Lidové noviny: Každý by měl jet svým tempem

Publikujeme rozhovor Jitky Polanské s Mikulášem Ferjenčíkem o jeho zkušenostech s českým a britským vzdělávacím systémem. Text vyšel 17.4. v příloze Akademie Lidových novin.

Poslanec a člen České pirátské strany Mikuláš Ferjenčík byl šikovný student. Bavila by ho učitelská profese. Už několik let vede dětský zájmový kroužek deskových her a zábavné logiky. A jako člen podvýboru pro regionální školství parlamentu má na starosti základní školy. „Jsem rád, že jsem je vyfasoval, je to nejdůležitější segment vzdělávání,“ říká.

Jaká byla vaše školní léta?

Chodil jsem na vesnickou základku v Cholticích. Byl jsem dobrý žák, nadaný, možná trochu lenivý, protože mi všechno šlo samo. Škola byla pro mě fajn. Proti šikovným dětem se to ve škole neotáčí, alespoň na prvním stupni ne. Měl jsem šťastné dětství. Hodně jsem četl, bavil mě dějepis. Po páté třídě jsem přešel na osmileté gymnázium v Přelouči. Přelouč je malé město, na gymnáziu panovala až rodinná atmosféra. Být panem řídícím bylo prestižní povolání a i pedagogický sbor se, myslím, vnímal jako místní elita. Roky na gymplu jsem si užil, třída byla skvělá. Měl jsem výbornou paměť, takže jsem se nemusel doma moc učit a známky jsem měl dobré i tak, myslím, že jsem měl po celou dobu studia vyznamenání. Kromě dějepisu jsem měl rád i matematiku, což je možná trochu neobvyklá kombinace. Pamatuji si na skvělého učitele matematiky. Jiní učitelé byli slabší, ale o těch mluvit nechci.

Víceletá gymnázia jsou poněkud atypickým prvkem českého školství. Není mnoho dalších zemí, kde by existovala, a byla navíc tak oblíbená. Co si o nich myslíte vy?

Myslím si, že vpustit víceletá gymnázia do systému byla strategická chyba, ale v současné době nemají bohužel alternativu. České základní školství selhává ve vztahu k nadaným – ale i ve vztahu k těm na chvostu pelotonu. Víceletá gymnázia deficit vůči šikovnějším dětem aspoň nějak kompenzují. Dokud je úroveň druhého stupně nízká, jsou záchranou pro žáky, kteří by se jinak ve škole unudili nebo měli přímo ze života peklo. Cesta je bezpochyby individualizovat výuku na základní škole tak, aby vyhovovala každému dítěti. Já bych třeba zrušil dělení podle ročníků. V Anglii jdou tímto směrem. Například v matematice mají něco jako povinný základ a pak už se předmět učí ve skupinách vytvořených podle zájmů a schopností dětí.

Každý by měl jet svým tempem?

Přesně tak. Pamatuji si, že několik spolužaček na našem gymnáziu nevstřebalo trojčlenku v sekundě a to je pak celou dobu studia handicapovalo. Nedostaly čas, který by bývaly potřebovaly.

Nedostatky českého vzdělávacího systému jsou již celkem dobře popsány, ale změna k lepšímu je pomalá. Proč tomu tak podle vás je?

Vzdělávací systém je poznamenaný určitou setrvačností. To se projevuje v tom, jak pomalu se ho daří reformovat, ale i třeba v tom, jak učitelé vnímají a hodnotí žáky. Když vás nějak zaškatulkují, je těžké se dostat ze škatulky ven. Vybavuji si pár takových příkladů. Spolužák míval trojky, pak se do toho pustil a začal studovat, ale učiteli hodně dlouho trvalo, než si toho všiml, než ho převedl z kolonky „trojkař“, do kolonky „dvojkař, jedničkář“.

Co byla pro vás výrazná zkušenost středoškolských let?

V sextě a septimě jsem jel studovat do Velké Británie a udělal jsem si tam maturitu. V posledních dvou předmaturitních ročnících se tam student soustřeďuje jen na čtyři předměty, ze kterých pak maturitu skládá. Vybral jsem si matematiku, fyziku, němčinu a dějepis. Po příjezdu zpátky jsem nastoupil zpět do třídy ke svým spolužákům a udělal maturitu tady. Původně jsem tak trochu plánoval, že v Anglii vystuduji univerzitu, rozeslal jsem i nějaké přihlášky, ale na Oxford jsem nebyl přijat a vrátil jsem se.

Kdybyste nešel na osmileté gymnázium, ale zůstal na základní škole až do konce povinné školní docházky, znevýhodnilo by vás to?

