Lidové noviny: Dobrý učitel může být líný

Publikujeme rozhovor Jitky Polanské s lektorem učitelů Robertem Čapkem, který vysvětluje, proč se ve školách učí postaru, ačkoli máme svobodný vzdělávací systém. Text vyšel 16. 10. v příloze Akademie Lidových novin.

Kdo umí přenést práci ve třídě na žáky tak, aby je bavila, může být líným učitelem. Nesmí být ale líný přemýšlet. Stačí mu ovšem několik základních myšlenek, domnívá se Robert Čapek, přísný školitel kantorů a autor knihy Líný učitel.

Jste nekompromisním zastáncem moderní pedagogiky, ale přitom nepůsobíte jako typický kritik současného školství. Kdy se ve vaší profesní dráze stalo, že jste začal takto přemýšlet? 

Nejsem bosonohý chlápek ve vytahaném svetru, který jí zrní a vyznává bezplenkovou metodu, což by odpovídalo obvyklým představám veřejnosti o tom, jak vypadá reformní pedagog. Když jsem začínal učit na základní škole, žádné moderní metody učení jsem neznal. Neznal jsem vlastně žádné metody, jen výklad. Učil jsem úplně klasicky, jen s jedním rozdílem. Do vzdělávacího systému jsem nastoupil jako vychovatel a volnočasový pedagog. Tam vidím nějaký počátek snahy vnést do výuky zážitky. Bral jsem jako přirozené, že učení má zaujmout a bavit. Ale pořád jsem to neuměl uchopit jako metodu. Pak jsem dostal nabídku učit na katedře pedagogiky a to byl pro mě impulz. Nasával jsem, co je nového v této oblasti, a začal svůj neobroušený, impulzivní způsob výuky poměřovat s tím, co jsem se dozvěděl v knihách a ze světa.

A co jste na té katedře pedagogiky učil, když jste sám nic neuměl? 

Oni se tam na to takto nedívají, nehledali zkušeného pedagoga. Znali mě jako dálkového studenta v aprobaci rodinná výchova, měli pocit, že umím mluvit s lidmi, působit ve třídě, viděli mě asi jako perspektivního doktoranda, který zastane různé práce. Byl jsem oproti ostatním trochu starší, to se jim asi taky líbilo, a proto mě vedoucí katedry oslovil. Takže jsem učil na vysoké a zároveň na základní škole.

Co vám tedy ve výuce drhlo? Proč jste se začal zamýšlet nad tím, jak učit jinak?

Všiml jsem si třeba, že mi nejde věci zakončovat. Na začátku jsem dětem dal „brainstorming“, abych je vtáhl do děje. „Co vás, děti, napadne na téma…?“ To umí ostatně skoro každý. Ale co pak s těmi výsledky? Na to už potřebujete didaktiku. Nebo se do výuky může vnést dramatizace, to jsem třeba zkoušel v rodinné výchově, ale pak mi zase chyběla pointa. Jak diskutovat, aby nemluvily jen tři děti ve třídě? Na tohle všechno jsou metody, jak jsem později zjistil. Když člověk začne jezdit po školách a dívat se, jak to dělají jinde, dochází mu, co má dělat. Základem je postoj – chtít učit efektivně a moderně – a ten jsem měl. Následovalo asi deset let eklektického sbírání zajímavých podnětů a jejich uplatňování v praxi. Didaktické metody, komunikace, hodnocení. Zhruba za deset let ta tvárná hmota zatvrdla, ten barák najednou stál. Dá se říct, že jsem se stal takovým pedagogem, jakým jsem teď. Což ale neznamená, že se už neučím.

Mnozí učitelé vnímají limity svého způsobu výuky, ale nevědí, odkud ho začít měnit a jak. Je vždy spousta důvodů, proč to nejde. Jak se stane, že se učitel odlepí od ostatních a začne dělat něco jinak? 

Mám pocit, že se hodně učitelů i ředitelů bojí dělat něco svobodně. Přitom český školský systém je dost svobodný. Jho je někdy zcela zdánlivé nebo rozhodně ne tak velké, jak se zdá. Pokud učitel někoho nezmlátí, může si v podstatě dělat, co chce. Když si to obhájí. A to je možná ten problém. Musí být připraven na to, že se ho někdo zeptá, proč dělá to a to, a umět to vysvětlit. Nebát se, neříkat si předem, že tohle mi nedovolí vedení, tohle mi nedovolí rodiče. I když dobré vedení školy, které učitele podrží, je dobrý základ.

