Práce s rizikem je životní kompetence, kterou je třeba se učit. Celý život. To říkají organizátoři Konference DOBRODRUŽSTVÍ, kterou 18. 5. 2012 pořádá v Praze Prázdninová škola Lipnice, o. s. Chce se věnovat tomu, jestli jsou dobrodružství a s ním spojené riziko ve výchově užitečné a co se stane se společností, jež z výchovy dobrodružství odstranila. Na konferenci jste zváni, více informací najdete ZDE a k tématu přidáváme komentář, který spolehlivě vyprovokuje alespoň ty úzkostlivější rodiče a učitele.
K čemu je dobrodružství ve výchově dobré? Proč riskovat? Proč vystavovat děti „nebezpečí“? Základním atributem dobrodružství je i nejistota dosaženého výsledku. Kdo víc vsadí, víc bere, nebo víc ztratí. To platilo pro objevitele zlaté éry zámořských objevů, průkopníky vědy i prvního astronauta na Měsíci.
A dnes? Máme báječně bezpečná hřiště, která imitují les, ale jsou bez ostrých větví, špičatých kamenů a nebezpečných zvířat. Když se na školním výletě utopí dítě v rybníce, protože spadlo z hráze do vody, raději zakážeme jezdit na školní výlety. Je to tak správně?
Bezpečný a nudný život
Ze života našich dětí i nás samotných mizí činnosti, které dávaly možnost okusit dobrodružství v nefalšované podobě. Lezení po stromech? Průzkum staré zrušené továrny? Ježdění na vodu? Samé rizikové a „zakázané“ činnosti. Dětská i adolescentní hra jako nenahraditelný nástroj rozvoje osobnosti se přesouvá do polstrovaných ghett, jejichž základním principem je absolutní bezpečnost. Přicházíme tak o příležitost ke zvyšování zdravého sebevědomí (zvládnu takovou výzvu) a ochotě podstupovat riziko (zkusím to a uvidím, jestli to vyjde).
Možnost prožívat situace, které neprovází jistota výsledku, je důležitá, protože nám dává možnost učit se z reálných dopadů našich rozhodnutí. Když se snažíme vyhnout každé situaci, která obsahuje riziko a v níž můžeme udělat chybu, ztrácíme zkušenost s tím, že chybovat je přirozeně lidské, že se vyplatí riskovat i za cenu nejistoty, jak to celé dopadne.
Kdo nemůže lumpačit, dělá problémy
Přirozená a společensky přijatelná míra „uličnictví“ v sobě zahrnovala míru průběžné korekce a okamžité účinné zpětné vazby. Vymezovala tak jasně chování, které je již za hranicí akceptovatelnosti. Netvrdím, že je správné dát dítěti sirky v suchém lese za účelem získání zkušenosti, že škrtnutím lze podpálit les. Ale je správné dát mu příležitost zapálit oheň a zjistit, že je nebezpečný a když si nedá pozor, popálí se.
Kdo nemá možnost zkoumat a osahávat svět kolem sebe, lumpačit a vyzkoušet si tak hranice, kam ještě může a kam ne, nezíská schopnost tyto hranice odhadovat. A potom se s pocitem, že se „nikdy nic nestalo“, bezhlavě pouští do skutečně nebezpečných situací, v nichž nezná míru. Od počítače vyrazí rovnou skákat padákem. Proto je důležité, abychom si včas uvědomili, že práce s rizikem je životní kompetence, kterou je třeba se učit. Celý život.
Výborný článek. Stručný, jasný, pravdivý, „polstrovaná ghetta“ je skvělý výraz!
Musím se vždycky smát, když vidím dítě na kole, které má přilbu, náloketníky, nákoleníky a na rukou cyklistické rukavice… protože kdyby nááááhodou spadlo, tak by se mu mohlo něco stát a nebo by ho to také mohlo – považte – BOLET!!!
Líbí se mi brilantní poslední odstavec s pointou, že člověk, který vyrůstá s pocitem, že se nikdy nic nestalo pak pouští do nebezpečných situací.
Zdraví Marek Herman