Jiří Nantl: Bitevní linie vzdělávací politiky

Publikujeme komentář Jiřího Nantla, bývalého 1. náměstka MŠMT, který v současné době vyučuje na Masarykově univerzitě v Brně. Komentář se věnuje probíhající veřejné debatě o vzdělávací politice. Jiří Nantl se podílel na přípravě Strategie vzdělávání v České republice do roku 2020 (ZDE).

Ve veřejné debatě o vzdělávání nastává v posledních několika letech viditelná změna. Vzdělávací politika přestává být konsensuálním tématem, to znamená, přestává platit, že všichni napříč spektrem se shodnou, že je to priorita, ale dál už se nic nestane. Ve své podstatě jde tudíž o posun pozitivní. Abychom však veřejnou debatu o variantních řešeních ve vzdělávání mohli být schopni racionálně vést, potřebujeme porozumět tomu, kde se vine základní konfliktní linie ohledně pohledů na vzdělávací politiku a jaké zájmy a postoje za tím stojí.

Někteří se domnívají, že konflikt ohledně vzdělávací politiky je v základu ideologický, například že za ním stojí snaha části levice prostřednictvím školního vzdělávání indoktrinovat a měnit společnost. Nelze vyloučit, že existují nějaké skupiny lidí s takovými představami a nebudu na tomto místě s tímto výkladem současného dění v české vzdělávací politice polemizovat, ačkoli bych si kladl otázku, zda v době, kdy Facebook vyhlásil cíl absorbovat celý internet do jedné své univerzální aplikace, by plán kontrolovat společnost skrze školní vzdělávání nebyl už lehce nemoderní. Domnívám se však, že podstata věci tkví ve skutečnosti jinde.

V naší společnosti se vyprofilovaly dva základní pohledy na vzdělávání ve smyslu toho, jaké má být, jak má být organizováno jeho poskytování, a zejména kdo do toho má promlouvat. První z nich jsem před několika lety, v době přípravných prací a s tím souvisejících veřejných diskusí ke strategii vzdělávací politiky, sám pro sebe pojmenoval jako učitelismus-ředitelismus. Na povrchu tohoto přístupu je často jistá míra znechucení, dílem určitě i oprávněného, projevující se frekventovanou větou „jen nechte učitele učit, ředitele řídit…“, přičemž v důrazu na jedno či druhé z toho se učitelé a ředitelé předvídatelným způsobem liší. V jádru tohoto přístupu je filozofické přesvědčení, že vzdělávání je věc školy a pedagogických pracovníků, kteří tomu rozumí, a nikdo další by do toho moc neměl mluvit. Tento přístup má hlubokou tradici a velmi dlouhou dobu, v podstatě donedávna, byl téměř všeobecně akceptován, podobně jako dříve narozené generace většinou bez odporu akceptovaly, že jim lékař nevysvětluje diagnózu a prostě jen vypíše nějaké zprávy a recepty. Tento přístup má stále i celkem silné politické zastání. Učitelé jsou jedna z nejpočetnějších profesních skupin voličů a dodnes funguje ministerstvo školství ve značné míře spíše jako ministerstvo pro záležitosti škol a učitelů, než jako ministerstvo odpovědné za vzdělávání. Nepamatuji, že by se některý ministr odvážil veřejně vyslovit, že nejdůležitější ve škole není učitel, ale žák.

Tento tradiční pohled na věc je ale v posledních letech se vzrůstající intenzitou konfrontován s největší změnou v prostoru českého vzdělávání, kterou je nástup rodičů jako aktérů vzdělávací politiky. Dnešní generace rodičů dětí předškolního a školního věku má v průměru vyšší formální vzdělání, navíc děti měla později, tedy do kontaktu se školou vstupují vybaveni větší životní zkušeností a sebevědomím. Mají vlastní představy o vzdělávání, umí a nebojí se je formulovat a navzájem se propojují a organizují, aby je prosadili, a to třeba i v té krajní podobě, že když nenajdou žádnou školu, která by jim vyhovovala, zkusí založit vlastní. Jde o generaci rodičů, jejichž část vyhledává ve vzdělávání alternativy, je ochotna pro vzdělání dětí mnoho obětovat, i přizpůsobit mnoho souladu životního stylu rodiny a  zvoleného konceptu vzdělávání a výchovy. V každém případě jde o generaci, která stále méně akceptuje, že by do vzdělávání svých dětí a dění ve škole neměla mít právo mluvit.

