Lidové noviny: Polemika – PISA paradoxy ekonoma Kohouta

ilustrační foto (c) katerina lanska

Publikujeme polemický komentář Tomáše Feřteka, který reaguje na text ekonoma Pavla Kohouta, dovozujícícho z výsledků šetření PISA 2018, že bychom spíše než do inkluze měli investovat především do nadaných studentů. Text vyšel 12. prosince v Lidových novinách.

Ekonom Pavel Kohout si v textu Paradoxy žebříčku PISA (LN 7. 12.) klade otázku, zda raději investovat do špičkových žáků, nebo do inkluze. A na příkladu Izraele, země s mnoha nobelisty a úspěšnými startupy, která ale v mezinárodních testech vykazuje velmi slabé výsledky, si odpovídá: Zatímco Západ investuje ohromné prostředky do studentů s nízkým IQ – zcela marně, neboť z nich nikdy nebudou inovátoři –, Izrael investuje do těch, kdo jsou schopni něco dokázat.

Chce tím říct, že Izrael na to jde správně, když se nezabývá tím, jestli jsou všichni dospívající vzdělaní, ale soustředí se prostě jen na to, aby měl špičkově vzdělanou elitu. A z toho Kohout vyvozuje poučení i pro zdejší školství: Sebevětší objem investic nic neudělá s žáky, jejichž studijní předpoklady jsou chabé. To je hlavní poselství pro Česko, zemi, která v PISA zaujímá zcela průměrnou pozici.

Na čele žebříčků PISA se dlouhodobě objevují liberální vzdělávací systémy, které dávají každému dítěti šanci uspět (Kanada, Finsko, v posledních letech Estonsko). A na druhé straně ve stejně prestižních pozicích najdete asijské státy jako Jižní Korea, Singapur nebo aktuálně čtyři vybrané čínské provincie, jež v šetření PISA 2018 suverénně obsadily první příčku. Ty dosahují úspěchu díky tradici silné konkurence, tvrdé práce a často i drilu.

Na základě tohoto faktu se vytvořila polarita mezi dvěma hlavními názorovými proudy. Neoliberálové vidí jako svůj vzor singapurský model vzdělávání, který vnímají jako ideální pro přípravu elit, opětovné posílení meritokracie a úspěch v globální soutěži o ekonomickou prosperitu. Naopak ti, kteří hledají způsob, jak každé dítě dovést k jeho vzdělávacímu maximu, bývají nazývání „welfaristy“ a obvykle se vztahují spíše ke vzdělávacím politikám Finska nebo kanadské provincie Ontario. V českém kontextu je samozřejmě otázka, který koncept je pro české vzdělávání inspirativnější.

Investice do všech pomáhá

Kohout odkazuje na žebříček průměrných výsledků žákovské populace všech zúčastněných zemí, který podle něj dokládá, že lepší než oba zmíněné modely je izraelská cesta, kterou lze pojmenovat heslem – kašleme na průměrné, zajímají nás jen elity. V žebříčku je sice Izrael na nízké pozici, ale ve vědě a podnikání patří mezi světovou špičku. Je to cesta i pro nás?

Pokud si zprůměrované výsledky jednotlivých zemí, třeba právě Česka, Finska, Singapuru či Izraele, rozložíte na čísla, z nichž byly spočítány, čeká vás překvapení. Tvrzení, že sebevětší objem investic nemůže změnit výsledky podprůměrných, při bližší analýze neobstojí. Všechny země na čele tabulky se vyznačují silnou koherencí testované skupiny. Tedy, bez výjimky a bez ohledu na způsob, jak toho dosahují, patří mezi nejlepší právě proto, že i ti průměrní a podprůměrní v žákovské populaci dosahují slušných výsledků. Je to tedy přesně opačně, než autor tvrdí. Investice do všech jednoznačně pomáhá. Jednotlivcům i ekonomice.

A jak je to s onou izraelskou cestou? Jde spíše o hypotézu, ale mizerné výsledky Izraele jsou pravděpodobně způsobené rozdělením společnosti na židovskou a palestinskou část. A židovský stát má na palestinských územích jen omezené možnosti ovlivnit kvalitu vzdělávání. Izraelská cesta je tak spíše cestou z nouze.

Jak je to v České republice? Pokud se podíváme do národní zprávy PISA, vidíme podobné rozdělení. Malá elita, hodně slabých, k čemuž ale není žádný „geopolitický“ důvod. Na našich základních školách se vyskytuje třetina patnáctiletých, jejichž schopnost číst je na úrovni 1 ze 6, což je úroveň fakticky znemožňující obstát v profesi sofistikovanější, než je pomocný dělník, ale třeba se i kvalifikovaně zúčastnit voleb. Na učilištích je takových žáků polovina. Izrael byl do této situace dotlačen okolnostmi, my jsme ji bezdůvodně dopustili. Fakticky jdeme už dnes izraelskou cestou rozdělené společnosti, jen bez těch nobelistů.

Sběr třešní přes půl zeměkoule

Podobně mylná je autorova představa o inkluzi jako zbytečné podpoře těch, kteří by měli raději chodit do zvláštních škol, protože stejně žádnou novou firmu nezaloží. Inkluzivní vzdělávací systémy se vyznačují právě tím, že nabízejí šanci co nejširšímu spektru dětí, tedy včetně elit. Že takové školy u nás máme zatím jen výjimečně, je fakt, ale stavět inkluzi a excelenci dlouhodobě proti sobě je nonsens.
Přenášení vzdělávacích vzorů z jiných zemí bez zohlednění kulturního a historického kontextu se v odborné literatuře říká posměšně „cherry picking“. Nápad napodobit Izrael a podstatnou část žáků nechat svému osudu je z tohoto oboru. V ČR není sebemenší důvod jít dál touto cestou. Neprospívá, jen škodí. Demokracii i ekonomice.

Přidat komentář

avatar
  Odebírat komentáře  
Upozorňovat mě na