Lidové noviny: Učit mediální výchovu se nedaří

Publikujeme rozhovor Jitky Polanské s Michalem Kaderkou a Tomášem Feřtekem o mediální výchově a stavu její výuky ve školách. Text vyšel 3. 4. v příloze Akademie Lidových novin.

V rámcovém vzdělávacím programu, který je pro školy závazný, má mediální výchova velkolepé předepsané výstupy. Na konci základní školy by měl žák umět analyzovat nabízená sdělení, posoudit jejich věrohodnost a vyhodnotit jejich komunikační záměr. Realita je ovšem jiná. Školy si často povinnost plní jednou přednáškou externisty ročně a není divu: většina učitelů se v dnešním mediálním světě příliš neorientuje. Gymnaziální učitel mediální výchovy Michal Kaderka a odborník na vzdělávání Tomáš Feřtek společně debatují o tom, zda se školám daří rozvíjet u žáků mediální gramotnost. 

Mediální výchova na školách – co to vlastně je? 

Michal Kaderka: Co mediální výchova obnáší, se dost rychle mění s tím, jak se mění hlavní zdroje informací. Ještě před pár lety bylo cílem naučit děti kriticky vyhodnocovat články v tištěných novinách a časopisech a pořady v televizi. Pak do hry vstoupila online média a svět médií se zkomplikoval. Ale to nebylo vše. Dnes většinu informací lidé nacházejí na sociálních sítích, přičemž zdroje jsou velmi nepřehledné, ve veřejném prostoru je obrovská změť hlasů a všechny se tváří kvalifikovaně. Nabýt mediální gramotnosti, tedy umět kriticky zhodnotit informace a jejich zdroje, je tudíž stále náročnější. A nejsem si jist, že učitelé s těmito změnami dokážou držet krok.

Tomáš Feřtek: Na prvním stupni se mediální výchova podle mě kryje se čtenářskou gramotností, byť již i tak malé děti jsou často aktivní na sociálních sítích. Čtenářská a kritická gramotnost je ale důležitý fundament. Umět rozlišit komunikační záměr textu, kdy jde o suché konstatování a kdy o nadsázku nebo ironii, jaký je záměr autora sdělení. Uvědomit si, že každé sdělení má nějaký záměr, nějakým způsobem nás chce ovlivnit. Na druhém stupni již má smysl seznamovat žáky s elektronickými médii a jejich fungováním, ale z mé zkušenosti je zbytečné se s nimi bavit o tom, jaký je třeba proces vytváření mediálního obsahu, jak fungují zaběhnutá média s redakcí. Je to svět, který je jim vzdálený. Snad s výjimkou dětských časopisů.

Michal Kaderka: Já bych oponoval. Přijde mi důležité, aby děti už na základní škole přemýšlely třeba o tom, kdo média vlastní, aby věděly, že existují média veřejnoprávní a soukromá a co to znamená.

Tomáš Feřtek: Dávalo by to smysl ve školách, jejichž učitelé mají o světě médií jakýs takýs přehled. Moje zkušenost je, že takových škol je málo a učitelé jsou sami mediálně negramotní. Jak by pak něco takového mohli učit? Navíc si myslím, že by se dnes mediální výchova měla víc věnovat sociálním sítím, ty mají mnohem větší vliv než klasická média. Televizní zpravodajství sleduje mezi dětmi a mládeží málokdo, o novinách ani nemluvě.

Na středních odborných školách a odborných učilištích se mediální výchova učí? Tam by to asi bylo velmi užitečné. 

Michal Kaderka: Většinou ne, nepatří mezi povinné výstupy těchto škol, takže by muselo jít o samostatnou iniciativu učitele schválenou ředitelem. Může být také součástí nějakého odborného předmětu, ale nikdo to nebude vyžadovat ani zkoumat.

Tomáš Feřtek: Odhadem bych řekl, že maximálně udělají jednu přednášku za rok, a to když je škola iniciativní. Třeba pozvou novináře z místního deníku nebo radničních novin.

