Lidové noviny: Nechat nadané děti jít dál

ilustrační foto by Lucélia Ribeiro (flickr.com) (CC BY-SA 2.0)

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 13.9. pod názvem Nechat nadané děti jít dál v Lidových novinách a věnuje se tomu, jak je důležité pracovat ve škole individuálně s nadanými dětmi, dám jim potřebnou podporu a zároveň je nechat být součástí širšího kolektivu dětí.

Bohatství Česka je v hlavách některých dnešních třináctiletých. Ať studují svým tempem, ale nevyčleňujme je

V nekonečných debatách o inkluzi nahrazují interpretace jiných interpretací skutečnost a pocit ohrožení dal vzniknout hoaxům o zaplavení českých škol mentálně postiženými, Romy, Afghánci a Afričany. Neuvěřitelné legendy mohou kroužit veřejným prostorem a vytvářet nedobytný dojem nebezpečí. A jak známo, s pocitem nebezpečí se ne vždy dobře bojuje racionální cestou.

Vedle toho ale padá řada zajímavých argumentů, které nelze bagatelizovat. Jedním z nich je například otázka, jak bude postaráno o nadané děti.

Otázka je namístě. I děti, které jsou v porovnání s vrstevníky schopny mnohem výraznějšího pokroku ve vzdělávání, mají právo na to, aby jim to bylo umožněno. Nejen právo. Pro českou společnost je životně důležité starat se o největší potenciál, který má. O lidské mozky. Závisí na nich její soběstačnost.

Samotná „inkluzivní“ novela zákona říká, že škola má vyjít vstříc speciálním potřebám jako takovým, nejen těm, které vyplývají z handicapů. Faktem ale je, že zatímco pro postup v případě postižení vznikl komplexní materiál, pro vzdělávání nadaných nemá běžný učitel žádnou oporu.

Základní princip inkluze

Více než 45 let trvající výzkum péče o nadané studenty, který v rámci svého rozvojového programu realizuje Johns Hopkins University, jedna z nejlépe hodnocených univerzit v USA, ukazuje, že rozpoznání talentovaných dětí a jejich následné vedení má významné dopady na vytváření budoucích elit. Ukazuje se, že právě nadání hraje hlavní roli v tom, jak je člověk úspěšný ve vědě, ale i byznysu, v decizní sféře. Všude, kde se nalézá, vymýšlí a rozhoduje.

Těch 45 let, o kterých svědčí Study of Mathematically Precocious Youth (SMPY) a jejíž závěry publikoval v rozsáhlém textu časopis Nature, také ale ukazuje, co je třeba dělat. Dokážeteli identifikovat nejlepších pár procent mladých lidí s určitými předpoklady a dáte jim možnost rozvoje jejich přirozeným tempem, velmi pravděpodobně z nich budou vynálezci patentů, vědci, úspěšní inovátoři a zaměstnavatelé. Umět identifikovat nadané je základ. V případě Johns Hopkins jde o matematickou část testu SAT, který je používán v přijímacím řízení na americké univerzity, ale také kupříkladu testy prostorové představivosti. Johns Hopkins se zaměřuje hlavně na tzv. STEM, tedy vzdělávání v oblastech přírodních a technických. A v těchto oblastech vysvětlují uvedené indikátory velkou část budoucího úspěchu.

Otázkou ale samozřejmě zůstává, co s těmi nadanými, které jsme identifikovali, vlastně dělat. Pamatuji si na přemýšlivé učitele, kteří tváří v tvář nadání prostě jen otevřeli pomyslné dveře a nechali mu možnost jít dál, než byli schopni ostatní. A to je v podstatě také nejvýraznější závěr studie SMPY. Nechat jít dál. V praxi to znamená nechat nadané děti přeskočit ročníky, kterými by se musely zbytečně „plahočit“, a umožnit jim studovat jejich tempem. To je, opět připomínám, základní princip jakékoliv inkluze.

Netřeba vymýšlet kolo

Vedle toho, jak ukazuje studie, je vysoce důležité umožnit těmto dětem přímý styk s vědou. Zde je jednoznačně primární role univerzit, které by měly ve svých „spádových oblastech“ tyto děti podporovat. Jde o funkční propojení v rámci téhož systému, které vČesku doposud příliš nefunguje. Bylo by přece možné vzít nashromážděné zkušenosti z programu Johns Hopkins, kterým prošlo na 5000 talentovaných dětí, a vhodně aplikovat. Podobných zkušeností bychom po světě našli asi řadu. Netřeba – jak to často rádi děláme – vymýšlet kolo. Zárodek něčeho podobného můžeme vidět třeba na Dětské univerzitě při Technické univerzitě v Liberci.

Jednou z těch podstatných zkušeností, a potvrzuje to i studie SMPY, je také riziko spojené s tím, když nějaké dítě označíte za výjimečné. Jsou zdokumentovány kazuistiky, které ukazují, jak moc to může dětem uškodit. Pokud je dítě přesvědčováno o své výjimečnosti, obvykle to významně postihuje jeho motivaci něco dělat. Proč by mělo, když je výjimečné? To přece samo o sobě stačí. Stejně tak to postihuje jeho vůli překonávat překážky. Výjimečné děti přece nemohou mít s ničím problém. A pokud ho mají, pak je problém někde jinde, ne v nich. Taková racionalizace, založená na pocitu výjimečnosti, vede k vyhýbání se třeba i banálním překážkám, a tedy k devastaci samotného nadání.

Není možné talentované děti vzít a vyčlenit je. Ať už spočívá jejich nadání v čemkoliv, ve většině ostatních vlastností budou stejné jako ostatní, průměrné i podprůměrné. Výjimečnost je vždy limitovaná. Přirozené pěstování elit má být založeno na výsledcích práce, nikoliv na uměle získaném statusu. A na vědomí, že výjimečnost neznamená nadřazenost. I o tom je ta inkluze…

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
3 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Josef Soukal
Josef Soukal
4 years ago

Odmyslíme-li si inkluzionistickou propagandu, je to článek o tom, co snad dá dohromady každý učitel, který o výuce trochu přemýšlí. Jen by mu připadalo trapné psát o takových samozřejmostech do novin.

Pěnice Skalicová
Pěnice Skalicová
4 years ago

Pokud vím, neuvěřitelné legendy vymýšlel právě pan Kartous. Jeden příklad za všechny: děti absolvující praktické školy se nemohou vyučit. Mají neplnohodnotný vzdělávací plán. Dál už raději nepokračuji, stoupá mi tlak.

Pěnice Skalicová
Pěnice Skalicová
4 years ago

A teď k těm talentovaným dětem. Mám jedno talentované dítě v rodině a jedno znám od kamarádky. obě děti mají IQ někde kolem 160, možná i více. Dnes jsou už členy Mensy. Obě se vyznačovaly tím, že do kolektivu vůbec nezapadly, s dětmi si postupně přestávaly rozumět a stávaly se osamocenými. Maminky to řešily šachovými a programátorskými kroužky stejně talentovaných dětí. Tam se ta děcka cítila opravdu šťastně a spokojeně. Na tábory jezdily od Menzy někam do Krkonoš. Zase mezi „své“.