Do Anglie na studia bych asi nevyjel, ale jinak, myslím, nijak výrazně. Já i jeden můj spolužák ze základní školy jsme šli studovat matfyz, já jsem ho nedokončil, on ano. Neřekl bych, že mezi studenty, kteří šli až na čtyřleté gymnázium, a námi na osmiletém byl nějaký výrazný rozdíl v úrovni dosažených vědomostí. Přidanou hodnotou víceletého gymnázia může být spíš jakýsi komfort, příjemnější prostředí pro děti, kterým to ve škole jde. Na základní škole mají často nepříjemné stigma šprtů. Pro hodně takových dětí je víceleté gymnázium únikem z tohohle stresu. Na druhou stranu na ně může čekat stres jiný, pokud se na gymnáziu ocitnou výkonnostně ve spodní části žebříčku. V takovém případě by se bývaly možná cítily lépe, kdyby zůstaly na základní škole.

Říkal jste, že jste nedokončil studium na matematicko-fyzikální fakultě. Studoval jste ještě něco jiného, co jste dokončil?

Po matfyzu ještě strojárnu a tu jsem taky nedokončil. Pak už jsem se zaměřil humanitním směrem a nedávno jsem dokončil bakalářské studium humanitní vzdělanosti na fakultě humanitních studií. Po nějakých jedenácti letech přerušovaného studia konečně vysokoškolský diplom. (směje se)

Chtěl jste mít diplom?

Pro současnou práci ho nepotřebuji, ale nevylučuji, že bych šel v budoucnu učit, a tak je dobré mít alespoň bakaláře. Ostatní vzdělání se pak dá doplnit, ale bude už na čem stavět. A ta škola je dobrá, bavilo mě to. Mix sociologie, ekonomiky, antropologie a historie. Dobrý vzdělanostní základ.

Vy byste chtěl být učitelem? Zatím to u nás není prestižní povolání a plat je spíš nízký…

Peníze promě nikdy nebyly silným motivátorem. Podle mě to je hezké a pohodové povolání. Mimochodem, přítelkyně učí na prvním stupni základní školy. Dva měsíce prázdnin, to se mi zdá jako sen. (směje se) Práci učitelů chápu lépe od té doby, co vedu dětský kroužek deskových her a zábavné logiky.

Jak jste k takovému kroužku přišel?

Začal jsem to dělat na popud Václava Fořtíka, jednoho ze zakládajících členů Pirátů. Dlouhodobě se věnuje problematice nadaných dětí, vymýšlí logické hry a hlavolamy, napsal knihu Nadané dítě, založil Centrum nadání. V rámci těchto aktivit nabízí školám právě zájmové kroužky zábavné logiky a deskových her. Asi před čtyřmi lety, kdy jsem tak různě mixoval práci se studiem a politickou činností, se mě zeptal, jestli si k tomu nechci vzít na starost i nějaký ten kroužek, a já jsem byl pro. Měl jsem dva, teď to musím omezit na jeden, na víc nezbývá čas. Ale chci v tom pokračovat, člověk přijde na úplně jiné myšlenky.

Jak to obohatilo váš pohled na učitelskou profesi?

Dokážu si lépe představit její náročnost. Když mám v kroužku i třeba jen jedno hyperaktivní dítě, je to hned o dost komplikovanější, natož když má někdo třídu o třiceti dětech a z toho je hyperaktivních pět až deset. Dobré je, že v kroužku jsou spolu děti různého věku.

Karty některých her mi připomínají úlohy v testech inteligence. Třeba ta, kde jde o to, poskládat sety karet podle nějakého znaku – barvy, výplně, tvaru, počtu. Je podle vás výsledek lepší, když už hru lépe znáte? Aneb dá se test inteligence natrénovat?

Samozřejmě, děti se během roku velmi zlepšují, od rozpoznání jednodušších kombinací se posouvají ke složitějším. Dále samozřejmě platí, že se dá trénovat technika, strategie skládání testů. Velmi důležité je umět si rozvrhnout čas. Dá se takto redukovat stres, což má na výkon taky vliv. Úlohy se v zásadě v různých podobách opakují. Ten, kdo je zná, je určitě ve výhodě oproti tomu, kdo je nikdy neřešil. Účastním se někdy i šifrovacích her, s dospělými, a i tam vidím, že úspěšnost je do určité míry otázka tréninku a praxe. Příprava hraje roli. To je vlastně neštěstí víceletých gymnázií v kostce: jsou to víceméně školy pro děti vysokoškoláků, pro děti z podnětného prostředí, pro vytrénované děti. Což jde proti principu rovného přístupu ke vzdělání. A jen tak na okraj, nevím, jestli existuje taková statistika, ale docela by mě zajímalo prozkoumat u dětí z víceletých gymnázií, v které části roku se narodily. Někdy je mezi dětmi v jedné třídě skoro rok věkový rozdíl a v páté třídě tohle hraje roli. Podle mě mohou mít relevantně větší úspěšnost u přijímacích zkoušek starší děti. Řekl bych, že na našem gymnáziu bylo dětí, které se narodily v období září až leden nebo měly odklad, víc než těch ostatních.

