdyby se učitelé mohli vzdělávat a poradit se zkušenějšími mentory v regionu. Kvůli absenci střední úrovně řízení, které kdysi fungovalo na úrovni okresu, to jde těžko. Navíc se rozptyluje odpovědnost. Školní inspekce dává svoje zprávy vedení obce a škol. Na to, zda neskončí jen v šuplíku, už ale nikdo moc nedosáhne. Většinu těchto věcí musíme změnit, aby se regionální školství zlepšilo a nebylo závislé na osobním nasazení lidí, kteří z děravé lodi čerpají vodu. Řada z těch věcí přitom není jen na ministerstvu, ale i vedení krajů. Které ale například v Karlovarském kraji prosazuje cut-off score, jež odpovědnost za zaostávající základní školství přenese na děti tím, že se nedostanou na solidní střední školu.

Odchod talentovaných 

Regionální rozdíly ale nejsou všechno. Bolestí českého vzdělávání je i časné třídění dětí, které probíhá v rámci jednoho města. Začíná to v předškolním vzdělávání. Absolvování dvou let školky u dětí ze sociálně znevýhodněných rodin výrazně pomáhá na základní škole. Ne všude jsou ale dostatečné kapacity. Pro další rodiče jsou bariérou náklady na dopravu, obědy, výlety či prostě nevědomost, že školka má smysl.

V Česku se to moc nesnažíme změnit. Do předškolního vzdělávání dáváme minimum prostředků. Americké studie jako Perry School přitom ukazují, že každý včas investovaný dolar do dobré školky pro děti z vyloučených rodin se mnohonásobně vrátí zvýšením studijní úspěšnosti, snížením kriminality, nemocí, nezaměstnanosti v dospělosti. Dokonce i děti dětí, které chodily do zmíněné školky v Perry School, mají dnes o 20 procent nižší pravděpodobnost těchto problémů. Nedávno zavedený povinný předškolní rok tyhle věci neřeší. Zaprvé do školky musíte chodit déle, aby vám pomohla. Zadruhé to je paternalistický kanon na vrabce, kterému část dětí z chudého prostředí stejně uniká.

Velká vlna třídění pak probíhá při odchodech na víceletá gymnázia. Zda na něj půjdete, zdaleka nezávisí jen na talentu, ale výrazně i na aspiracích rodičů. Přes 40 procent studentů víceletých gymnázií pochází z nejvzdělanější a nejbohatší pětiny rodin. Stejně talentovaným dětem z chudších či průměrných poměrů často rodiče motivující k lepšímu vzdělání chybí.

Možná si řeknete, že oddělování talentovaných je dobře. Absolvent gymnázia se ale často moc neliší, pokud na něj vstupuje v šesté třídě nebo po devítce. Učitelé na základních školách, ze kterých v řadě regionů odejde na gymnázia až okolo pětiny studentů, ale přestávají věřit, že dokážou zbytek někam posunout. České děti nejméně rády chodí do školy – a jejich pohoda na druhém stupni silně závisí právě na rodinném původu a na tom, zda si kvůli němu vylosovaly zmíněného černého Petra.

Elitnost a selektivita do školství patří. Ale až v pozdějších stupních. Pokud ji posilujeme ve chvíli, kdy silně rozhodují aspirace rodičů a to, zda vám dokážou rok platit přípravu na přijímačky, dostáváme se k paradoxně neefektivnímu výsledku.

Vysoké školy se mohou snažit plést sítě na zachycení talentovaných rybiček a podporu excelence, ale třetina ryb jim „pomřela“ na jezu o tři kilometry nahoru po proudu. Rodiče posílající děti na elitní školy si paradoxy systému uvědomují. Ve výzkumu Medianu pro Člověka v tísni častěji říkali, že odchodem žáků se kvalita základek zhorší. Jsou ale jako akcionář firmy, které klesají akcie, a musí prodávat právě proto, že prodávají jiní. A stejně jako v této panice pomůže jen velká intervence. Musíme investovat do zlepšení kvality druhého stupně ZŠ a podpory učitelů. Umožnit, aby se v jedné škole a třídě mohly snáze vzdělávat děti s různými startovacími podmínkami. To podle řady učitelů i expertů ztěžuje například přehlcení osnov, kvůli nimž nezbývá čas na individualizovanou výuku. Bez „uspokojení poptávky“ nejde ani výhledově udělat krok, který je politicky obtížný, ale musíme ho diskutovat – tedy zrušení rané selekce dětí, kde na odtok elitních proudů doplácí zbytek.

Akce vyvolává reakci 

Když ze škol odcházejí ti nejlepší, posiluje to snahu udržet kvalitu odřezáním zespoda. Lépe řečeno tím, co za spodek jako společnost považujeme. Ve více než 130 základkách převyšuje počet romských studentů třetinu. Ve velkých lokalitách jako Chanov je koncentrace těchto dětí nešťastným důsledkem prostorového vyloučení. Ale v řadě čtvrtí, kde celkově počet Romů není vysoký, probíhá rozdělování jen těžko vysvětlitelné objektivními faktory. Uvidíte to, když si projdete školy v pražských Nuslích a dalších městech.

Problém je, že řadě lokálních aktérů tento systém vyhovuje. Lepší školy se zbaví potenciálních rizik a stížností rodičů. Méně aspirující rodiče přijmou, že v jiné škole „se těmto dětem daří nejlépe“. Při nadlimitní koncentraci se pak začne škole vyhýbat zbytek rodičů. Vydělávají na tom všichni. Tedy s výjimkou těch dětí, které často nedosáhnou ani na střední vzdělání. A daňových poplatníků, kteří jejich následnou chudobu, nezaměstnanost a další problémy musí sanovat veřejným rozpočtem.

Reprodukce (ne)vzdělanosti ale tvoří reprodukci chudoby. Lidé ve věku do 30 let jsou zhruba dvakrát častěji postiženi chudobou, pokud jejich rodiče neměli maturitu. V systému, kde spolu doktor a zedník naposledy studují v páté třídě, se ale koncentruje i sociální kapitál. Máte vše, nebo nic.

Děti z lepších škol znají v dospělosti právníky, ekonomy a manažery firem. Dětem, které se na lepší školy nedostanou, kontakty pro hledání lepšího zaměstnání či radu, zda je úvěrová smlouva výhodná a jak se bránit exekucím, často chybí. Společnost se navíc rozpadá na části, které spolu nic nesdílejí. Výzkumy pro Jeden svět na školách ukazují, že děti v učňácích často sdílejí negativní představy o polistopadovém režimu. Slyší je od rodičů i spolužáků ze stejných sociálních skupin. Tam všude sklízíme plody našeho příliš selektivního školství. V řadě zemí proti tomu bojují. U nás je nejvyšší čas začít.