Michal Kaderka: Nechci se jich dotknout, ale realita lokálních médií je specifická a neřekl bych, že může jít příkladem. Často jsou to prostě noviny pana starosty plnící objednávku radnice.

Co přesně znamená, že mediální výchova je průřezový předmět?

Tomáš Feřtek: Očekává se, že bude prostupovat různými předměty, nemusí být vypsaná jako samostatný předmět. Ale může. Dalšími průřezovými předměty jsou třeba výchova ke zdraví nebo ekologická výchova. U mediální výchovy je to často tak, že ji dostane na starost češtinář, což ale vůbec nemusí být člověk s mediální kompetencí. Tu může naopak mít matikář nebo fyzikář, pokud sám média se zájmem sleduje.

Michal Kaderka: Nejčastěji mediální výchovu učí češtináři, protože vědí, co je fejeton, ale někdy i informatici, protože umějí obsluhovat počítač, což je to velké médium dneška.

Kdo by tedy mediální výchovu měl ideálně učit? 

Michal Kaderka: Podle mě všichni učitelé, protože se to dotýká všech předmětů. Dám příklad: očkování je dnes velmi medializované horké téma. Učitel přírodopisu má odbornost, může posuzovat články na toto téma s pomocí určité argumentační výbavy. Není mediální expert, ale ve své oblasti má lepší nástroje a může poznat, kdy se jedná o kvalifikovaný text a kdy jde o blábol. Teoreticky. V dějepise může třeba učitel poukázat na to, že některé scény filmu Gladiátor odporují historickým poznatkům o době, ve které se příběh odehrává.

Tomáš Feřtek: Škola musí pojmout mediální výchovu jako celek, jinak se to vlastně ani učit nedá. Je to velmi podobné čtenářské gramotnosti. Pokud to škola nechá jen na jednom osvíceném češtináři, dobrých výsledků dosahuje velmi ztuha. Na prvním stupni to ještě jde a celkem se to i daří, protože jeden učitel učí většinu předmětů, ale na druhém stupni nastává zádrhel.

Michal Kaderka: A pak se z toho stává PNJ – problém někoho jiného. Učitelé předpokládají, že se s tím popere někdo jiný, nikdo za to nemá přímou odpovědnost.

Jaké navrhujete řešení? 

Tomáš Feřtek: Řešením, které by se mi docela líbilo, by mohlo být, že se učitelé o obsah mediální výchovy a o média samotná – co podle nich je a není seriózní médium – pohádají ve sborovně a ředitel pak určí dva nejkvalifikovanější, ale s rozdílnými názory, aby učili v tandemu. Děti by si uvědomily, že dva lidi, které znají a respektují je, mají rozdílný názor. A že jde především o to, umět ten svůj obhájit.

Michal Kaderka: V ideálním případě by škola měla mít koordinátora, který by sledoval, jak se téma mediální výchovy promítá do jednotlivých předmětů.

Když se škola rozhodne udělat z mediální výchovy samostatný předmět, jakou odbornost by měl učitel mít? 

Michal Kaderka: Myslím, že by to bylo dost komplikované. Vyžaduje to určitou mediální zdatnost a vhled, kterému by asi pomohla například stáž v redakci nějakého média. Učitel samostatného předmětu by měl umět mediální obsah i vytvářet.

Tomáš Feřtek: Moje zkušenost lektora kurzů mediální komunikace je, že většina účastníků médii pohrdá. A učitelé zvlášť. Když už o médiích mluví, tak negativně a odmítavě. V jejich očích je to podřadný svět, který nestojí za pozornost, a často je to spojeno s velkou neznalostí. S tímto přístupem ale mohou těžko někoho mediálně vychovávat.

Michal Kaderka: Učitelé, tak jako běžní lidé z jiných profesí, média vnímají negativně, protože se tam podle nich píše nekvalifikovaně o oblasti, kterou znají, v jejich případě o vzdělávání. V některých případech mohou mít pravdu, ale oni vnímají jako lapsus i zjednodušení tématu, které je zcela profesionální a nutné, pokud novinář píše pro laickou veřejnost.