Ustát tlak ze strany rodičů i kolegů může být náročné… 

Když jsem si kdysi plnil základní učitelské povinnosti, mohl jsem učit, jak jsem chtěl, a dokonce i hodnotit, jak jsem chtěl. Učitelé si na českých školách navzájem nevnucovali názor, jak by se mělo učit. Řekl jsem kamarádovi: Já známkuju takhle. A on: Jo? Já zase takhle. A to bylo vše. Žádný tlak jsem necítil. Nyní se šrouby utahují více. Shora i od kolegů. Tlak nastupuje ve chvíli, kdy žáci začínají říkat, že by chtěli místo nějakého učitele jiného. Rozšíří se to po škole nebo po městě. Když se začne řešit, že kvůli nějaké učitelce se děti do školy netěší a na pana učitele naopak ano. A když se do toho vloží rodiče. Pak to přeroste do kampaní, petic za odvolání učitele. Ostatně, proč ne, rodiče mají právo zatlačit na školu, že nechtějí špatného učitele.

Jsou ale i případy, že rodiče zatlačí, aby odešel ten dobrý… 

Jistě, někdy nepoučení rodiče ze strachu třeba odpískají Hejného matematiku i s učitelem, který ji ve škole začal učit. Ale obecně si myslím, že učitel, který učí moderně, ale je odejit, někde udělal chyby. V učitelských kruzích je znám případ mladého dějepisáře, který se snažil o nové metody, ale ve škole neuspěl. Napsal o tom blog. Můj názor je, že učil sice moderně, ale neměl zvládnuté hodnocení a nereflektoval postoj dětí ke své výuce. Zdá se mi, že v případě mnoha učitelů, kteří neuspěli, nejsou na vině moderní metody, ale didaktické chyby. Někde něco přepískli nebo naopak neošetřili. Těch důvodů spojených s osobností a odborností daného člověka může být hodně. Zanedbání komunikace s dětmi a s rodiči je jeden z faktorů. A taky podcenění metod. Představa o moderní výuce je jedna věc, konkrétní realizace, metody, kterými toho dosahuju, je věc druhá. Když je dobře neznám, velmi snadno mohu pohořet. Ideje se realizují praxí a ta praxe musí didakticky sedět.

Nonšalantně používáte termíny jako soft skills a kompetence, přitom nad nimi mnozí učitelé i veřejnost ohrnují nos… 

Z toho já ale neuhnu. Chápu, že učitelům se kompetence znechutily při zavádění rámcového vzdělávacího programu. To ale nebyla vina RVP, ale toho, jak s ním mnohé školy špatně zacházely. Kompetence jsou ale základní pojem. Soft skills by se možná dalo říct česky, chápu, že cizí označení může někoho iritovat, takže řekněme měkké dovednosti. Ale že je má škola učit, o tom nemůže být pochyb.

Pojďme se u rámcového vzdělávacího programu zastavit. Zní to poněkud suchopárně, ale jedno z bolavých míst současného školství je právě tady. Proč mnohé školy nepřijaly nebo nepochopily RVP, základní dokument, který popisuje, jaké výstupy by naše školství mělo mít, a jenž je odborníky vesměs považován za dobrý a moderní? 

Školil jsem koordinátory škol při zavádění RVP a vytváření školních vzdělávacích plánů, které z něj vycházejí. RVP měl přinést školám svobodu, možnost vybrat si cestu, kterou se ve vzdělávání budou ubírat. Jeden výstup, různé cesty. Výuka se na školách mohla rozrůznit, už tomu nebránily osnovy. Šlo to směrem posilování autonomie, což by každý milovník svobodné výuky měl ocenit. Stát udělil školám velkou volnost, i v mezinárodním měřítku to byl poměrně ojedinělý počin. Bylo v plánu, že sborovny budou o nové strategii školy diskutovat. Ovšem mnohé školy s touto svobodou neuměly naložit. Neumělo si poradit ani vedení, ani učitelé, ani koordinátoři celého procesu. Svobodu školy nevyužily a dobrovolně se vrátily do dob, kdy jim někdo diktoval, co mají dělat. Takové školy si stvořily školní vzdělávací programy, které vypadají jako staré osnovy, a samy si tak na sebe upletly bič.

V čem jsou jejich programy tak náročné? 

Místo dovedností nacpaly školy své programy učivem. Rámcový vzdělávací program neříká, co mají učit, ale jejich vlastní školní vzdělávací program to nařizuje. Pamatuji si, jak na školení koordinátorů, které jsem vedl, nejdřív jezdili velmi schopní lidé – dobré vedení školy zareagovalo rychle. Postupně se za ty dva roky přípravy kvalita účastníků seminářů zhoršovala, až nakonec tam byly samé s prominutím ovce. A ty vyžadovaly už jen rady typu „jak vyplnit tabulky“. Musím říct, že k tomuto formalismu přispívají mnozí řadoví inspektoři, protože tlačí na unifikaci. A zároveň nehlídají, aby se do školních vzdělávacích programů nedostávala masa učiva, kterou RVP vůbec nenařizuje. Což bych viděl jako jejich úkol.

Na vašem semináři, který jsem absolvovala, se mluvilo o hodnocení. To učitele hodně pálí. Ukazoval jste jim, jak známkovat, ale přitom nedávat koule. Vy nejste proti známkám? 

Hlavní devízou mé didaktické filozofie je, že se dá realizovat na běžné škole. Vím, že český učitel musí známkovat, tak mu řeknu, jak známkovat chytře. Vím, že má na svou hodinu čtyřicet pět minut, tak mu řeknu, jak poskládat aktivity, aby to stále dávalo smysl. Nebudu mu dávat nápady na tříhodinový blok, když nemá šanci ho ve škole prosadit.

Proč se vlastně už nerozšířilo strukturovanější hodnocení, byť i známkami, které prezentujete? Většina učitelů si pořád vystačí s pěti známkami a s jejich průměrováním. 

Myslím, že hodně učitelů si láme hlavu, jak známkovat férově, a k tomu podle nich patří i špatné známky. Nejsou tak silní v kramflecích, aby přešli na jiný, žáka podporující systém hodnocení, kde pětky a čtyřky nemají místo. Ale když jeden učitel přestane dávat kule, brzy si toho všimnou děti z vedlejší třídy, kde ty kule padají. Bohužel, u nás špatnému učiteli nikdo neřekne ani popel, zatímco ten kvalitní musí stále vysvětlovat všem kolem.

Hodně učitelů na vašem semináři zmiňovalo jako jeden z hlavních důvodů, proč něco nejde, kontroly inspekce. Je inspekce opravdu tak konzervativní orgán? 

Když si čtu doporučení současné České školní inspekce, musím říct, že to zní skoro jako esence progresivních metod. Samozřejmě se ve flotile inspektorů najdou ti zkostnatělí, ale mnozí učitelé se jen ohánějí inspekcí, aby se alibisticky vymluvili ze své špatné výuky. Nevadí jim, že používají ty nejméně motivující – a také nejméně efektivní – metody. Jiné ostatně neznají. Co je ale skutečný problém, který jde proti smyslu RVP a vrací české školství zpátky, jsou jednotné přijímačky na střední školy. Ty vytvářejí tlak na učitele, aby se snažili do dětí nalít co nejvíc učiva, které se pak bude zkoušet, nebo jim dávají další alibi, proč výuku nemohou vzít do vlastních rukou. Už takto mnozí učitelé neměli moc odvahy, tohle jim bere i tu trochu, kterou měli.

Jste pověstný tím, že si při hodnocení úrovně jiných učitelů takzvaně neberete servítky. Nemáte problém odpovědět jim „to je ale špatně“. Nemyslíte, že po některých učitelích toho chcete příliš mnoho, a tak je vlastně odradíte od toho, aby se posunuli aspoň trochu? Není to stejný princip jako při výuce dětí? 

Když já si myslím, že toho nechci tak moc. Říkám jim, že by mohli umět nějakých šedesát metod a aktivit, já jich znám přes dvě stě. Ale ono není důležité, jestli jich někdo zná dvě stě, nebo šedesát, nebo i daleko méně. Důležitý je postoj. Starat se o to, abych se dozvídal víc a učil se. A takový postoj od učitelů vyžaduju, to je pravda. Tahle profese nemůže být o žádném teplém místečku, kde dvacet let děláme to samé nic moc a je to tolerováno. Škola je příliš důležité místo na to, aby se tam lidé flákali. Pokud se nesnažíš být lepší učitel, nemáš ve třídě co dělat. Jde o základní kompetence – jak přichystat efektivní výuku, jak efektivně hodnotit, jak udržet dobré třídní klima. Bez toho dobrá škola nemůže fungovat.

V čem vidíte svá slabá místa jako školitele a didaktika? 

Možná jsou spojená s mými silnými stránkami. Moje náročnost, až nesmlouvavost může být pro některé nepříjemná, až odrazující, jsem si toho vědom. Snad je to můj nekonformní styl fanouška metalu. Mohl bych být diplomatičtější, ale vlastně nechci.

Napsal jste didaktickou příručku Líný učitel. Proč líný? 

Pracovat ve třídě mají žáci, proto může být chytrý a moderní učitel líný. Ale nesmí být líný přemýšlet. Stačí mu ovšem několik poměrně základních myšlenek a konceptů. První: chci, aby výuka bavila mě i žáky, chci se obout do žákovských bot a podívat se na věci jejich očima. Druhá: důležité je, co budou ve třídě dělat žáci, jak je zapojím. Třetí: důležité je i to, co na žákovu práci řekne třída. A pár dalších. Kdo umí přenést práci ve třídě na žáky tak, aby je bavila, může být líným učitelem.