To nebývalo zvykem, vznikající konflikty navíc zčásti asi mají prostě mezigenerační povahu. Potenciálně se mohou zostřovat, protože s dětmi to také nebude snadné. Když jsme diskutovali o strategii vzdělávací politiky, dostával jsem od některých učitelů například podnět (a ne úplně ojediněle), že by stát měl dětem zakázat internet. Každému současnému rodiči dítěte školního, ale i předškolního věku ovšem musí být jasné, že postaví-li se učitel s takovou mentální výbavou před třídu, je to konec. Nic neumí děti vycítit lépe než slabost a nejistotu, navíc jejich přehled o světě a technologiích nesnese vůbec srovnání například s mojí generací. Když jsem se před několika lety snažil své tehdy dvouleté dceři pustit na počítači pohádku z přenosného disku, který se nechtěl načíst, doporučila mi, abych raději zkusil Youtube.

Vývoj, který se ve společnosti odehrál a odehrává, i v souvislosti s technologickými změnami a proměnami komunikace, je pro učitelskou profesi obrovskou výzvou. Stejně tak ale i pro rodiče. Bez zasypání příkopů (o což se již dnes snaží jak mnoho ředitelů a učitelů, tak mnoho rodičů a dalších) zlepšením porozumění a vzájemné zpětné vazby to bude pro všechny zúčastněné stále obtížnější. Je jasné, že pokud učitelé nebudou mít a cítit (což jsou dvě různé, ale stejně významné věci) adekvátní podporu a ocenění, mohou velmi snadno sklouznout k frustraci a nostalgii po časech, kdy učitel učil, ředitel řídil, „mentálové“ byli v ústavu nebo aspoň zvláštní škole, a svět byl ještě v pořádku. Do značné míry se toto bohužel již chvíli děje a zapadá do celkového kontextu nálady významné části společnosti a řady významných politických a ekonomických aktérů, že nejlepším společenským uspořádáním by byl jakýsi výběr z reálného socialismu.

A právě proto, že tento konflikt o vzdělávací politiku nyní zapadá do širšího sporu o udržení kurzu liberálního demokratického státu západního typu, bylo by dobré v rovině politické reprezentace k němu přistupovat citlivě a odpovědně, abychom hledali fungující řešení a co nejméně rozdělovali společnost. Navíc by nám tak zbyly síly na přemýšlení o tom, jaké vzdělávání a v jaké podobě vlastně chceme pro přípravu dětí na svět, o němž si stále méně umíme představit, jak v jejich dospělosti bude vypadat.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
14 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Ennio Kocourek
Ennio Kocourek
4 years ago

„ministerstvo odpovědné za vzdělávání“ – co to znamená? Že když se vzdělávání bude zhoršovat exponenciálním tempem a „mentál“ bude v každé třídě, že za to někdo na MŠMT ponese faktickou odpovědnost? Že ministra a náměstky zavřou, referenty vyhází na dlažbu a budovu srovnají se zemí? To asi ne, že? Tak co to teda znamená? Samozřejmě to neznamená NIC. Odpovědný není nikdo. Podobně by se mohla ujasnit i další terminologie – třeba „liberální demokratický stát západního typu“. Copak to asi je? Nejspíš banánová republika, která poslouchá Brusel na slovo a neodmlouvá. Rodičové, kteří „mají vlastní představy o vzdělávání, umí a nebojí… Více »

Romana Howe
Romana Howe
4 years ago

Nepamatuji, že by se některý ministr odvážil veřejně vyslovit, že nejdůležitější ve škole není učitel, ale žák. – no vždyť by ho učitelé sežrali!

