Lidové noviny: Inteligenci nezměří jeden IQ test

ilustrační foto (c) kateřina lánská

Publikujeme rozhovor Barbory Cihelkové s Monikou Stehlíkovou, který vyšel 19.6. v příloze Akademie Lidových novin pod názvem Inteligenci nezměří jeden IQ test a věnuje se dětem s mimořádným nadáním a tomu, jak je poznat. Mimořádně nadané či inteligentní může totiž být podle Moniky Stehlíkové i dítě, které má na vysvědčení trojku nebo čtyřku.

Poznat mimořádně nadané dítě není nic jednoduchého. Ve škole totiž excelovat nemusí a kvůli své jinakosti naráží na nepochopení učitelů. Světem inteligentních či nadaných dětí se odborně zabývá Monika Stehlíková, autorka publikace Život s vysokou inteligencí. Na jaře vyšla její druhá kniha – Nadané dítě.

Mají děti s vysokou inteligencí samé jedničky?

Obecně platí, že k vyššímu IQ patří i lepší studijní výsledky. Není to tak ale vždy. Proto bych byla opatrná a nestavěla rovnítko mezi vysokou inteligenci a dobré známky. I dítě, které má na vysvědčení trojku nebo čtyřku, může být nadané. A je škoda, že se na to třeba právě kvůli špatným známkám nepřijde. Raději než o dětech s vysokým IQ ale mluvme o dětech s vysokou inteligencí nebo o dětech nadaných. Vzdělávací potřeby mimořádně nadaných dětí nebývají v běžném vzdělávacím systému naplněny. Tyto děti mají rychlejší myšlení. Rychleji si pamatují, rychleji se učí. Nepotřebují, aby učitel něco dlouze vysvětloval a opakoval. Chtějí samy objevovat, klást otázky a hledat na ně samostatně odpovědi. V tradiční škole s takovými potřebami přirozeně narážejí. Nechci říct, že mají handicap, ale mají své specifické osobnostní a vzdělávací potřeby.

Ohradila jste se proti IQ. Proč?

Celosvětově se přístupy k nadání a jeho identifikaci liší. Jenom ve Spojených státech amerických existuje 29 definic nadání. To znamená, že vysoké IQ se samo o sobě nerovná mimořádnému nadání.

Běžná lidová představa je, že někdo může být vynikající matematik, ale pak má naopak ubráno třeba v jazykových schopnostech. Odborníci přitom říkají, že mezi složkami inteligence nebývají velké rozdíly…

Bylo by potřeba udělat další výzkumy, aby bylo jasněji. Rozdíly mezi jednotlivými složkami ale být mohou, a to relativně velké. Někdo má třeba verbální IQ nad 140, ale v ostatních složkách jsou jeho výsledky jen průměrné. Člověk s takovým výsledkem to má těžší. Ideální je, když jsou složky inteligence vyvážené.

Poznám i bez testů, že je moje dítě mimořádně inteligentní?

Raději mám termín mimořádně nadané. Definitivní potvrzení bychom každopádně měli dostat od dobrého psychologa, diagnostika. Ale různé indicie můžete pozorovat už od narození. Rodiče třeba popisují, že se jejich miminko v porodnici dívalo upřeným, skenujícím pohledem. Brzy získali pocit, jako by před sebou měli dospělého v malém těle. Mimořádně nadané dítě je bystré, vnímavé, aktivní a jeho vývoj probíhá rychleji, než je běžné. Může se třeba stát, že přeskočí období žvatlání a začne mluvit až ve dvou třech letech, zato rovnou v celých větách. Nemusí to tak být samozřejmě vždy, ale je to poměrně časté. Nadané děti bývají také tvořivé a umí se ponořit do činností, které je baví. Na druhou stranu mohou být přecitlivělé. Nemají rády třeba ostré světlo, rušivé zvuky.

Jak se tyto děti projevují v kolektivu, ve školce a později ve škole?

To je velmi individuální. Část dětí je typově diskrétní – ve školce se mezi ostatní moc nezapojují, drží se v pozadí. Jsou vnitřně silné, ale zároveň svým způsobem velmi křehké, nemají v sobě agresivitu. Mezi dětmi, které používají ostré lokty a chtějí si pro sebe rychle zabrat ty nejlepší hračky, se může nadané dítě cítit zklamané. Je vnímavé, situace vyhodnocuje a cítí intenzivněji. Pokud narazí na pedagožku v tématu mimořádně nadaných nevyškolenou, může být chybně považováno za autistické.

Naráží takové dítě ve škole?

Do školy se většinou těší. Je zvídavé a má představu, že se toho hodně naučí. Chce porozumět světu, pochopit, jak věci fungují, být užitečné. Pokud se ale o jeho nadání neví a učitel mu nevychází vstříc, může se ve škole cítit nepatřičně, nudit se. Nadané dítě bývá často velmi praktické, zajímá ho, jaký mají získané informace přesah do běžného, praktického života. Ptá se: „K čemu mi to bude?“ Když nezíská odpověď, chřadne. Všechno bere velmi vážně, což může být spolužákům, a dokonce i učiteli až k smíchu. Do práce se vrhá, chce tvořit, pokud vidí nějaký smysl. Potíž je v tom, že nadané dítě sice rychle myslí, ale není rychlé v běžném slova smyslu. Nevypálí třeba rychlou odpověď jen tak bez přemýšlení. Testy na rychlost nemusí zvládat úplně dobře, což učitele mate.

Pokud k vám přijde dítě s výše popsanými znaky, jak s ním budete pracovat? Otestujete ho?

Testování není přímo moje specializace. Zajímavé ale je, že mimořádně nadané je možné poznat i bez klasického testu IQ. Mám ráda třeba jeden francouzský test mimořádného nadání, který ale není zatím standardizovaný. Jsou v něm otázky typu: „Popiš, jak by ses zachoval v této situaci.“ Existuje ve variantě pro děti i dospělé. Za dalšími testy posílám své klienty do poradenských zařízení, pokud o to mají zájem. Tam je možné dostat standardizovaný IQ test zahrnující různé typy inteligence i testy osobnostní diagnostiky. Osvícenější psychologové zadávají také test kreativity. Není to tedy tak jednoduché a nestačí změřit inteligenci jedním IQ testem. Informací o nadaných už je hodně, teď je potřeba změnit přístup k nim. Naučit se s nimi pracovat, pomáhat jim.

Říká se, že mimořádně nadaní mají slabší sociální či emoční inteligenci. Co si o tom myslíte?

To je častá otázka. Mimořádně nadaní bývají velmi empatičtí. Myslí na druhé, nebývají to sobci a nejsou namyšlení. Vědí věci dopředu. Tam, kde jiní hodiny debatují, oni vidí výsledné řešení hned. Co se svým nadáním udělají ve společnosti, která jejich schopnostem a vnímavosti nepřeje, je druhá věc. Může se stát, že narážející člověk v sobě emoce raději potlačí a stane se sice inteligentním, ale chladným. Podíl závažných psychických poruch je u mimořádně nadaných velmi podobný jako v běžné populaci. Co je ale jiné, jsou jejich zájmy a přístup k práci a ke světu obecně. Baví se jinými tématy, přemýšlejí o jiných věcech a jiné věci jsou pro ně důležité.

To ale může na druhé působit asociálně…

Rozhodně to není tak, že by jiné lidi nevnímali. Naopak, jako houba do sebe nasávají trápení a bolesti druhých lidí. Z běžného pracovního dne pak mohou být velmi vyčerpaní a přehlcení. Bývají vysoce citliví, ruší je zvuky ve škole nebo na pracovišti, intenzivně vnímají mezilidské vztahy. Jako teenageři se třeba zajímají o vědecká témata, zatímco jejich spolužáci řeší, jestli budou mít značkové oblečení nebo kam se půjdou večer opít. To ale přece neznamená, že jsou asociální. Označovat je takto není fér.

Jak to mají nadaní se vztahy? Bývají osamělí?

Kdepak. Vztahy jsou pro ně velmi důležité. Možná nenavazují tolik povrchních známostí, mají spíš dva tři dobré kamarády. V partnerských svazcích bývají dlouho.

Jak by podle vás měla fungovat ve vztahu k nadaným dětem škola?

Myslím, že by bylo dobré, aby nadané děti byly v běžných školách a pracovalo se s nimi individuálně. Tak, jako se to dělá třeba ve Finsku, kde se dost dbá na rozvoj pedagogických dovedností učitelů, aby uměli přistupovat ke každému dítěti, jak potřebuje. A ani na svou jinakost nemusí mít papír. Skvělé by bylo, kdyby ředitelé v rámci školy vytvářeli na některé předměty pro nadané děti skupiny. Nadané dítě by se tak mohlo věnovat třeba náročnější matematice, ale zároveň být součástí své třídy s různě namíchanými dětmi. Jsou ale individuální případy, které vyžadují řešení jiné, své vlastní. Jednoduchá řešení vhodná pro všechny totiž neexistují.

Co třeba domácí vzdělávání?

Jistě, může to být dobrá volba. Třeba v případech, kdy se o nadání dítěte dlouho nevědělo a ono se ve škole trápilo a upadlo do depresí. Domácí vzdělávání lze zvolit třeba i jen na přechodnou dobu, na rok nebo na dva, než se takové dítě vzpamatuje. Není nutné překonat všechno hned. Potom se může vrátit zpět do kolektivu spolužáků.

Některé děti mají v rámci běžné školy individuální vzdělávací plán. Jak by měla vypadat jeho varianta pro nadané děti?

Musí se umět napsat tak, aby dítě motivoval. Když bude rychlejší žák dostávat jen příklady navíc, přestane ho to možná brzy bavit a začne to brát jako trest za rychlost. A protože je chytrý, rozhodne se záměrně stagnovat a příště odevzdá úlohy později, jako ostatní. Nadaným dětem vyhovuje jiný způsob práce, mají rády zajímavější, komplexnější úkoly, u nichž je potřeba přemýšlet. Když je nějaké téma chytne, jedou jako buldozer a odevzdávají vynikající práci. Škola by měla přispívat k tomu, aby se projevil tvůrčí duch dětí. Žijeme v 21. století, není už tolik potřeba trénovat robotické, rutinní činnosti. Učitelé jsou ale bohužel dost přetížení administrativou a chybí jim komplexnější podpora. Existují speciální školení pro pedagogy, ale to je málo. Nezbytná je systematická podpora a také práce s budoucími učiteli na pedagogických fakultách. Učitelům by pomohly třeba materiály, které by nadanému žákovi snadno vytiskli a zadali mu tak zajímavou a smysluplnou práci odpovídající jeho schopnostem. To je něco úplně jiného než jen běžné úlohy navíc.

Rodiče by možná rádi slyšeli nějakou radu, jak inteligenci svých dětí zvýšit, podpořit jejich nadání…

Inteligence se rozvíjet dá. V poslední době se hovoří o tom, že není pouze vrozená, ale je i výsledkem působení vnějšího prostředí. Dnešní děti jsou už odmalička rozvíjeny hodně. Nemělo by se ale ztrácet ze zřetele, že člověk není jen hlava. Nic se nemá přehánět. Důležitý je individuální přístup a vnímání vlastního tempa dítěte. Není cílem, aby mělo poškozený mozek ze stresu. Materializace vnímání IQ je nebezpečná. Dříve se lidé mezi sebou předháněli okázalým předváděním svého majetku, dnes rádi poukazují na své vysoké IQ. V zásadě jde ale o totéž.

Někteří politici si představují, že dosažené vzdělání by mělo odpovídat rozložení IQ v populaci. Studenti s průměrným IQ podle nich na vysoké školy nepatří. Jak jsou na vysokých školách vlastně zastoupeni ti, jejichž IQ je vyšší než 130?

Když se kdysi dělal výzkum, při němž se měřilo IQ studentům a pedagogům Cambridgeské univerzity, vyšly z toho zajímavé výsledky. Jen jeden z profesorů měl IQ vyšší než 130, průměr byl 126. Podobných výsledků dosáhli tamní studenti medicíny. Studenti vědeckých oborů měli IQ mezi 110 a 120. Nechci tím říct, že IQ se studijní úspěšností vůbec nesouvisí, jsou ale i jiné složky osobnosti, které hrají roli. Vysoké IQ neznamená, že se automaticky dostanete nejdál a nejvýš.

1
Přidat komentář

avatar
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors
Zdenek Recent comment authors
  Odebírat komentáře  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozorňovat mě na
Zdenek Sotolar

Skvělé by bylo, kdyby ředitelé v rámci školy vytvářeli na některé předměty pro nadané děti skupiny.

A naopak to nejde? Místo toho strčíme do třídy asistenta? Inkluze po česku.