Další věc, které si nelze nevšimnout, je, že při mnohých hrách se soutěží, ve dvojicích nebo ve skupině. Děti při hře zažívají vítězství nebo prohru a s tím spojené emoce. Je to podle vás pozitivní?

Existují i kooperativní hry nebo hry, kde soutěží proti sobě týmy, nebo i soutěže, kde tým dětí hraje proti hře samotné, tedy neosobnímu soupeři. Máme v kroužku taky hru, kde jde o vyprávění příběhů. Myslím si, že je důležité, že děti mají na výběr a mohou si zvolit hru, která je baví a jde jim. Soutěžení samotné nezavrhuji. I když je fakt, že se stává, že ten, kdo prohrává a hůř to snáší, začne nasazovat na vítěze, snaží se ho shodit. Řekne mu třeba: „Ty jsi mrňavej!“

U her je důležitá i rychlost. A nejen u her, u přijímacích zkoušek, ve spoustě profesí. Proč se tak bazíruje na rychlosti? Je to v dnešním světě nutné? Vede to třeba i k tomu, že některé děti se vrhají do řešení bezhlavě, nedají si čas na rozmyšlenou. Je rychlost podle vás důležitá vlastnost, důležitý faktor úspěchu?

Podle mě je. Společnost je tak nastavená. Jede se na výkon a rychlost je komponent efektivity. Pomalejší lidi tohle znevýhodňuje. Proto firmy při náboru diskriminují starší zaměstnance. Bojí se, že budou pomalí. V Pirátské straně se snažíme týmy mixovat, aby v nich byli lidi různých kvalit. Já třeba rychlý jsem, ale asistenta jsem si schválně vybíral s jinými vlastnostmi, aby se vyvažovaly s mými. Škola by měla u dětí rozvíjet i schopnost nenechat se nutit do spěchu. To, co vás učí hned zkraje na mediálním tréninku. Na druhou stranu je ale podle mě důležité umět přijímat rozhodnutí, která jsou dost dobrá, spíš než aspirovat na dokonalá řešení a otálet. Lepší je být akční a dosáhnout rychlého výsledku na sedmdesát procent než sto procent někdy v budoucnu. To se pak už nemusí podařit, okolnosti se neustále mění. A z tohoto pohledu jsem pro rychlost.

Když se vrátíme ke škole, co nejužitečnějšího jste se tam naučil?

Třeba anglicky, což se hodí a mimo školu se to pak špatně dohání.

A co jste se tam nenaučil, a měl jste?

Pravidla psaní čárek ve větě a souvětí. V angličtině je to jinak a nejsou tam pro interpunkci tak striktní pravidla, tak mě to asi zviklalo.

Co jste si ze školy celkově odnesl nejlepšího?

Asi optimismus. Všechno bylo v pohodě a to si s sebou nesu dál. Dost dětí zažívá ve škole stres. Od toho se bude odvíjet i jejich sebedůvěra a pohled na svět v dalším životě. Je to škoda. To jsem si vlastně taky odnesl, tu druhou stranu mince. Jak je náš systém nespravedlivý. Odměňuje děti, jako jsem byl já, kterým to jde samo, a neocení ty, kterým to třeba tolik nejde, ale snaží se. Myslím, že by se jich někdo měl zastat. V této souvislosti mi připadá nehorázné, jak někdo prohlásil, že je naprosto v pořádku, aby čtvrtina studentů u maturity propadla. Dělejme něco, aby nepropadali.

Mnoho lidí si naopak myslí, že tahle selekce je správná, že zajišťuje hodnotu vzdělání. Jinak řečeno, maturitu nemá mít každý. Proč je vlastně v české společnosti tak silná touha po tom, aby vzdělávání bylo selektivní?

Souvisí to s všeobecným trendem transformace vzdělání od elitního k široce dostupnému. Lidé to vnímají jako hyperinflaci vlastního úspěchu. Co jsem si já vydřel, by mělo být najednou na dosah ruky? Nepřemýšlejí o společenské výhodnosti rozšíření vzdělání. Vnímají spíš to, že titul už nebude taková vzácnost a komodita, jak to bývalo. A v Česku byla mimochodem vždy velká úcta k titulům. Třeba ve volbách má doktor nebo právník automaticky plusové body. Lidé také velmi negativně prožívají kupčení s tituly, kolem kterého byla řada afér, a celkově snižování vážnosti jimi dosaženého vzdělání.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments