Jan Zeman: Bezpečnostní rámy ve školách jen hasí požár. Musíme zasáhnout dřív

Publikujeme komentář Jana Zemana k nedávné neštastné události, která se odehrála na pražské střední odborné škole. Text vyšel na zpravodajském webu Seznam Zprávy.

Koronavirus zrychlil digitalizaci škol kosmickou rychlostí. Nyní je čas investovat pozornost do psychického zdraví a vztahů dětí ke škole.

Ve čtvrtek 31. března se odehrála tragédie na pražském učilišti v ulici Ohradní. Situace, kdy student vezme učiteli život, je v českém školství výjimečná. V reakci na tuto událost bude muset být Ministerstvo školství velmi odvážné. Instalovat ve školách bezpečnostní rámy a zvyšovat ostrahu, to je pouze hašení požáru. Potřebujeme dlouhodobá řešení, díky kterým bude jedinou „zbraní“ na školách namočená houba na tabuli.

Po každé tragédii přijde nejdůležitější otázka: Proč? V případě neštěstí na učilišti je ve hře spousta faktorů. Frustrace z dlouhodobé sociální izolace způsobená covidem může být jednou z příčin. Problémem však je už to, že žáci na učilištích jsou izolováni společností i bez covidu. V Česku se považují za „podřadný druh“, protože učiliště jsou poslední možností pro každého, kdo neprojde bariérou přijímacích zkoušek. Taková jsou dnes pravidla hry.

Rozhodně není vhodné bez vyšetřování obviňovat rodinné prostředí. Dá se pouze zmínit, že na učilištích studuje nejvíce žáků z takzvaného nepodnětného prostředí. V něm obecně panuje nízký zájem rodičů jak o vzdělávání dětí, tak o jejich mimoškolní aktivity. Rodiče mohou řešit existenční problémy nebo je na nich podepsán dluh společnosti a je samotné nikdo k lepšímu životu prostřednictvím vzdělání nemotivoval. V takovém prostředí se neřešená frustrace mladého člověka rychle prohlubuje. Řešení těchto komplexních problémů nesmí být zkratkovité.

Ministerstvo školství je v nelehké situaci. Rodiče chtějí pro děti bezpečí tady a teď. Rychlým uklidněním rodičů jsou rámy, kamery a recepce na každé škole. Pomalejší a důkladnější řešení se může zdát veřejnosti nedostatečné, protože není na první pohled srozumitelné a okamžité. Přesto se vyplatí být odvážní a myslet na budoucnost.

Bezpečnostní rámy jsou totiž jen nouzovým padákem nebo posledním článkem řetězce. Studie útočníků z amerických škol zachycené například v oceňovaném dokumentu Bowling for Columbine naznačují, že studenti mohli mít různé motivace, ale vždy postrádali stejnou věc – nikdo jim během studia nevěnoval pozornost, nikdo se jich na nic neptal.

Nevěnujme proto veškeré úsilí „hašení požárů“, naučme se místo toho „zacházet s ohněm“. Rizikové žáky a jejich problémy (rodinné prostředí, nedostatek přátel, psychické poruchy atd.) mohou v současnosti rozpoznat jen učitelé, kteří však mají v popisu práce, překvapivě… učit. Špatný vztah učitele a žáka může zaznamenat ředitel. Ten český se ale nyní podle výzkumů nachází v administrativním pekle a na vztahy ve škole mu nezbývá moc času. Teprve vznikají vzdělávací programy, které ředitele učí více pracovat s učitelským kolektivem.

Ve školách proto potřebujeme lidi, kteří mohou učitelům i ředitelům ulehčit práci a přidat další pár očí. Jsou to školní psychologové a sociální pedagogové. Obě profese mohou mít na život ve škole extrémní dopad. Představte si člověka, který místo šesti hodin výuky denně může nahlédnout do každé třídy, vyslechnout demotivovaného učitele, přesvědčit rodiče dítěte o potřebě vzdělání nebo uklidnit neúspěšného studenta, který se s pětkou vrací do nepodporujícího rodinného prostředí.

Koronavirus zrychlil digitalizaci škol kosmickou rychlostí. Nyní je čas investovat veškerou pozornost do psychického zdraví a vztahů dětí ke škole. Může se objevit nevyrovnaný žák, může se objevit rizikový učitel, ale ani jednoho z nich nezmění bezpečnostní rám.

pozn. autora: Uvědomělému čtenáři neuniklo, že text v sobě skrývá apel na prosazení podpůrných pozic ve školách. Ty se nyní potýkají se spoustou problémů:

• Novela zákona o pedagogických pracovnících je nezohledňuje (školní psycholog, sociální pedagog).
• Vysoké školy se neshodují na společné definici, čemu se mají absolventi těchto oborů věnovat (sociální pedagog může mířít do poradny i do terénu mezi školu a rodinu).
• Podpůrné profese jsou v současnosti financované z různých programů (Jan Amos Komenský). To vadí školám a některým organizacím, protože takové pozice jsou pro školu dočasné. Ministerstvo školství může na druhou stranu cítit křivdu, že se o systém financování snaží, a přesto je za svoji práci kritizováno.

Navrhovaným řešením je společný konsensus založený na pravidelné komunikaci, kdy k sobě všichni aktéři přistupují s empatií. Nikomu například neublíží, když se školní psycholog a sociální pedagog v zákoně objeví. Pomůže to ředitelům, kteří použijí zákon jako oporu v uzavíraných pracovních smlouvách, kam podle zákona mohou uvést přesnou pracovní náplň. Bohužel se s přesnou definicí profese trochu zaspalo, protože výzkum Technologické agentury ČR zaměřený na nepedagogickou práci a specializované činnosti ve školách ještě není hotový. Právě ten by mohl pomoct vysokým školám s definicí profilu absolventa školní psychologie nebo sociální pedagogiky a ujasnit očekávání ředitelů. 

Na systém financování ale bude potřeba počkat do roku 2025, protože se stále ověřuje, nyní programu v Jan Amos Komenský (teprve koncem minulého roku začaly na veřejnost pronikat představy o psychologovi pro školy nad 180 žáků). 

Ministerstvu školství nezbývá nic jiného, než o těchto aktivitách dostatečně informovat veřejnost, aby nevznikal dojem, že se řešení situace zanedbává. Závěrem je potřeba akcentovat, že nejdůležitější je v současné situaci informovat ředitelé škol, aby měli co největší šanci do své školy podpůrné profese dostat. Děti trpí doznívající pandemií, válkou na Ukrajině, ale také jinými problémy (deprese, sebepoškozování), které tu byly i bez výjimečných situací. Podpůrné profese k nim musíme dostat, ať už zákonem, vyhláškou, operačním programem nebo klíčovou dírkou.