Pěnice Skalicová
Pěnice Skalicová
4 years ago
Reply to  Romana

Omyl, nejdůležitější jsou učitelé i žáci. Žák není Bůh, aby kolem něj všichni lítali jak helikoptéry.

Miriam Sedláčková
Miriam Sedláčková
4 years ago

Bohužel ve škole se nesetkávám s rodiči, kteří by mluvili do vzdělávání. Plošně se setkávám s rodiči, kteří mluví do klasifikace. Nějaký vzdělávací obsah nebo kompetence je v podstatě nezajímají.
Maximálně když jsem učila na soukromé škole, tak občas někdo přišel, že by děti měly umět něco konkrétního – ve většině případů to děti dávno uměly (jak jsem mohla hravě doložit), ale rodičů nepřiznaly, protože nehodlaly strávit mládí prací v rodinné firmě.
Možná by bylo dobré mít aspoň někde, v záloze, namísto politiků odborníky z praxe, kteří se nevěnují psaní populistických článků, ale zato aspoň vzdáleně tuší, jaká je realita.

Pěnice Skalicová
Pěnice Skalicová
4 years ago
Reply to  Miriam

Super. Realita je jiná, než to vypadá od zeleného stolu. Od stolu se píší zákony a vyhlášky. neodpovídající realitě. kdo pak neplní, je špatný. Zkuste si naplnit např. to, aby se vám do půl litru vešel litr? Teoreticky to ale jde?!

Bořivoj Brdička
Bořivoj Brdička
4 years ago

S panem Nantlem v mnohém souhlasím. Bariéra mezi světem mimoškolním, kde je internet povolen, a světem školním, kde je zakázán, se zvětšuje a hrozí kolapsem. Něco jsem ale přece jen nepochopil. „Liberální demokratický stát západního typu“ lze zcela jistě zachovat pouze v případě určité minimální hladiny informační gramotnosti občanů-voličů. Musím se tedy ptát: Je snaha o její budování u všech žáků principem levicovým? Obávám se, že zůstaneme-li u představ čistě liberálních, a sice, že je každý za vzdělání zodpovědný sám, nemáme naději. Ve skutečnosti to sice pravda je, ale šanci musí dostat všichni!

Pěnice Skalicová
Pěnice Skalicová
4 years ago
Reply to  Bořivoj

Kde že je zakázán internet? Co to blábolíte? A proč sem cpete levičáctví a pravičáctví?

Miriam Sedláčková
Miriam Sedláčková
4 years ago
Reply to  Bořivoj

Kdy jste, pane Brdičko, napsal konkrétní smysluplný text o tom, jak správně Internet využít? A tím nemyslím všeobecné, navíc velmi špatně udělané prezentace na téma „jak by to mohlo někdy vypadat“ , ale konkrétní metodické návody, doložené konkrétními výsledky a podložené psychologickými a neurologickými poznatky? Neznám školu, kde by se Internet nepoužíval, ale znám řadu učitelů, kteří jej sice sami využívají velmi kvalitně, ale nedokáží práci se zdroji začlenit do didaktického procesu. Tady chybí metodika, kterou by měly dodat ty desítky ústavů, které ze školství zatím jenom tahají peníze. Proklamace o tom, jak jsou učitelé nemožní, to určitě nevytrhnou. K… Více »

Bořivoj Brdička
Bořivoj Brdička
4 years ago
Reply to  Miriam

„konkrétní smysluplný text o tom, jak správně Internet využít?“ To máte na mysli něco jako: „Najdi Internet Explorer, spusť ho, do adresního řádku opiš adresu napsanou na tabuli, zmáčni enter a postupuj podle pokynů na obrazovce!“???
Pro ty, kteří nevědí, kde hledat mé články, odkaz: http://spomocnik.rvp.cz/.

Miriam Sedláčková
Miriam Sedláčková
4 years ago
Reply to  Bořivoj

Vaše reakce přesně ukazuje, v čem je problém. Řada lidí označí učitele zcela bez důvodu a neoprávěně za počítačové analfabety, protože je to jednoduché a populární. Na školách, které znám, se využívají elektronické třídní knihy, komunikace s žáky pomocí schránek s on-line přístupem nebo přes sociální sítě a většina vyučujících ukládá učební materiály do úložišť, přístupných on-line. Za sebe nechci návody typu „pusťte Internet Explorer…“ které nám neustále podsouvají zaměstnanci různých komisí a ústavů. Za 20 let působení na postu metodičky IT je na celkem vysoké úrovni píši sama. Neviděla jsem ale jedinou fundovanou studii o tom, jaká je délka… Více »

Bořivoj Brdička
Bořivoj Brdička
4 years ago
Reply to  Miriam

Vaše reakce mě přesvědčuje, že jsme ve shodě v cílech. Cesta k nim je bohužel delší a pracnější, než si představujete. Mnoho jednotlivostí dáte dohromady soustavným sledováním vhodných zdrojů (zkuste třeba http://spomocnik.rvp.cz/clanek/17161/). Možnosti jednoduše sledovat snadno uchopitelné pokyny se pravděpodobně dočkáte jen od někoho, kdo vás bude chtít dovést, kam sám chce. Vidím ale, že jste si tohoto rizika vědoma.
Přeji vám hodně sil a nadšení! Budete obé potřebovat.

Pavel Dolezel
Pavel Dolezel
4 years ago

Domnívám se, že je správné, když se rodiče zajímají o vzdělávání svých dětí. Odmítám ale to klišé, že sebevědomí rodiče by měli do vzdělávání „mluvit“ a že to je správné. Pokud je vzdělávání VEŘEJNÁ služba pro všechny, pak škola, ani učitel, nejsou odpovědní rodičům, ale všem daňovým poplatníkům. Cílem veřejné služby není udělat radost Pepíčkovi Vonásků a uspokojit poptávku jeho rodičů po papíru s razítkem a po jedničkách v notýsku. To je nesmysl. Cílem veřejného vzdělávání jsou pozitivní externality produkované v zájmu celé společnosti. Je to minimalizace negramotnosti a maximalizace využití potenciálu lidského kapitálu. Tyto optimalizace (byť vícekriteriální), nemusí být,… Více »

Tomáš Houdek
Tomáš Houdek
4 years ago

Osobně vidím jednu zajímavou věc. A to, že nová levice, která opravdu snaží školství ideově tvarovat k obrazu svému, stále častěji naráží nejen na odpor ze strany zastánců tradičního pojetí postavení učitele a ředitele, ale stále častěji i ze strany angažovanějších rodičů, kteří také s příliš široce pojatou inkluzí, společnými třídami Čechů s množstvím Romů, multikulturní výchovou, kterou oprávněně chápou jako obdobu někdejšího marxismu-leninismu, nevkusně pojatou sexuální výchovou, rušením víceletých gymnázií a výběrových škol či tříd, kampaněmi na podporu imigrace a přijímání imigrantů a dalšími podobnými věcmi nesouhlasí. A najednou to má dopady, že někteří tito lidé jinak vystupující proti… Více »

Pavel Dolezel
Pavel Dolezel
4 years ago
Reply to  Tomáš

Pokud to má být reakce na můj příspěvek, pak jste ho nepochopil. Je v pořádku, že rodiče mají vliv na vzdělávání. Pokud je ale vzdělávání veřejnou službou, pak je jediným legitimním způsobem, jak tuto službu ovlivňovat, využití aktivního, či pasivního volebního práva, nikoliv aktivismus, lobování, zastrašování, podplácení, řvaní, apod. Učitel, stejně jako policista, hasič, lékař ve spádové státní nemocnici, úředník na finančním úřadu, soudce, státní zástupce, atd. není soukromým poskytovatelem služeb. U běžných statků trh funguje relativně dobře, byť je tedy stále více znát, že ty klasické ekonomické teorie s Walrasovou, Marshallovou, či Arrow-Debreau rovnováhou, prostě neplatí, protože trh se… Více »